Už
Karlovi předchůdci z rodu
Přemyslovců, králové
Přemysl Otakar II. a
Václav II., se pokusili zavést v Českém království závazný zákoník, tedy jasný a přehledný soupis práv. Záměr byl zřejmý: posílit moc panovníka a naopak omezit moc české šlechty. Není divu, že všechny pokusy narazily u českých pánů na odpor.
O kodifikaci práv se pokusil i
Karel IV. – a
Karolínský majestát, latinsky Maiestas Carolina, první celozemský zákoník Českého království, podobně jako
korunovační klenoty, zlaté dukáty s jeho tváří a zakládací listiny
Karlovy Univerzity, bývají pravidelnou součástí všech velkých výstav o jeho životě a době.
Tajné zranění českého krále
Nápad sepsat
kodex Maiestas Carolina král nosil v hlavě dost dlouho a patrně na zákoníku začal pracovat už v roce 1348. Psaný soubor tehdejšího feudálního práva nemohl vzniknout během pár dní či týdnů, určitě se na něm pracovalo řadu měsíců. Jak přesně vznikl sice nevíme, ale odborníci se domnívají, že zřejmě v době, kdy měl
Karel IV. dost času. V hledáčku se tak objevuje rok 1350, kdy byl král zraněn v turnajovém klání v Itálii, z něhož se pak dlouho zotavoval. Jak dlouho? Téměř rok. Za tu dobu se dá vymyslet a udělat ledacos.
Bylo to vážné zranění, na které přišly moderní lékařské výzkumy. S první hypotézou přišel neurolog profesor
Ivan Lesný, konečnou odpověď ale odhalily teprve antropologické výzkumy kosterních pozůstatků, prováděné od roku 1977 profesorem
Emanuelem Vlčkem a obličejovým chirurgem a stomatologem docentem
Jiřím Rambou. Šlo patrně o náraz protivníkovým dřevcem, který králi prolomil bradu a přerazil oba klouby dolní čelisti, a navíc se mu těžká přílba zezadu zaryla do krku a zhmoždila krční páteř. Karel téměř nemohl dýchat ani polykat, ochrnul na všechny čtyři končetiny a jeho život visel na vlásku.
I dnes by šance na přežití byly na pováženou, o Karla se ale naštěstí rychle dobře postarali italští lékaři. Následovala rychlá cesta do Čech, aby se na veřejnost dostalo co nejméně zpráv a zachovala se Karlova
královská pověst a čest. Příkaz mlčet a zachovat věrnost dostali i čeští kronikáři, a svou práci zřejmě dobová propaganda odvedla mistrně: o dalších měsících Karlova života se nedochovaly prakticky žádné zprávy. Po Evropě kolovaly jen zmatené zprávy o králově vážném stavu, které přiživovala fáma o náhlé otravě. Všechno ostatní se podařilo ututlat.
Král píše zákoník
Co dělal
Karel IV.? Dá se předpokládat, že z těžkého zranění se zotavoval v péči svého osobního lékaře mistra
Havla ze Strahova, zřejmě na
Bezdězu. Na všechno dohlížel Karlův nebližší důvěrník,
Jan Očko z Vlašimi. Král upoutaný na lůžko měl velké bolesti, ale patrně právě v době zotavování a vynucené nečinnosti se společně s kancléřem
Janem ze Středy a s pomocným biskupem olomouckým a později rovněž kancléřem a magdeburským arcibiskupem
Dětřichem z Portic pustili do práce na
Karolínském majestátu.
Byl to jen pokus, který nevyšel: česká šlechta na sněmu roku 1355 zákoník zamítla. Jedna z námitek zněla, že je psán latinsky, a latinu šlechta neovládala. A král, respektive od roku 1355 král a císař? Místo aby nechal záležitost dojít do otevřeného konfliktu, elegantně od celého projektu ustoupil. Aby si ale zachoval tvář, a to uměl dokonale (i když to byla tvář zohyzděná po výše uvedeném zranění), uvedl, že svazek i s pečetěmi byl zničen nahodilým právem do ohně a
„vniveč obrácen“, takže je zbytečné o něm dál jednat.
Nezcizitelné hrady a města
Karolínský majestát a všech jeho 109 článků tak sice skončilo na smetišti dějin, ale není bez zajímavosti podívat se do něj trochu podrobněji.
Protože
Karel IV. byl velmi nespojen s tím, že za vlády jeho otce
Jana Lucemburského byla většina královských měst a hradů zastavena české šlechtě, dokument obsahuje soupis opěrných mocenských bodů, tedy měst a hradů, které neměly být českým králům nikdy zcizeny, a dále majetků, které mohly být zastaveny pouze dočasně.
Aby nevznikly sebemenší pochybnosti, v zákoníku je jejich úplný výčet:
„Hrady a práva, které se nijak nesmějí zcizovati nebo vyměňovati, jsou tyto: v Polsku čtyři města, totiž Vratislav, Nové Město, Hlohov a Frankenstein, a dva hrady, totiž Sobotka a Borov. V Budyšínském kraji jsou to nížepsaná města: Budyšín, Zhořelec, Libava, Lubáň a Kamenec. V Čechách jsou to níže psaná města: Praha, Hradec Králové, Chrudim, Plzeň, Bystřice v Kladsku, Nymburk, Žitava, Litoměřice, Žatec, Perno, Most, Kadaň, Tachov, Domažlice, Písek, České Budějovice, Čáslav, Kutná Hora, Kouřim, a k tomu nížepsané hrady: Kladsko, Svojanov, Lichnice, Königstein (dnes v Německu), Loket, Přimda, Preitenstein, Křivoklát, Karlštejn a Zvíkov; dále pak nížepsaná města, která jsou sice v zástavě, totiž Cheb, Floss a Parkštejn – ta nemají sice býti zcizována, leč by je říše vykoupila.“
Další města a hrady mohly být zastaveny nejvýš na devět let, například
Jaroměř, Trutnov, Dvůr Králové, Mělník, Ústí nad Labem, Louny, Slaný, Horní Slavkov, Stříbro, Klatovy a
Beroun, z hradů pak
Ojvín / Oybin u Žitavy (dnes v Německu),
Adršpach, Žebrák, Hluboká, Protivín a
Hasištejn.
Císař nikdy nelže, ale občas asi ano
Možná některá z verzí Karolínského majestátu opravdu shořela, nechceme tvrdit, že císař lhal, ale ve skutečnosti se text dochoval a byl dokonce několikrát opsán a přeložen do češtiny. Zákoník se v původním latinském znění dochoval ve čtyřech kompletních a dvou nekompletních rukopisných exemplářích, jeden z nich je uložený ve slavném
archivu Rožmberků v
Třeboni.
Karolínský majestát měl vysoké ambice: chtěl například zrušit doživotní i dědičné zastávání nejvyšších zemských úřadů. Královští úředníci měli umět česky,
„...ledaže by král ze zvláštní milosti královskou laskavostí rozhodl propůjčiti ty úřady některým, které by snad chvályhodný souhrn dobrých mravů a ctností nebo znalost písma učinily toho zasluhujícími nebo hodnými.“
Zákoník se zmiňoval i o
českých královnách: těm, které ovdověly, například zakazoval provdat se za šlechtice, pokud se nevzdají svých vdovských majetků a neopustí zemi. Karlovi zřejmě ležely v žaludku další sňatky královen-vdov
Violy Těšínské a
Elišky Rejčky. Kodex dále zakazoval „boží soudy“ pomocí vody a železa, a také kruté tresty, jako například vypichování očí, uřezávání nosů či usekávání rukou a nohou.
A zajímavost na závěr? Šlechta si mohla říkat co chtěla, ale i když zákoník neplatil, vešel ve známost a leckde se v praxi dodržoval. Třeba v
Plzni, kterou už žádný český panovník nikdy nezastavil.
Co o zranění Karla IV. prozradila moderní věda
- Následky děsivého úrazu jsou patrné na Karlových kosterních pozůstatcích. Sošná tvář moudrého muže, kterou známe z jeho různých vyobrazení, rozhodně vypadala jinak. Král sice při úrazu překvapivě nepřišel o jediný zub, ale od roku 1351 nosil vousy, aby na zakryly jizvy na tváři. Už předtím měl po sečném poranění hřbet nosu výrazně ohnutý doleva, po roce 1350 se ale nedokázal pořádně narovnat. Chodil shrbený, s hlavou skloněnou k jedné straně. Když se chtěl otočit, musel otočit celý trup. Pětatřicetiletý středověký rytíř se rychle změnil ve starého muže.
- O účincích rehabilitace se v té době už vědělo leccos. Karlovi intuitivně pomáhaly lázně a hipoterapie, tedy jízda na koni; na to ostatně přišel už Hippokratés. Lékaři mu naordinovali i nápravná cvičení, masáže a koupele. Při cestách do Německa se také pravidelně zastavoval na hradě Loket a v blízkém údolí řeky Teplé, tedy v dnešních Karlových Varech, kde mírnil bolestivé projevy dny v teplých minerálních pramenech.
- Když při audiencích nožíkem král řezal vrbové proutky, pletl košíky nebo vyřezával z měkkého dřeva, nebyl to královský rozmar. Šlo o procvičení drobných svalů ruky a zápěstí, a také o rehabilitaci prstů ruky postižených dnou.
- Více se o Karlově vážném úrazu dozvíte v knížce Ivana Lesného Zprávy o nemocech mocných a v knihách Jiřího Ramby Slavné české lebky a Tajemství Karla IV.