Znáte hrady, které nebyly nikdy dobyty?

Pernštejn odolal útokům katolíků i Švédů

Středověký nedobytný hrad Pernštejn se vypíná na mramorové skále u řeky Svratky, nedaleko městečka Bystřice nad Pernštejnem v obci Nedvědice. Hrad byl stavěn od 13. do 16. století a v této podobě je také zachován dodnes. Za husitských válek se Pernštejnové přidali na stranu kalicha a hrad se pokoušel neúspěšně dobýt olomoucký biskup.
 
Pro své nepřátele měli majitelé hradu připravena řadu nepříjemných překvapení – například hradní příkop s padacím mostem a tajnou místností, odkud směřovaly dobře mířené výstřely strážců hradu. Pokud by se dobyvatelé dostali až do vnitřních prostor hradu, čekalo je obávané pravotočivé úzké schodiště. To znemožňovalo držet pravákům meč v pravé ruce a bylo proto postrachem pro nepřátele a výbornou obrannou strategií vlastníků hradu.

Největší újmu Pernštejn utrpěl při obléhání Švédy roku 1645. Tehdy přišla o svou horní část Hranolová věž u brány druhého předhradí, značně poškozena děly seveřanů byla i výrazná dominanta hradu – Věž čtyř ročních období. Při odstřelování přišla o své nejvyšší patro, které už pak nikdy nebylo zrekonstruováno. Hradu však obléhání Švédy paradoxně i trochu prospělo, vzhledem k tomu, že k němu došlo v době, kdy se do objektu už příliš neinvestovalo. Avšak jeho odolnost se ukázala pro panovníka jako klíčová a Pernštej byl po nutných opravách zařazen mezi udržované zemské pevnosti.
 

Bezděz, opěrné místo protihusitské koalice

Nedobytná středověká pevnost, tyčící se na vrcholu zdaleka viditelného kopce, to je hrad Bezděz. Byl založen v roce 1264 Přemyslem Otakarem II. jako centrum rozsáhlé, tehdy kolonizované oblasti a opěrný bod královské moci na severu Čech.
 
Za husitských válek byl Bezděz v rukách Jana z Michalovic, kdy hrál významnou roli opěrného bodu protihusitské koalice. Husitští válečníci, kteří ovládli blízké město a tvrz Bělou, se o nedobytný Bezděz nikdy ani nepokusili. Jeho nedobytnost mělo na svědomí hlavně vnější opevnění, které sleduje přístupovou cestu. Zajímavostí je, že až pátou branou se vstupovalo do vnitřního hradu. Jako poslední útočiště obráncům sloužila menší okrouhlá Čertova věž, která měřila 30 metrů a její zdi byly tlustí až 4 metry. Vleká 40metrová věž byla zase přístupná pouze portálem v prvním patře.

Úplně čistý štít ale Bezděz nemá – roku 1588 se hrad dostal do rukou Jana z Vartemberka a po jeho smrti si jeho vdovu i s hradem vzal Václav Berka z Dubé a z Lipé. V roce 1618 patřil k vůdcům stavovského povstání. Po porážce českých stavů uprchl do zahraničí a na hrad se přišli schovat okolní poddaní před žoldnéři bělohorského vítěze Maxmiliána Bavorského. Po krátkém obléhání nezkušení obránci přesile lépe vyzbrojených a zkušených žoldnéřů podlehli, hrad byl dobyt a vypálen. Pro vojenské záměry hrad upravil později Albrecht z Valdštejna, okolo roku 1628.
 

Hazmburk – bezpečný sejf pro poklady z kostelů

Pověsti nedobytného hradu dostál hrad Hazmburk, perla Českého středohoří, zdáli viditelná ze všech směrů. Byl považován za cosi jako mimořádně bezpečný sejf, takže kdysi ukrýval i poklady z kostelů na Pražském hradě. A není se co divit – například do oválné Černé věže (25 m) se člověk dostal je po vysuté pavlači v poschodí. Stejně tak do všech budov jádra hradu, včetně Bílé věže, se z obranných důvodů mohlo vstoupit pouze z prvního patra.
 
Hrad vyrostl na vrcholu strmého čedičového masivu ve druhé polovině 13. století na příkaz rodu Lichtenburků. Počátkem 14. století Lichtenburkové ztratili o své zdejší majetky zájem a i s hradem je vyměnili s králem Janem Lucemburským za jiné. Král roku 1335 prodává hrad Zbyňku Zajíci z Valdeka.
 
V průběhu husitských válek stáli Zajícové na katolické straně a jejich hrad byl pro husity nepříjemnou a nepřekonatelnou překážkou. Jeho strategický význam zesilovala skutečnost, že Zajícové v té době drželi Libochovice a Budyni a jejich panství svou polohou přetínalo přirozenou spojnici mezi kališnickými městy. Vzhledem ke své nedobytnosti, byl Hazmburk vybrán za bezpečný úkryt kostelních pokladů z Pražského hradu a roku 1440 zde byla uschována drahocenná bohoslužebná roucha. Zanikat hrad začal až, když byl jako nepohodlné středověké sídlo opuštěn pro pohodlnější sídlo na Budyni.
 

Hukvaldy odrazily Valachy, Dány, Švédy i Prusy

V předhůří Beskyd se na valašsko-lašském rozhraní nachází jeden z nejmohutnějších hradů na Moravě, hrad Hukvaldy založený v polovině 13. století. Hrad nechali vystavět páni z Příboru, hrabata z Hückeswagenu (dnešní Starý Jičín). Již v roce 1316 hrabata o Hukvaldy přišla a hrad se tak ocitl v rukou olomouckých kanovníků. Jeho hlavní funkcí bylo chránit důležitou obchodní stezku spojující Olomouc s polským Krakovem přes Hranice, Nový Jičín, Místek (původně Friedeberk), Frýdek a Těšín.

Postupem času se hrad stal úkrytem některých šlechticů, ale také vězením pro neposlušné kněze olomoucké diecéze. Nejznámějším vězněm byl kněz Filipín obviněný a usvědčený z travičství. Jeho oběťmi se stali dokonce tři olomoučtí biskupové.

Za svou nedobytnost vděčil hrad své poloze na špatně dostupném místě i mohutnému opevnění. V létě a na podzim roku 1621 vtrhla na Moravu stavovská vojska a za pomoci Valachů a vojsk uherského povstalce Gábora Bethlehéna plenila zdejší kraj. Hukvaldy se jim dobýt nepodařilo. Roku 1626 se od Bohumína blížila dánská protestantská vojska generála Mansfelda, který utíkal před Valdštejnem. Dánové dobyli Opavu, Těšín a Moravskou Ostravu, vypálili Příbor a Brušperk, vyrabovali frýdecký zámek. Skoro celý rok obléhali Hukvaldy, leč marně. Nejmladší syn císaře Ferdinanda II. Leopold, kníže Leopold Vilém, byl od roku 1637 olomouckým biskupem, avšak nejlépe si rozuměl se zbraní v ruce.

Když v roce 1639 vrcholila hrozba švédského obléhání nechal Leopold na Hukvaldy svézt veškeré cennosti, olomoucký kostelní poklad, lenní i stavovské knihy. Podobně se na hrad ukryl i se vším majetkem frýdecký pán hrabě Jiří z Oppersdorfu. Jaké však bylo překvapení obránců, když se Švédové po dobytí Olomouce a Moravské Ostravy o hukvaldský hrad ani nepokusili. V roce 1680 k hradu přitáhla vojska uherského kuruce Emericha Thökölyho. Těm se také hrad dobýt nepodařilo. Pouze poškodili část opevnění. Ještě v roce 1742 a 1758 se neúspěšně o dobytí hradu pokoušeli Prusové.
 

Kost – hrad spatřený až na poslední chvíli

Hrad v malebné přírodě uprostřed Českého ráje byl založen v polovině 14. století Benešem z Vartemberka. Výhodou Kosti bylo po staletí to, že ho nepřátelé spatřili vždy až na poslední chvíli. Stavba je totiž elegantně ukrytá mezi lesy na křižovatce tří údolí.
 
Oblíbená legenda praví, že hrad dostal jméno Kost v dobách, kdy jej obléhal Jan Žižka a po neúspěšném dobývání hradu prohlásil, že je pevný jako kost a ta prý patří psu. Pravdou ovšem zůstává, že samotný zakladatel hradu, hrabě Beneš, se do sobotecké zakládací listiny podepsal latinským přízviskem Benesius de Costy, což Češi při čtení zkomolili a přejmenovali ho na Beneše z Kosti.
 
Zvláštností zdejší krajiny jsou vodními toky a plochy. Nedaleko hradu vznikly tři rybníky – Bílý, Černý a Labutí, které měly především obranou funkci. V případě obléhání hradu se protržením hráze rybníků okolí hradu změnilo v náročný močálový terén. Pozoruhodným obranným prvkem je i zdejší věž s nepravidelným lichoběžníkovým půdorysem. Stěna, která není ven z hradu natočená kolmo, lépe odolávala ostřelování oblehatelů. Dělové koule prý po zdi sklouzly a tolik ji nepoškodily.
 

Hrad Křivoklát – státní věznice uprostřed lesů

Středočeský hrad Křivoklát začal před rokem 1110 budovat král Vladislav I., ale skutečný význam získal až za Přemysla Otakara II., který z Křivoklátu udělal reprezentativní sídlo českých panovníků. Na Křivoklátě pobýval i Karel IV. a pro jeho polohu a rozlehlé okolní lesy si ho oblíbili i další čeští králové. V době husitských válek zde byly uloženy korunovační klenoty.
 
Pro jeho polohu v hlubokých lesích a nedobytný obranný systém v něm vzniklo i obávané státní vězení s krutou hladomornou. Ze všech významných křivoklátských vězňů strávil v hradním žaláři nejdelší čas biskup Jednoty bratrské Jan Augusta, a to celých 16 let. Spolu s ním byl na Křivoklátě uvězněn i jeho pobočník Jakub Bílek. Součástí vězení byla i věž Huderka, kde za císaře Rudolfa II. několik let pobýval magistr Kelley.
 
Několikrát byl poničen požárem. Největší ho zachvátil roku 1826. Poté byl Fürstenberky obnoven do dnešní podoby.

Nikdy nedobyté Trosky

Základ hradu Trosky z pozdního středověku (1380 – 1390) tvoří velice zajímavý a ojedinělý skalnatý útvar sopečného původu. Dva lávové sopouchy vyvřely z nitra země v době třetihor. Následná eroze splavila zakrývající hlínu, písek a ostatní měkké horniny a obnažila tento útvar do dnešní podoby. Celek je světovou přírodní raritou.
 
Majitel zdejšího panství Čeněk z Vartemberka využil přirozené obranné vlastnosti čedičových skal. Na hřebenu mezi oběma vrcholy založil vnitřní hrad s obytnými paláci a na vrcholu obou skal pak nechal vybudovat obranné, ale zároveň obytné věže. Vodu poskytovala vlastní hradní studna na prvním nádvoří, asi 30 metrů hluboká, a na Panně byly ve skále vybudované důmyslné cisterny na dešťovou vodu. Pod hradem se údajně dále nacházejí rozsáhlá sklepení a v bludišti pískovcových skal a trhlin jeskynní prostory s jezírky, dnes nepřístupné, ústící patrně v jeskynním systému zvaném Sklepy (skalní město Apolena nedaleko pod hradem). Vlastní systém tří obranných pásů tvořily hradby 1,5 – 2 m široké a až 15 m vysoké.
 
Roku 1455 se Trosky dostaly do držení Jana Zajíce z Hazmburka. V této době byl hrad plně funkční, obýván a sloužil jako mocná pevnost a nikdy nebyl vojensky dobyt. Ani roku 1424, kdy ho krátce obléhal Žižka, ani roku 1428, kdy ke hradu po požáru věže Baby přitrhli Sirotci. Berkovci coby tvrdí katolíci v této době pevně vládli celému okolí. Zajímavá příhoda se udála někdy koncem roku 1437, kdy se hradu lstí zmocnila loupeživá cháska pod vedením rytíře Šofa a jeho druha Švejkara. Ti se zde na hradě potom s posádkou asi 200 mužů ubránili i zemskému vojsku a terorizovali odsud okolí až do roku 1444, kdy se donuceni okolnostmi museli hradu vzdát.
 

Kašperk, strážce zemské hranice a Zlaté stezky

Střežit zemskou hranici s Bavorskem, ochránit významné naleziště zlata a zabezpečit důležitou obchodní trasu tzv. Zlaté stezky. To jsou tři důvody, které vedly římského císaře a českého krále Karla IV. v roce 1356 k vybudování hradu Kašperk na severovýchodním výběžku kopce Ždánova.
 
Hrad nebyl nikdy dobyt, ani za husitských válek. Často museli obránci hradu odrážet nepřátelské vpády bavorského rytíře Martina Sattelbognera (cca 1450) či ozbrojenců pasovského biskupa Oldřicha (1470). Hrad se nepřátelům dobýt nepodařilo. Od druhé poloviny 16. století ale zůstal opuštěný a chátral. Když po třicetileté válce nařídila vídeňská vláda, aby všechny pevné hrady v Čechách byly zbořeny, aby se eventuálně v příští válce nestaly opěrnými body nepřítele, nebyl tento příkaz na Kašperku proveden. Kašperští získávali ze zříceniny stavební materiál.
 

Královskou pevnost Veveří zlomil až Matyáš Korvín

Hrad Veveří měl původně sloužit jen jako lovecký hrádeček, avšak poté, co si jej za svou hlavní rezidenci ve 14. století zvolil Jan Jindřich, bratr Karla IV., prodělal rozsáhlou přestavbu a stávala se z něj postupně pevnost, která byla oporou nejen panovníků, ale částečně i města Brna.
 
Za husitských válek bylo Veveří, centrem královské a katolické moci, bezúspěšně obléháno příznivci kalicha. Na konci 60. let 15. století dorazila k Veveří česko-uherská válka. Bojovali zde mezi sebou český král Jiří z Poděbrad a Matyáš Korvín.

Pravděpodobně v roce 1469 se hradu zmocnily uherské oddíly. Hned následujícího roku jej ale Jiří z Poděbrad získává zpět, uherská posádka se jeho vojskům vzdala bez boje. V roce 1645 hrad Veveří odolal Švédům při obléhání Brna, avšak v roce 1741 byl hrad dobyt a vypleněn pruskými vojsky.

Není bez zajímavosti, že roku 1908 strávili část své svatební cesty tehdejší ministr obchodu britského království Winston Churchill a jeho manželka Clementine.