Kde začít? Nejlépe v
Brně, v
Dietrichsteinském paláci na Zelném trhu, kde
Moravské zemské muzeum pečuje o malou
Absolonovu expozici. Kromě jeho pracovny tu jsou k vidění další vzácné exponáty a písemnosti, kterými muzejní depozitáře doslova překypují. Muzeum totiž spravuje pozůstalost jak
Karla Absolona, tak jeho dědečka,
speleologa, archeologa a lékaře Jindřicha Wankela (1821–1897). Ten jako jeden z prvních vědců začal v druhé polovině 19. století systematicky mapovat jeskyně
Moravského krasu, do světového archeologického povědomí se zapsal především svými objevy v
jeskyni Býčí skála. K průzkumům
propasti Macocha s sebou v roce 1888 s sebou poprvé vzal svého vnuka, tehdy
jedenáctiletého Karla Absolona, kterého po smrti otce vychovával.
Průzkum jeskyní s dynamitem
Karel Absolon se narodil 16. června 1877 v
Boskovicích a zemřel 6. října 1960 v
Brně. Už od konce 19. století se věnoval výzkumu
Sloupských jeskyní a sběru jeskynního hmyzu, v roce 1908 nastoupil do
Moravského zemského muzea jako kustod zoologických sbírek: do jeho správy spadaly všechny sbírky, které muzeum postupně nakupovalo.
Při práci v podzemí byl na rozdíl od dědečka Wankela vnuk Absolon mnohem drsnější a z jeho metod dnešním odborníkům vstávají vlasy na hlavě hrůzou: podzemní prostory prozkoumával razantní technikou, nepřístupné sifony odstřeloval dynamitem, sediment vytěžil a odstranil. Co stálo v cestě, to zkrátka muselo uhnout – ostatně řada jeho kritiků Absolona nařkla z nečestných praktik či neprofesionálního přístupu. Byl ale prvním, kdo místo bádání v knihách sestoupil do podzemí a potápěl se ve vodách podzemních řek. Jako první badatel také slanil na
dno propasti Macocha, objevil
Punkevní jeskyně a prorazil odvodňovací štoly na
Punkvě, což umožnilo podzemní plavbu z Macochy do
Pustého žlebu.
Ostatně současní odborníci z
Moravského zemského muzea to říkají na rovinu:
nebýt Absolona, nejezdili bychom dnes do Macochy na lodičkách, o lovcích mamutů bychom věděli jen to, co psal Štorch, a spousta vzácných uměleckých předmětů z nejstarších dějin lidstva by zůstala navždy zahrabaná v zemi nebo by je zničily pozdější zemní práce.
Věstonická venuše na titulních stranách
Po zprůchodnění Punkevních jeskyní zaměřil Absolon svou pozornost na období paleolitu. Začal se jím zabývat od roku 1918 a rozhodujícím podnětem byl dopis vídeňského profesora Bayera upozorňující na Freisingovy úspěšné
sondáže v dosud nedotčených Dolních Věstonicích. Absolon okamžitě vytušil možnost završit slavné objevy svých předchůdců a po dalších patnáct let na tomto programu systematicky pracoval.
S
objevem Věstonické venuše měl neuvěřitelné štěstí: šlo o teprve
druhý nález venuše v Evropě. Absolon své výzkumy popularizoval přednáškami a bohatě ilustrovanými články v nejrozšířenějším společenském časopise The Illustrated London News. Tehdy se
Venuše z Dolních Věstonic objevila na titulních stránkách světových časopisů spolu s Tutanchamonovou hrobkou.
Práce na další desítky let
Setkání s Absolonem popisovali jeho vrstevníci jako nezapomenutelná: byl živel a fenomén, který se obrovskou měrou zasloužil o propagaci vědy, zároveň ale nekompromisně a tvrdě šel za svým cílem. Kromě řady
speleologických, archeologických a zoologických objevů během života shromáždil také obrovské
množství publikací, fotografií, rukopisů a dalších dokumentů. Absolonovo dílo, o které pečuje
Moravské zemské muzeum, je vskutku monumentální a čerpat z něj budou ještě další generace.
Když se budete toulat po
Moravském krasu a
jižní Moravě, měli byste se zastavit také v
pavilonu Anthropos, unikátním brněnském muzeu, které dokumentuje nejstarší dějiny osídlení Moravy a celého evropského kontinentu. Jeho přímým předchůdcem byl
speciální pavilon Člověk a jeho rod, který Karel Absolon s týmem kolegů připravil pro
Výstavu soudobé kultury v Československu.
Mamut a pavilon Anthropos
Výstava soudobé kultury, zahájená v květnu 1928 v areálu tehdy čerstvě dokončeného
brněnského výstaviště, oslavovala úspěchy desetileté Československé republiky. V jednotlivých pavilonech se představovaly
expozice školství, vědy, umění, uměleckého průmyslu, samosprávy, zemědělství a zahradnictví a dalších oborů. S
výstavou Člověk a jeho rod se počítalo, ovšem
model mamuta v životní velikosti prý organizátoři na přehlídce moc nechtěli: svým „pravěkým vzhledem“ rušil prostředí moderního funkcionalistického areálu.
Veřejnost se na to samozřejmě dívala docela jinak a
mamut se okamžitě stal nejpopulárnějším exponátem. Výrobu modelu asi za 30 tisíc korun tehdy plně sponzoroval
mecenáš vědy Tomáš Baťa, kostra ze dřeva byla potažená síťovinou a pokrytá imitací srsti z vláken kokosových ořechů.
Pro velký úspěch expozice na výstavišti zůstala i po skončení výstavy, jen se i s mamutem přesunula z dřevěného provizorního pavilonu do zděné budovy. Mamut tam zůstal až do konce války, ovšem byl zničen údajně při osvobozovacích bojích. Ale nezapomnělo se na něj, a tak když se v 60. letech stavěl
nový Anthropos, vznikl pro něj také
nový 3,5metrový mamut. Ten zdraví návštěvníky pavilonu dodnes, v roce 2002 při jeho další rekonstrukci k němu přibylo mládě – a mimochodem, opět na náklady potomků Tomáše Bati.
Nakažlivé nadšení Karla Absolona
Významné bylo i Absolonovo působení ve Francii, Anglii či v Dinárském krasu na Balkáně, v Bosně a Hercegovině, kde se v letech 1908–1922 podílel na průzkumu řady jeskyní.- Absolon si uvědomoval, že fantastické podzemní říše, které překonávají všechna lidská očekávání, na své objevení teprve čekají. Domníval se, že z Moravského krasu je objevený jen zlomek, a že to hlavní je skryto v prostoru mezi Holštejnem, Sloupem a Macochou. Na další průzkumy mu už nezbyl čas, jeho mecenášům Salmům pak docházelo nadšení i peníze.
Se seriálem #světovéČesko tentokrát zůstaneme víceméně doma, respektive v bývalém Československu. Spolupracovníkem Karla Absolona při zkoumání podzemních prostor v Moravském krasu a na Balkáně byl Alois Král (1877–1977), rodák ze Senetářova, speleolog, učitel a sběratel lidových písní. V roce 1913 poprvé navštívil Slovensko, Demänovskou dolinu a již objevenou Demänovskou ledovou jeskyni, kde ho za deštivého počasí upoutal mohutný tok krasové řeky. V roce 1921 se vrátil zpět a v suchých letních dnech společně se svým synem, pomocníkem Adamem Mišurou a dvěma poblíž tábořícími skauty, Otou Hrabalem a Jarmilou Vránovou, se mu podařilo přes vyschlý ponor proniknout do dosud neznámé části podzemí: do dnešní Demänovské jeskyně svobody.- Po objevu se Král přestěhoval na Slovensko, kde organizoval zpřístupňování jeskyně (první návštěvníci se do ní podívali v roce 1924) a další průzkum podzemí v Jánské dolině. Po odchodu do penze se přestěhoval do Tišnova, kde je také pohřbený.
- Jeho jméno nese Králova galerie v Demänovské jeskyni svobody, a rovněž Králova jeskyně v kopci Květnice v Tišnově. Ta byla objevena náhodně v roce 1972 při norování jezevce. Foxteriér Luxík se tehdy propadl do jedné ze skalních škvír a polámal si některé kosti, ale na rozdíl od jezevce pád přežil.