7 věcí, které nevíte o... vzácných relikviích a relikviářích

Když se řekne relikviář, většina z nás si vybaví slavný relikviář svatého Maura – vzácnou románskou památku, která dnes září na hradě a zámku v Bečově nad Teplou. Jenže svět relikvií a jejich schránek je mnohem pestřejší a rozmanitější. Některé připomínají pohádkové domečky ze zlata a stříbra, jiné mají podobu křížů, monstrancí či drobných amuletů. Někdy ukrývají předmět velký sotva jako zrnko písku, jindy kost či kousek oděvu, vždy však v sobě nesou příběh, který přesahuje hranice času. Pojďte se společně s Kudy z nudy vydat na cestu, která vás zavede do středověkých pokladnic, tajných chodeb klášterů i k relikviím, jež po staletí přitahují poutníky z celého světa.
 

1. Domečkové relikviáře a sv. Maur

Možná znáte detektivní příběh o nálezu relikviáře svatého Maura a postupu jeho restaurování, možná jste jej dokonce na zámku v Bečově nad Teplou viděli na vlastní oči: je mu věnovaná samostatná prohlídka, při níž se s románskou zlatnickou památkou nevyčíslitelné hodnoty seznámíte do nejmenších podrobností. O relikviáři sv. Maura, objeveném v listopadu 1985 pod podlahou kaple na hradě a zámku v Bečově nad Teplou, se traduje, že je hned po korunovačních klenotech českých králů druhým nejcennějším uměleckým předmětem v České republice. Památka přitom nebyla pod podlahou hradní kaple schovaná nijak dlouho: od jejího ukrytí do znovuobjevení uplynulo necelých padesát let. Příběh o nalezení relikviáře ale je kombinací detektivky, dobrodružného thrilleru i těžko uvěřitelných náhod.


 
Relikviář svatého Maura je dokonalou ukázkou tumbových či domečkových relikviářů, které tvarem připomínají starověké sarkofágy či bytelné středověké truhlice. Podle historiků tento typ relikviářů vznikl ve starém Lotrinsku, v krajích povodí Rýna a Maasy mezi lety 1150–1250. Relikviář sv. Maura je dlouhý 138,5 cm, široký 42 cm a jeho výška činí 64,5 cm. K největším svého druhu patří relikviář Tří králů v Kolíně nad Rýnem, který na délku měří 220 cm.
 

2. Poklad ze středověkého trezoru z Milevska

Nový zájem o relikviáře probudil rok 2020 a objev 600 let nezvěstné relikvie v Milevském klášteře. V kostele sv. Jiljí se za tajnou chodbou a zdánlivě prázdným středověkým trezorem skrývala další tajná dutina, v níž archeologové objevili zbytky dřevěné schránky, zdobené zlatem a stříbrem, zlatou destičku s písmeny IR, latinskou zkratkou pro Iesus Rex / Ježíš Král, a relikvii v podobě šest centimetrů dlouhého železného hřebu s tausovaným zlatým křížkem.

Že by šlo o část jednoho ze tří hřebů, kterými byl ke kříži přibit Ježíš Kristus? Nevíme a možná nikdy vědět nebudeme, ale jisté je, že relikvie z kláštera v Milevsku měla už v době svého uložení obrovskou cenu. Schovali ji mniši v obavách před husitskými nájezdy? Možná ano, šlo zřejmě o nejcennější věc, kterou měli. Víme, že 23. dubna 1420 byl klášter přepaden husity a víme i to, že husitská vojska zničila většinu cenností, které řeholníci před dobytím kláštera převezli na hrad Příběnice. O tajemné skříňce ukryté v tajných chodbách v kostele sv. Jiljí se ale nikde nenašla jediná zmínka.
 

3. Pašijové relikvie

Stáří dřevěné relikviářové schránky z Milevska vědci pomocí radiokarbonové metody datovali do čtvrtého až pátého století našeho letopočtu, tedy přesně do doby, kdy začala sháňka po vzácných pašijových relikviích, předmětech spojených s utrpením Ježíše Krista. Klášterům, kostelům, městům a panovníkům takové předměty nepřinášely jen obrovskou společenskou prestiž, ale i zisk: k relikviím putovaly tisíce poutníků, kteří se často na místě zdrželi delší čas. Navíc pašijovou relikvii, obestřenou dávným příběhem Kristova utrpení, si na rozdíl od královské koruny nikdo nedovolil ukrást nebo zastavit.

Hned po předmětech, které provázely život a smrt Ježíše Krista jsou ceněné především relikvie spojené s kultem Panny Marie. Teprve po nich přicházejí na řadu oděvy, obuv, prsteny mitry a berly světců, světic a mučedníků včetně jejich tělesných ostatků. Samostatnou skupinou pak jsou kontaktní relikvie: předměty, které přišly do styku s relikviemi svatých nebo mučedníků a samy se tak staly relikviemi.
 

4. Poklad císařovny Heleny

Po pašijových relikviích prahne celý křesťanský svět od čtvrtého století našeho letopočtu díky císařovně Heleně Konstantinopolské (255–330). Vypravila se do Svaté země a podle legendy v podání svatého Ambrože se jí 13. září 326 podařilo v kopci Golgota najít Boží hrob. Při návratu do Evropy s sebou mimo jiné přivezla několik částí Kristova kříže, trny z Kristovy koruny a dva ze tří (podle jiných verzí příběhu čtyř) hřebů, kterými bylo tělo přibito ke kříži; uvedené relikvie jsou dodnes uchovány v bazilice sv. Kříže Jeruzalémského v Římě.

Helenin syn, císař Konstantin Veliký, nechal hřeby rozsekat na několik částí a postupně je věnoval významným hostům. Jedna část takového hřebu je součástí Svatovítského pokladu v Praze. Římský císař a český král Karel IV. coby nejznámější sběratel vzácných svatých relikvií v českých dějinách dokonce stanovil speciální svátek Kristových hřebů a Longinova kopí, tedy kopí, kterým podle pověsti římský voják probodl Ježíšův bok. Do Prahy na tyto slavnosti přijížděly desetitisíce poutníků z celé Evropy a město se tak zařadilo mezi významná poutní místa.

V nové pokladnici katedrály sv. Víta a v depozitářích Metropolitní kapituly na Pražském hradě je uložený takzvaný Svatovítský poklad, největší chrámový poklad v českých zemích a jeden z největších v Evropě. Mezi stovkami předmětů nevyčíslitelné historické a umělecké ceny je například půlmetrový zlatý relikviářový kříž, který se používal při korunovacích, kříž s ostatkem Kristovy bederní roušky či relikviář sv. Kateřiny. Zvláštním typem relikviářů jsou monstrance, misky, číše a kalichy anebo schránky s tvarem uchovávané části těla: ty v expozici zastupuje například gotický relikviář paže sv. Jiří z doby kolem roku 1275 či relikviářové busty sv. Víta, Václava a Vojtěcha, hlavních patronů katedrály. K vidění jsou i takzvané veraikony, obrazy pravé tváře Kristovy, uctívané stejně jako relikvie.
 

5. Ostatky prvomučedníka v Teplicích

V centru Teplic na Zámeckém náměstí stojí barokní kostel sv. Jana Křtitele. Z vyhlídkové věže uvidíte město jako na dlani, prohlédnete si sbírku papírových modelů věží a majáků a také smutně proslulou místnost. Opilý hlídač v ní zaspal a nevaroval obyvatele před největším požárem města, během něhož v roce 1793 velká část Teplic lehla popelem. V místnosti na věži v posteli dodnes spí opilý městský zřízenec a legenda tvrdí, že kdo se dotkne jeho palce, splní se mu přání.



Na stejném náměstí objevíte také původně katolický, nyní pravoslavný kostel Povýšení sv. Kříže. Je novodobým poutním místem: k vidění jsou tu ostatky křesťanského prvomučedníka svatého Clariho z Dalmácie, umučeného ve 4. století. Raritou není jen to, že ostatky jsou kompletní, ale že je dobře zmapovaná i jejich historie: papež Urban VIII. (pontifikát 1623–1644) je daroval knížecímu biskupovi Johanu IV. Marcus von Aldringen, opatovi kláštera v rakouském Seckau. Biskup byl členem knížecího rodu Clary-Aldringenů a po jeho smrti je zdědila rodina. Shoda jmen Clari – Clary je jen náhodná, nicméně už v té doby byl Teplice lázně proslavené po celé Evropě a ostatky svatého, který je považován za patrona lázeňství a rovněž patrona svátosti manželství, byly pro město doslova darem z nebes.

Ostatky do Teplic přijely v cestovním relikviáři, v němž byly uloženy na rubínových sametových polštářích; na nich spočívají dodnes, ale chráněné skleněnou rakví. Z původního relikviáře a jeho výzdoby se dochovaly jen zbytky, dvě původní desky jsou umístěny v již nepoužívaném barokním relikviáři nalevo před vstupem do kaple s ostatky.
 

6. Relikvie z Broumovského kláštera

V kostele sv. Vojtěcha v Broumovském klášteře se nachází asi deset relikviářů. Nejvzácnější mezi nimi je schránka obsahující ostatky sv. Prokopa, zakladatele Sázavského kláštera. Nepřímo by se mezi relikvie dala zařadit i unikátní kopie Turínského plátna z roku 1651, nalezená roku 1999 v klášterním kostele sv. Vojtěcha za zlaceným štukovým věncem v dřevěné schránce. Na plátně, do něhož bylo krátce po sejmutí z kříže zabaleno tělo Ježíše Krista, je viditelný otisk mužské postavy. Název plátna je odvozen od italského města Turín, kde je tato relikvie od roku 1578 uchovávána. Broumovské plátno se velikostí téměř shoduje s originálem (délka 4,36 m, šířka 1,1 m) a k vidění je při běžné prohlídce kláštera.
 

7. Svatá Trnová Koruna

Podle jiné vzácné pašijové relikvie, trnu z Kristovy koruny, byl pojmenovaný jihočeský klášter Svatá Trnová Koruna / Sancta Corona Spinea. Jeho zakladatel, král Přemysl Otakar II. údajně trn získal od francouzského krále Ludvíka IX. Svatého. Původně byl trn možná uložen v patrové kapli Sainte Chapelle, klenotu vrcholné gotiky a součásti pařížského královského paláce. Kaple, v niž byla uložena trnová koruna a jiné cenné relikvie jako zlomek Kristova kříže či lebky Jana Křtitele, má podobu relikviáře. Za Velké francouzské revoluce byla vypleněna, relikviáře, které se podařilo zachránit, našly nový domov v katedrále Notre Dame.

Svatá Trnová Koruna na počátku 14. století změnila název na dnešní Zlatou Korunu, ale trn, uložený patrně v křišťálové schránce v kapli Andělů strážných, navždy zmizel za husitských bouří.
 

Historie uctívání ostatků

Historie spojená s uctíváním ostatků se začala odvíjet přibližně v druhé polovině 2. století po Kristu u hrobů křesťanských mučedníků hlavně v římských katakombách. Křesťané byli pronásledování a návštěva těchto pohřebišť se dokonce považovala za trestný čin proti státu. Když se z křesťanství stalo uznané náboženství, k pietním návštěvám a mším u hrobů se v 5. století připojil nový obyčej: vkládání malých ostatků do nejrůznějších schránek. Jednoduché plátěné sáčky záhy nahradily dřevěné schránky, oltářní desky, kříže, monstrance, makety klášterů nebo kostelů či honosných hrobek.

Nejdůležitějším obdobím pro uctívání relikvií a vznik relikviářů byl středověk. Nádherné relikviáře byly součástí výzdoby bohatých kostelů, královských i knížecích kaplí. Vyráběly se z nejrůznějších materiálů, od dřeva přes vzácné textilie až po ušlechtilé kovy, zdobily se drahými kameny a výjevy ze života světců. Drahokamy měly svůj skrytý význam: andělské bytosti a nadpozemské síly jimi mohly prostoupit ze svého nehmotného, duchovního světa mezi obyčejné smrtelníky. Současně lidé věřili, že světlo pronikající skrze drahé kameny násobí sílu vycházející z ostatků uložených v relikviáři. Klanět se, uctívat či dotýkat se relikviářů mělo věřícím přinést ve spojení s modlitbou požehnání či zvláštní milost, pomoc či uzdravení.