Rodinné klany: Dientzenhoferové, architekti a stavitelé vrcholného baroka

Když se mluví o stavitelské rodině Dientzenhoferů, nejčastěji se objevuje jméno Kryštofa Dientzenhofera a jeho syna Kiliána Ignáce Dientzenhofera. V období vrcholného baroka ovšem byli součástí velkého stavitelského rodinného klanu. Pocházeli z obyčejného venkovského statku v Horním Bavorsku, odkud se téměř jako v pohádce pět bratrů vydalo do světa na zkušenou. Všichni našli uplatnění ve stejném oboru a zastávali významná místa dvorních architektů v různých částech dnešního Německa, tedy v Horní Falci, Bavorsku, Hesensku, Durynsku a Slezsku. Jejich společné dílo je mimořádné jak svým rozsahem, tak úrovní architektury. Rodiny Dientzenhoferů navíc udržovaly těsné kontakty a díky bohatým profesním zkušenostem i společenským stykům podporovaly další generace. Mladí Dientzenhoferové tak nacházeli rodinné zázemí i v cizích zemích, a měli dveře otevřené dokořán do spousty dalších míst.
 

Pět bratrů z Horního Bavorska

Příběh stavitelů z rodu Dientzenhoferů začíná v Horním Bavorsku na statku Gugghof u osady St. Margarethen, kde se v selské rodině Georga a Barbary Dientzenhoferových postupně narodilo pět synů. Po otcově smrti v roce 1673 se společně se sestrou Annou vydali na cesty. Jejich cílem byla Praha, město, které od konce třicetileté války prožívalo barokní stavební horečku.

Důležitým momentem pro všechny Dientzenhofery byl rok 1678, kdy se v malostranském kostele sv. Tomáše tehdy třiatřicetiletá Anna provdala za Wolfganga Leuthnera z rodiny významného pražského stavitele a architekta Abrahama Leuthnera. Obě rodiny byly úzce propojené i v budoucnosti a několik bratrů našlo uplatnění v rodinné stavební firmě. Dientzenhoferové díky Leuthnerovým navázali potřebné kontakty, získali cenná doporučení a jejich cesty se postupně rozběhly dál do Evropy.

Nejstarší Georg Dientzenhofer (1643–1689), který bratry přivedl z rodného statku do Prahy, působil zejména v Horní Falci; jeho dílem je například klášterní kostel ve Waldsassenu a bývalý jezuitský kostel, nyní kostel sv. Martina v Bamberku. Wolfgang Dientzenhofer (1648–1706) se stal dvorním architektem v Ambergu, hlavním městě Horní Falce; tady postavil poutní kostel Panny Marie Pomocné. Leonhard Dientzenhofer (1660–1707) se prosadil v Bambergu jako dvorní architekt bamberské kapituly a vybudoval novou biskupskou rezidenci. Nejmladší Johann Dientzenhofer (1663–1726) působil jako dvorní architekt kapituly ve Fuldě v Hesensku a později stejně jako jeden z jeho starších bratrů jako dvorní architekt kapituly v Bambergu. Jeho rukopis nese například klášterní kostel v opatství Banz nebo zámek Weißenstein.

Nakonec se v českých zemích usadil a natrvalo zůstal jen Kryštof Dientzenhofer (1655–1722).
 

Malostranský měšťan

Zkušenosti Kryštof sbíral při přestavbě cisterciáckého kláštera a baziliky Nanebevzetí Panny Marie ve Waldsassenu, kde Leuthner jako mistra najal Georga, nejstaršího z bratrů Dientzenhoferových, a pracoval tu i mladší bratr Leonhard. V letech 1685–1687 pracoval u Abrahama Leuthnera na stavbě zámku vévody Sasko-Lauenburského v Ostrově a později také na stavbě pevnosti v Chebu.

V roce 1685 se Kryštof oženil s vdovou po zednickém mistrovi Johannu Georgu Aichbaurovi Annou Marií. Vedle dvou dětí vyženil i domek na Malé Straně, takže se mohl stát malostranským měšťanem a byl rovněž přijat do malostranského zednického cechu. Manželé se záhy přestěhovali do domu v dnešní Hellichově ulici, kde pak Kryštof s rodinou bydlel až do konce svého života. S Annou Marií měli pět dětí, dvě dcery a tři syny, z nichž nejtalentovanější byl Kilián Ignác (1689–1751).
 

Kryštofova stoupající hvězda

Prvním Kryštofovým samostatným dílem byla přestavba poutního místa v Chlumu Svaté Máří, zahájená v roce 1687. O dva roky později mu bylo svěřeno rozšíření kláštera v Teplé spojené s výstavbou špitální kaple Nejsvětější Trojice. Po náhlé smrti nejstaršího bratra Georga po něm na dva roky převzal stavbu klášterního kostela ve Waldsassenu, pak se ale vrátil zpět do Čech. Pro barona Serváce Ignáce z Engelflussu postavil na jeho panství v Mníšku pod Brdy kapli sv. Maří Magdalény na Skalce. Následovala kaple Zjevení Páně ve Smiřicích pro Jana Josefa ze Šternberka s chotí, další projekty pak Kryštofa natrvalo zařadily mezi největší barokní stavitele v Čechách. Šlo zejména o přestavbu benediktinského Břevnovského kláštera s kostelem sv. Markéty a chrám sv. Mikuláše na Malé Straně.
 

Tvůrčí tandem Dientzenhofer & Dientzenhofer

Možná měl Kryštof smůlu, ale řady jím vedených staveb se z různých důvodů odkládaly, protahovaly a na dlouhé roky přerušovaly. Na vině nebyly jen finanční důvody, ale i změny projektů a nespokojenost opatů jednotlivých řádů v rolích investorů s personálem. Kryštof byl jejich pravým opakem: společnou řeč našel jak s benediktinským opatem Zinkem, tak s jezuity. Synovi Kiliánovi Ignácovi ale dopřál to, co jemu chybělo a co mu konkurenti často předhazovali: vzdělání.

Když se Kilián Ignác v roce 1715 vrátil z pětileté cesty po Německu a Itálii, začal pomáhat otci na jeho stavbách a řadu z nich také po Kryštofově smrti v roce 1722 dokončil.
 

Směr Broumov

Vedle malostranského chrámu sv. Mikuláše, který nakonec ani Kilián Ignác neviděl v jeho výsledné podobě a dokončil jej teprve jeho zeť Anselmo Lurago, byla společným projektem otce a syna Dientzenhoferových například Loreta a nová klášterní budova řádu voršilek v Praze na Hradčanech anebo Broumovská skupina kostelů, jedenáct venkovských kostelů budovaných na přání benediktinů v krajině kolem Broumovského kláštera. Kryštof vypracoval projekty ke kostelu sv. Michala ve Vernéřovicích (základní kámen položen v roce 1719) a kostela sv. Jakuba v Ruprechticích (základní kámen položen v roce 1720). Ty se společně se starším kostelem sv. Martina v Martínkovicích, který je jako jediný postavený podle plánů Martina Allia, staly zárodkem kostelů Broumovské skupiny. Dokončeny byly roku 1743, projekty dalších chrámů vypracoval Kilián Ignác Dientzenhofer.
 

Smrt stavitele

Kryštof Dietzenhofer zemřel 20. června 1722 v Praze ve věku 67 let. Když v roce 1709 dokončil pro Karla Ignáce Michnu z Vacínova kostel sv. Máří Magdaleny v dnešní Karmelitské ulici na Malé Straně, nechal si v něm zřídit rodinnou hrobku. Do ní byl později pochován i Kilián Ignác Dientzenhofer, ovšem všechno se změnilo za císaře Josefa II. Kostel byl zrušen a přestavěn na kasárna, sloužil také jako pošta nebo četnické velitelství, dnes je důstojným sídlem Českého muzea hudby. Ostatky Dientzenhoferů byly už v roce 1783 přeneseny na Malostranský hřbitov, přesné místo nového hrobu se však nedochovalo.Johannův syn Justus Heinrich (1702–1744), dvorní architekt v Bambergu.

Ve třetí generaci pokračovali v rodinné tradici Johannův syn Justus Heinrich (1702–1744), dvorní architekt v Bambergu, a Kryštofův syn Kilián Ignác (1689–1751). V jeho stopách se sice nevydal ani jeden z jeho synů (a jak vyplývá z korespondence se synem Karlem Martinem, člena benediktinského řádu, otec si pro ně tuto životní dráhu nepřál), ale rodinný klan Dientzenhoferů žil dál, i když už s jiným jménem. Jedna z dcer Kiliána Ignáce Dientzenhofera se provdala za Anselma Luraga (1701–1765), architektovi pražského rokoka. Poslední významný člen italského uměleckého rodu pracoval také na zvonici kostela sv. Mikuláše na Malé Straně, čímž symbolicky dovršil dílo svého tchána Kiliána Ignáce Dientzenhofera i jeho otce.

Dientzenhoferové dokázali proměnit kámen v barokní drama plné světla, pohybu a odvážných křivek. Slavný rod architektů a stavitelů vtiskl českým zemím jedinečnou tvář – od pražských chrámů a paláců až po kláštery na Broumovsku.