Sošky žen staré
20 až 30 tisíc let nás fascinují dodnes. Jejich původ a smysl je ale pro odborníky stále záhadou. Vědci je považují za pravěké symboly
plodnosti nebo krásy, pro naše předky ale mohly mít úplně jiný význam. Jsou
výjimečné a vzácné, a coby nejstarší keramické sošky a umělecké artefakty na světě mají
nevyčíslitelnou hodnotu. Podle nejnovějších studií vznikaly figurky žen s největší nadváhou v
době, kdy se měnilo klima a planeta se začala výrazně ochlazovat. Jak teploty klesaly, plochy ledovce postupovaly ze severu na jih. Pro tehdejší lidi to byla katastrofa. Jejich kořist mizela, ubývalo i rostlin, které znali a uměli zpracovávat.
A právě v těchto zoufalých časech se zřejmě poprvé objevily
figurky prostorově výrazných žen. Nová studie potvrzuje, že sošky, které pocházejí z oblastí
nejblíže ledovcům, jsou v porovnání s těmi, které vznikly od ledovců dále,
nejvíc obézní. A naopak – proporce žen se zmenšovaly, jak se klima oteplovalo a ledovce ustupovaly. Zvýšené množství tuku poskytovalo
zdroje energie během těhotenství i kojení dítěte a také ženě poskytovalo izolaci. Jedná se nejspíše o
idealizovaný typ těla adaptovaný pro těžké životní podmínky. Podle toho, že některé sošky jsou značně "ohmatané" se usuzuje, že mohly být předávány z generace na generaci jako talisman mladým dívkám.
1. Věstonická venuše je doma na jižní Moravě
Nejslavnější tuzemská soška stará šestadvacet tisíc let je
Věstonická venuše. Tým profesora
Karla Absolona ji objevil
roku 1925 na
archeologickém nalezišti mezi
Dolními Věstonicemi a
Pavlovem pod
Pálavou, původně rozlomenou na dva kusy. Ve své době byla teprve druhým nálezem paleolitické lidské plastiky ve střední Evropě. Výška sošky je 11,5 cm, šířka 4,4 cm a tloušťka 2,8 cm.
Věstonická venuše je nejstarším (asi 29 tisíc let) a současně velmi hodnotným uměleckým předmětem z keramiky na světě. Neznámý autor ji vyrobil ze spraše obsahující úlomky hornin a drobné jurské fosilie. Materiál na výrobu zřejmě získal v prostoru pravěkého sídliště. Celá venuše je vyrobena z jednoho kusu keramického těsta, což značí, že dotyčný musel být mimořádně zručný a měl výtvarné cítění. V současnosti je soška Věstonické venuše v držení
Moravského zemského muzea v Brně v ústavu
Anthropos.
2. Dolní Věstonice a Dům přírody Pálavy
Vzácná soška byla nalezena v
Dolních Věstonicích, kde si můžete prohlédnout
Dům přírody Pálavy a navštívit i blízký
Arechopak Pavlov. Trvalý domov ale našla
Věstonická venuše jinde, a to ve sbírkách
Moravského zemského muzea v
Brně. Její originál se vystavuje obvykle jen jednou za pár let při speciálních příležitostech.
3. Z čeho je Věstonická venuše vyrobena?
Od objevu
Věstonické venuše nás dělí téměř sto let. Za tu dobu urazila věda pořádný kus cesty a zdokonalují se i metody zkoumání pravěké sošky. Po složení materiálu, z něhož byla uhnětena, se pídili už její objevitelé a nechali do sošky vyvrtat sondy. Současná věda si se složením
Věstonické venuše samozřejmě poradila lépe. Ukázalo se, že byla vytvořena ze spraše, běžně dostupné na tehdejším sídlišti. Hmota obsahuje různé příměsi – kosti, mamutovinu, uhlíky, zrnka vápence nebo dokonce zlomky zkamenělin.
4. Proč nesmí Věstonická venuše do letadla?
Když vědci z technologického centra
firmy FEI / Thermo Fisher Scientific, zaměřené na vývoj mikroskopů a CT tomografů s vysokým rozlišením, použili na
Věstonickou venuši mikrotomograf, zjistili, že v jejím nitru jsou nebezpečné praskliny, a to víc, než se čekalo. Vznikly při výpalu, kdy se smršťovala hlína. Na povrchu sice nejsou viditelné, ale při prudké změně tlaku by vzduch v prasklinách mohl způsobit její roztržení – třeba právě při přepravě letadlem. Kromě toho se vystavuje ve
speciální krabičce, aby se zabránilo poškození při náhodném pádu sošky při převozech.
5. Návrat na naleziště
Na
archeologické naleziště u
Dolních Věstonic, kde byla
Věstonická venuše objevena, se badatelé pravidelně vrací. V létě 2022 tu odborníci z
Archeologického ústavu Akademie věd v
Brně společně s kolegy z Rakouska, Německa, Švédska a Velké Británie zkoumali skládku kostí. Objevena byla již v roce 1966, ale její okraje nebyly nikdy prozkoumány. Mezinárodní projekt má pomocí nových vědeckých metod objasnit, jak takové skládky vznikaly, jaký byl vztah mezi lovci a jejich kořistí, pochopit, jak zvířata migrovala i jak populace mamutů ve střední Evropě vymizela. Skládka v Dolních Věstonicích má rozměry asi 20x40 metrů, kromě kostí mamutů se v ní nacházejí i kosti praturů, koní, sobů a vlků.
6. Jedná štíhlá venuše v Evropě
Necelých pět centimetrů vysoká, bezhlavá a navíc mnohem hubenější než řada jejích kolegyň je
Landecká venuše, zvaná též Petřkovická. Soška vyřezaná z krevele je také o několik tisíc let mladší a hlavně jde o
jedinou dosud objevenou štíhlou venuši v Evropě. Na
vrchu Landek v
Ostravě ji v červenci 1953 objevil tým archeologů pod vedením
Bohuslava Klímy. Poslední výzkumy se na Landeku prováděly v 90. letech, dnes tu můžete navštívit třeba
Hornické muzeum či
rozhlednu.
Landecká venuše má svůj trvalý domov v Archeologickém ústavu v Brně. Místo naleziště si můžete prohlédnout po
značené stezce z areálu
Hornického muzea OKD v Petřkovicích. Její grafické zobrazení či napodobeniny pak uvidíte přímo v muzeu. Na místě nálezu pak stojí socha v podobě nalezené venuše.
7. Přehlídka nejslavnějších venuší v Evropě
Sídliště lovců mamutů ze starší doby kamenné, která se táhnou od rakouského
Willendorfu přes
Dolní Věstonice,
Předmostí u Přerova a
Ostravu až do Polska, archeologové označují za pravěké civilizační centrum Evropy. Dosud
nejstarší známá figurka člověka na světě ale pochází odjinud:
Švábská venuše, šesticentimetrová soška ženy z mamutí kosti, byla objevena v září 2008 v
jeskyni Hohle Fels u německého Schelklingenu. Její stáří se odhaduje na 40 000 let. Přibližně stejně stará jako
Věstonická venuše, ale objevená ve
Wachau již v roce 1908, je slavná
Willendorfská venuše. Téměř jedenáct centimetrů vysoká figurka ze světlého vápence je vystavená v Přírodovědeckém muzeu ve
Vídni. Pro naše sousedy na Slovensku hraje roli pravěké Miss
Moravanská venuše, kterou v dobách první republiky objevili na tábořišti lovců mamutů v Moravanech nad Váhom poblíž Piešťan. Dnes ji uchovává Ponitranské muzeum v
Nitře.