Příběh firmy Baťa sice začal v roce
1894, ale kolem bot se život
Tomáše Bati točil mnohem dřív. Už v roce 1891 se jako patnáctiletý pustil do jejich výroby ve Vídni-Döblingu (pokus zakrátko ztroskotal), o rok později se jako obchodní cestující v
Praze i jinde snažil získat zakázky pro otcovu dílnu. Rok 1894 zastihl sourozence Annu, Antonína a Tomáše ve
Zlíně, kde z nevelkého dědictví společně založili
obuvnickou dílnu. Jejich závod, jeden z prvních „velkovýrobců“ obuvi na světě, se jmenoval
T. & A. Baťa a tvořilo jej několik desítek šiček a ševců, kteří šili boty nejen pro své sousedy, ale i pro vzdálenější obchodníky. Z první adresy na Dlouhé ulici se firma brzy přestěhovala do domu na zlínském náměstí. Vedení se ale záhy musel ujmout výhradně Tomáš: bratr Antonín odešel na vojnu, sestra Anna se po několika letech vdala a společnost opustila.
Rok 1897 a slavné baťovky

Lehká plátěná bota, která odstartovala zrod baťovského impéria, se nazývala
baťovka a začala se vyrábět v roce 1897. Špičku, podešev i detaily měla vyrobenou z kůže, ale převážnou část tvořila bavlněná tkanina. Baťovky vážily polovinu toho, co běžné boty, byly vkusné a pohodlné, daly se nosit od jara do podzimu, a díky nízké ceně a krátké výrobní lhůtě byly dostupné i pro chudší lidi. Staly se tak symbolem masové výroby bot i moderního obuvnického průmyslu. Z dobových fotografií je vidět, že si je oblíbil i sám Baťa, vy si je můžete prohlédnout v
Obuvnickém muzeu ve Zlíně.
Náš zákazník, náš pán

O necelých deset let později už společnost s 250 zaměstnanci vyráběla 2 200 párů bot denně. Aby vyhověl poptávce, Tomáš už dávno nevyužíval jen šikovné ruce šiček a ševců, ale i moderní stroje. Firma vyvíjela novátorské modely obuvi a nové způsoby jejich propagace, jedinečným přístupem k zákazníkům také dokázala okamžitě reagovat na jejich přání a potřeby. S Baťovým jménem je spojeno
známé motto ‚Náš zákazník, náš pán‘ i proslulé baťovské ceny končící devítkou. Díky velkému zájmu o kvalitní boty, které byly k mání v několika designech, založila firma ještě před první světovou válkou prodejní agentury v
Německu, na Balkáně a na Středním východě. V roce 1917 už v baťovských závodech pracovalo přes pět tisíc zaměstnanců a firma vyráběla přibližně dva miliony párů bot ročně.
Baťova vila a první domky pro dělníky

Důležité bylo setkání Tomáše Bati s
Janem Kotěrou (1871–1923), tehdy profesorem pražské
Uměleckoprůmyslové školy a výraznou osobností naší architektonické scény. Když si podnikatel nechal postavit svůj rodinný dům nedaleko
zlínského historického centra na místě, odkud měl výhled na rozrůstající se tovární areál za říčkou Dřevnicí, svěřil projekt Františkovi Novákovi, staviteli z
Vizovic. S výsledkem ale nebyl spokojen, a tak do věci vstoupil Kotěra: ten dal
Baťově vile definitivní podobu.
Spolupráce Kotěry s Baťou pokračovala projektem zdravého, kvalitního a důstojného bydlení pro zaměstnance; podnikatel totiž razil heslo
„Společně pracovat, ale individuálně bydlet“. První
Baťovy domky, řadové i samostatně stojící a obklopené zahrádkami, vznikly už v druhé dekádě 20. století podle Kotěrova regulačního plánu podél dnešní Kotěrovy ulice a staly se základem
typické zlínské zástavby.
Jan Kotěra zůstal Baťovým poradcem pro architekturu i v následujících letech, jako nástupce pak doporučil své nadané žáky
Josefa Gočára a zlínského rodáka
Františka Lýdie Gahuru. Ti pak s Tomášem i Janem Antonínem Baťou spolupracovali jako architekti i konzultanti na řadě projektů.
Baťa a jeho nejznámější reklamní tah
Za poválečné hospodářské krize v roce 1922 Tomáš Baťa podnikl riskantní krok, dodnes považovaný za jeho
nejvýraznější marketingový i reklamní tah: snížil ceny obuvi o 50 %. Dělníci zároveň souhlasili se snížením mezd o 40 % a Baťa jim na oplátku dodával jídlo, oblečení a další nezbytnosti za poloviční cenu. Tento odvážný krok se osvědčil a Baťovy obchody opět zaplavili zákazníci.
Od roku
1924 pak Baťa zavedl
autonomní systém pro jednotlivé části firmy, které byly zodpovědné za vlastní hospodářské výsledky. Firma rovněž založila vlastní školu, která vychovávala své budoucí manažery. Na počátku 30. let se Baťa stal předním exportérem obuvi na světě a společnost zakládala továrny ve Švýcarsku,
Německu,
Anglii,
Francii, Jugoslávii,
Holandsku,
USA a Indii.
Rozmach impéria Baťa
K největšímu rozmachu Baťova průmyslového impéria došlo ve dvacátých a třicátých letech 20. století. Baťa budoval nejen továrnu, ale také veškeré zázemí pro ni, například
koželužnu v
Otrokovicích, ve
Zlíně firmu vyrábějící stroje i
filmové ateliéry pro natáčení reklamních a zpravodajských filmů. Vznikaly další
zlínské zahradní čtvrtě s bydlením pro zaměstnance, školkami a školami, nemocnice, parkový prospekt internátů na dnešním náměstí T. G. Masaryka nebo
budovy takzvaných Masarykových škol. Ty byly odstraněny v roce 1988 a na jejich místě dnes stojí
Kongresové centrum od
Evy Jiřičné.
V roce 1931 se centrum Zlína rozrostlo o
Obchodní dům a vzápětí o
Velké kino, které se s kinosálem pro 2 500 návštěvníků stalo největším kinem v republice. Poslední projekt, jímž se architekt Gahura symbolicky rozloučil se svým šéfem, byl
Památník Tomáše Bati, připomínající jeho tragickou smrt při letecké havárii v roce 1932. Byl dokončen v roce 1933 a po revitalizaci jej můžete vidět v původní, čisté podobě: dvě nadzemní podlaží, skleněná výplň obvodových stěn a majestátní model letadla Junkers F13, ve kterém Baťa zahynul.
Od Jednadvacítky k Baťovu kanálu

Rozvoj
Zlína pokračoval i po
smrti Tomáše Bati, kdy se vedení společnosti ujal jeho nevlastní bratr
Jan Antonín Baťa (1898–1965). Firma rozšiřovala výrobu i zahraniční působení a ve Zlíně vznikaly další stavby, které dodnes patří k jeho symbolům. Nejznámější je
Jednadvacítka – správní budova č. 21 s pověstnou
kanceláří ve výtahu Jana A. Bati. K baťovským projektům patřil také
Baťův kanál, který původně sloužil především k přepravě lignitu z
jižní Moravy do
otrokovických závodů.
Baťovské podnikání výrazně ovlivnilo podobu
první republiky. Nešlo jen o továrny a boty: firma budovala také
bydlení, školy, obchody a zázemí pro volný čas. Zlínský model se rozšířil daleko za hranice Moravy. Jeho stopy můžete objevovat v
Malých Zlínech – Baťových městech v Česku, na Slovensku i na druhém konci světa.
Zahraniční závody později umožnily pokračování firmy i po znárodnění československého podniku v roce
1945. Důležitým zázemím se stala také
Kanada, kam
Tomáš Baťa junior (1914–2008) přesídlil v roce
1939. V Ontariu vybudoval obuvnickou továrnu a osadu
Batawa.
Návrat firmy Baťa do Československa
Zatímco
společnost Baťa dál působila v zahraničí, její československé závody prošly znárodněním.
Zlín byl přejmenován na
Gottwaldov a zdejší
obuvnický podnik i
průmyslový areál dostaly název
Svit.
Značka Baťa se na domácí trh vrátila v roce
1991, původní tovární impérium však rodina v restituci nezískala: ke znárodnění došlo už v roce 1945, před rozhodným obdobím restitucí.
V
listopadu 1989 se
Tomáš Baťa junior stal pro
Zlín symbolem změn režimu. Obnovoval vztah rodiny k městu. Nechal opravit
Baťovu vilu ve Zlíně, která se stala sídlem
Nadace Tomáše Bati. Rodinný dům tak dál slouží k připomínání podnikatelského i lidského odkazu svého původního majitele.
Tomáš Baťa junior stál také u zrodu
Univerzity Tomáše Bati a ještě krátce před smrtí se zúčastnil otevření nového
Kongresového centra. Přání dožít se 99 let, což by podle jeho slov připomínalo baťovské ceny, se mu sice nesplnilo, nicméně vedení společnosti stihl úspěšně předat
synovi Tomášovi.
Dolní Němčí: konec výroby, značka zůstává
Součástí novodobého působení firmy v Česku se stal také obuvnický závod v
Dolním Němčí na
Slovácku, který Baťa převzal v roce
1992. Vyráběla se tu například vycházková obuv značky
Weinbrenner a obuv pro diabetiky, s výrazným podílem ruční práce.
V září
2026 společnost oznámila postupné ukončení zdejší výroby s definitivním koncem
v březnu 2027. Firma rozhodnutí zdůvodnila ekonomickou neudržitelností provozu. Uzavření továrny však neznamená odchod značky z českého trhu:
Baťa dál zůstává v Česku prostřednictvím své maloobchodní sítě.
Baťa nejsou jen boty: kam vyrazit za jeho odkazem?

Zakladatel firmy kdysi řekl:
„Nebuduji svůj podnik proto, abych si zajistil rodinný majetek, nýbrž v naději, že jeho rozvojem přispěji k blahobytu kraje.“ Zlínský kraj je na baťovské tradice velmi hrdá a přibližuje
Baťovský odkaz formou cestovatelských zážitků.