Že věda a historie nejsou vůbec nuda vás přesvědčí
pár voňavých výletů. Začneme malým přírodovědným tajemstvím, které zatím čeká na své odhalení: jedeme si pro ně do
Slavické obory u
Slatiňan.
Detektivka o růžových leknínech
S výletem do
Slavické obory na nic nečekejte: největší obora
východních Čech totiž bývá
otevřená jen pár měsíců v roce, a to během února a března a pak v červenci a srpnu. Překrásné staleté duby, dlouhé aleje,
romantické rybníky a lesní cesty mají své kouzlo, navíc zmrzlá půda se hodí při pátrání po
leknínovém rybníku Boušovka. V oboře patří k nejmladším, vznikl až v sedmdesátých letech 19. století, a nejlépe se k němu dostanete po cestě z hráze
rybníku Starý. V
Boušovce a kolem ní roste a žije řada
vzácných druhů rostlin a zvířat, od vodních masožravek až po čolky, kuňky, skokany a vážky.
Proslavily ji ale hlavně
lekníny: traduje se, že je sem nechal vysázet
kníže František Josef z Auerspergu pro potěšení své manželky
Vilemíny, rozené hraběnky Kinské z Vchynic a Tetova, se kterou se oženil v roce 1878. Existuje ale také teorie, že vzácné rostlinky začal na Boušovce pěstovat až o pár desítek let později
lékárník z nedaleké Chrudimi a oddenky ze svého vodního záhonu pak používal k
výrobě léčivých přípravků. Kvůli růžové formě bílého leknínu se Boušovka v roce 1950 zařadila mezi
chráněná území, před pár lety byla vyčištěna a získala tím svou dřívější krásu. V plném květu můžete lekníny samozřejmě vidět až v létě, a tak
zimní výlet využijte spíš pro hledání vhodné přístupové cesty.
Tadeáš Haenke, objevitel Viktorie královské
Růžový leknín je něžná vodní kvetoucí rostlina, která pochází z jižní Afriky. Sazenice leknínů si
kníže František Josef z Auerspergu údajně nechal přivézt ze
Skandinávie, kde byly náhodně objeveny v roce 1863 u jezera Fagertärn, byť v
sytější růžové barvě, než jakou známe například z Boušovky. Švédský
botanik Elias Fries tehdy dokonce poznamenal, že tahle neuvěřitelná květina bude nejspíš vůbec
nejkrásnější rostlinou celé Evropy, kterou lze přirovnat snad jedině k jihoamerické
Viktorii královské,
největšímu leknínu světa.
Překvapivě i
pověstná královna všech vodních rostlin Viktorie královská (Victoria amazonica) za sebou nechává českou stopu: jako první ji totiž objevil
Tadeáš Haenke (1761–1817), jedna z nejskvělejších osobností českých botanických dějin a kromě toho lékař, etnograf, kartograf, geolog, chemik, hudebník, cestovatel a objevitel. Jeho životní náplní se stala
botanika: procestoval svět s výpravou
Alessandra Malaspiny a pak se usadil v dnešní
Bolívii, kde pokračoval v přírodovědeckých výzkumech. Jako první také na slepém rameni přítoku řeky
Amazonky objevil Viktorii královskou,
obří leknín s velkými pevnými listy s průměrem až tři metry, které dokonce
unesou malé dítě.
Pro vědu však poprvé druh Victoria amazonica popsal až německý přírodovědec
Eduard Poeppig v roce 1832. Tehdy ji pojmenoval jinak, jméno
Victoria bylo leknínu přiděleno o něco později, a to na počest anglické
královny Victorie. U nás ji můžete vidět v
botanických zahradách v Liberci, Brně nebo
Olomouci, ale chce to mít pověstnou kapku štěstí: sněhově bílé
vonné květy totiž rozkvétají v noci, vydrží často
jen několik hodin, přechází do tmavě růžových odstínů a nanejvýš po dvou dnech uvadají.
Benedikt Roezl, lovec orchidejí a šišek
Větší štěstí než s lekníny uděláte s
orchidejemi, které zvládne pěstovat skoro každý. Ty proslavil
český botanik a cestovatel Benedikt Roezl (1824–1885), který patřil k
nejznámějším sběratelům orchidejí a exotických rostlin 19. století. Osobně objevil více než
800 druhů kvetoucích rostlin a stromů (a jen rostlin nazvaných jeho jménem je v botanice přes čtyřicet), na koni nebo pěšky procestoval celou Ameriku a díky němu se původem
mexická vánoční hvězda dostala do Evropy. Orchidej drží v ruce i na svém pražském pomníku na
Karlově náměstí, právě tak by ale mohl mít v ruce borovou šišku.
Borovice ho zaujaly už v mládí a v roce 1857 dokonce vydal tiskem dokonce nabídkový
katalog semen mexických jehličnanů, v němž nabízí 87 různých druhů borovic, nalezených v různých koutech Mexika. Většinu z nich sám nově
pojmenoval, a tak se v Evropě náhle objevila například mexická borovice pojmenovaná na počest
sychrovského knížete Rohana, ba dokonce i
děčínského zahradníka Jossta. Když o pár let později botanici porovnali
Roezlovy objevy se staršími sbírkami, zjistilo se, že většinu Roezlových borovic už Evropa zná, a tak se z nových jmen borovic stala pouhá synonyma.
Posledních deset let Roezl žil v
Praze na Smíchově, k poslednímu odpočinku byl uložen na
hřbitově v
Panenském Týnci, jen pár set metrů od
slavného nedokončeného gotického chrámu. Právě ten je považovaný za
nejmagičtější místo u nás: kříží se tu totiž zóny léčivé
pozitivní energie, která prý dokáže odstraňovat depresivní stavy a přináší optimismus, dobrou náladu a
radost ze života.
Víte, že…?
Chcete-li si Panenský Týnec a výjimečnou památku vychutnat v osamění a vyzkoušet, zda pozitivní energie chrámu skutečně dokáže zatočit s depresemi či bolestmi hlavy, je zima ideální čas: rozhodně tu nebude tolik lidí jako v letních dnech.- Pomník Benedikta Roezla na jižním konci Karlova náměstí poblíž Faustova domu v Praze pochází z roku 1898 a provází ho dobový hoax, který už dlouho žije vlastním životem. „Zaručená“ zpráva tvrdí, že novoměstští radní prý původně chtěli zvěčnit vynálezce lodního šroubu Josefa Ressela anebo dokonce přírodovědce Jana Svatopluka Presla a někdo si zkrátka popletl jména. Není to pravda, podle Klubu za starou Prahu byl pomník od počátku a bez nejmenších pochybností zamýšlen jako pocta a uznání zásluh Benedikta Roezla.
- Tadeáš Haenke sice zůstal v Jižní Americe, ale část jeho osobních sbírek se dostala do Prahy. Pod dohledem hraběte Kašpara ze Šternberka byla jeho pozůstalost vědecky zpracována a herbářové položky dodnes patří mezi nejcennější kolekce botanického oddělení Národního muzea. Mimochodem, v herbářích tehdy Haenke popsal více než 700 nových, dosud neobjevených druhů rostlin.