Věda a historie není nuda: astronomie a pozorování hvězd Mikuláš Koperník a Galileo Galilei

Mikuláš Koperník a Galileo Galilei patří mezi nejvýznamnější osobnosti dějin astronomie. Jejich objevy a odvaha změnit zažité představy o vesmíru inspirovaly generace vědců i laiků. Dnes můžeme díky nim lépe chápat, jak funguje náš vesmír, a s úžasem dál pozorujeme hvězdy, které jsou stále symbolem touhy po poznání. Tito dva muži zásadně změnili pohled na svět a položili základy moderní astronomie.
 

Mikuláš Koperník: ten, který zastavil Slunce a rozhýbal Zemi

O středověku se mluví jako o čase křesťanského tmářství, kdy vědy včetně astronomie převálcovala církevní dogmata a svárliví papežové. Lepší časy pro vědu i chytré hlavy začaly až v době renesance. Průkopníkem moderní astronomie a mužem, který zastavil Slunce a rozhýbal Zemi, byl Mikuláš Koperník (1473–1543). Pocházel z rodiny zámožného kupce a městského radního v Toruni a už při narození mu nechali sestavit horoskop. Hvězdy tehdy rozhodně nelhaly: prozradily, že se právě narodil skvělý filozof a matematik. Mikuláš byl ale mnohem víc než jen to: coby všestranná renesanční osobnost vystudoval několik univerzit, věnoval se teologii i astronomii, medicíně a světskému i církevnímu právu.

Když se někdy kolem roku 1507 se začal zabýval pohybem nebeských těles, nešlo o úplně bezpečnou kratochvíli. V té době na celé čáře vítězila Ptolemaiova koncepce, která naší planetu stanovila středem všehomíra, a to byl i oficiální názor církve. Koperník se vědomě pohyboval na tenkém ledě: sám zastával řadu církevních funkcí, nicméně přesto vytvořil nový – a z pohledu tehdejšího úzkoprsého a církví sešněrovaného světa – revoluční heliocentrický koncept, jímž navždy překročil jeden z milníků moderních dějin.
 

Galileo Galieli: smrt v domácím vězení

To, co dnes ví každý školák, tedy že Země není placka, je kulatá, otáčí se kolem své osy a ještě k tomu společně s ostatními planetami obíhá kolem Slunce, bylo za Koperníkova života ryzí kacířství. Jak je možné, že mu církev kvůli tomu nedělala nepříjemnosti? Jednoduše proto, že své objevy publikoval postupně a kompletní spisy vyšly až v roce jeho smrti.

Ti, kdo přišli po Koperníkovi, tak mohli navázat na jeho myšlenky a neriskovali přitom rovnou krk. I když opatrnost byla na místě, což na vlastní kůži poznal italský astronom, fyzik a matematik Galileo Galilei (1564–1642). Ve své době byl váženým profesorem na univerzitě v Padově, když mu církev zakázala přednášet, podporovat a obhajovat učení o heliocentrickém uspořádání vesmíru.

Galileo zákaz nedodržel, a tak si ho předvolali podruhé. Bylo mu sedmdesát, zdraví mu přestávalo sloužit, a tak na radu přátel uznal své chyby, odvolal tvrzení, že se Země točí kolem Slunce, a tím se zachránil před smrtí na hranici. Dokonce i trest vězení mu změnili na vězení domácí.

Skutečně měl odvahu na odchodu od inkvizičního tribunálu utrousit známou poznámku „...a přece se točí...“? Těžko, a pokud ano, rozhodně ne nahlas. Za zmínku ale stojí, že v říjnu 1992 jej papež Jan Pavel II. po třináctileté práci zvláštní komise rehabilitoval.
 

Otec moderní astronomie a Galileovské měsíce

Galileovi se coby vědci, který objevy předběhl svou dobu, přezdívá otec moderní astronomie. Vzpomeňte si na něj, až zvednete oči k noční obloze: ačkoli nevynalezl dalekohled (ten úplně první si 2. října 1608 nechal patentovat holandský optik Hans Lippershey), byl první, kdo jej použil k pozorování hvězdné oblohy.

Roku 1610 objevil čtyři velké měsíce Jupitera, při pozorování Venuše zjistil, že vykazuje stejné fáze jako Měsíc, objevil sluneční skvrny a krátery na Měsíci. Pozoroval také prstenec planety Saturn a zjistil, že Mléčná dráha se při pozorování dalekohledem rozprskne na nepopsatelné množství hvězd, které pouhým okem nelze rozeznat.

Mimochodem, ani Galilei nedokázal spočítat všechny Jupiterovy měsíce. Jen těch pojmenovaných krouží kolem planety 92, převážná část pak má v průměru méně než deset kilometrů. Ty byly vesměs objeveny až po roce 1975. Čtyři největší měsíce, známé jako Galileovské měsíce jsou Io, Europa, Ganymedes a Callisto.

Jméno italského astronoma po zásluze nesou různé vesmírné projekty a také navigační systém, jehož fungování zajišťuje z Prahy agentura EU pro kosmický program (EUSPA).
 

Hvězdná Rudolfínská Praha, Tycho Brahe a Johannes Kepler

V době renesance se na mapě Evropy rozzářila další hvězda: Rudolfínská Praha. Do mystického města v srdci Evropy lesk císařského majestátu Rudolfa II. přitahoval astrology, astronomy a hvězdáře. Byli mezi nimi šejdíři, kteří císaři slibovali elixíry mládí, Golema či kameny mudrců, a pak ti, kteří to s konstelacemi hvězd a planet mysleli vážně. Mezi ně patřili Tycho Brahe (1546–1601) a Johannes Kepler (1571–1630), dva vědci, kteří z Prahy na čas udělali hvězdný střed vesmíru.

Spolupracovali jen dva krátké roky, ale z času, který jim byl dán, vytěžili maximum. Brahe byl vynikající pozorovatel hvězdné oblohy s pomocí jednoduchých přístrojů, které si většinou sám navrhoval. Sestavil katalog 777 hvězd a na základě pozorování Halleyovy komety v roce 1577 odmítl existenci pevných sfér, na nichž podle Ptolemaia měly být pevně připevněny planety. Kepler zase byl excelentní matematik, který například jako první používal logaritmy. Ač se občas ve svých odhadech mýlili, v práci se dokonale doplňovali, neb matematické schopnosti pana Brahe měly své meze a Kepler zase měl po nákaze neštovicemi poškozené ruce i oči, takže kvůli krátkozrakosti viděl hvězdy dost mizerně.

Ostříží zrak byl pro astronomy nikoli výhodou, ale podmínkou. Víte, jak musel zájemce o tuto práci prokázat své pozorovací schopnosti? Bylo to jednoduché a můžete si to vyzkoušet sami: vyjděte v noci ven a podívejte se na Velký vůz. V jeho oji najděte dvojici hvězd Mizar a Alcor. Obvykle jsou snadno viditelné i bez dalekohledu (byť Alcor je na hranici viditelnosti pouhým okem). Pokud vám splývají v jednu, poohlédněte se po jiné profesi.
 

Pozorování hvězd v českých zemích

První písemné zprávy o astronomickém bádání v Čechách pocházejí ze středověku. Právě Brahe a Kepler, dva geniální učenci Rudolfínské Prahy z přelomu 16. a 17. století, využívali pro svá pozorování a práci jednu z prvních tuzemských astronomických observatoří: letohrádek královny Anny v dnešní Královské zahradě a zámek v Benátkách nad Jizerou.

Hned za ní se řadí Astronomická věž pražského Klementina, dostavěná v roce 1722. O její vybudování se zasloužil jezuitský kněz, fyzik, astronom, matematik a meteorolog Joseph Stepling (1716–1778) a systematická měření, která zavedl roku 1752, se v Klementinu provádějí dodnes. Nakonec ale před pozorováním hvězd dostalo přednost počasí, a dnes je Klementinum díky systematickým záznamům celosvětově unikátní a zároveň nejdéle souvisle měřící meteorologickou stanici na našem území.
 

Hvězdné rekordy a hvězdárny České republiky

První lidovou hvězdárnu v Čechách zřídil v roce 1895 baron Artur Kraus (1854–1930) v Pardubicích. V roce 1895 si podnikatel, popularizátor astronomie, průkopník sportu a milovník všech technických novinek pronajal horní patro věže pardubického zámku, kde si zřídil observatoř, v roce 1912 pak otevřel ve svém domě Na Staré poště lidovou hvězdárnu na terase. Fungovala až do roku 1931, Krausovo jméno dnes připomíná Hvězdárna barona Artura Krause v Pardubicích.

Po celé naší zemi dnes funguje několik desítek hvězdáren s různou specializací a zaměřením. Srdcem současné české astronomie je Astronomický ústav Akademie věd České republiky v Ondřejově; zdejší hvězdárna zahájila provoz v roce 1906.

Zajímavý titul naší nejvýše položené hvězdárny má Observatoř Kleť, hvězdárna na vrcholu hory Kleť v nadmořské výšce 1070 metrů v Blanském lese v Jihočeském kraji. Slouží také jako kosmická hlídka, jedna z observatoří celosvětové sítě sledující pohyb asteroidů, tedy malých těles přibližujících se k Zemi, která by pozemskou civilizaci mohla ohrozit srážkou. Na Kleť vás vyveze lanovka, na vrcholu můžete též navštívit nejstarší kamennou rozhlednu v Čechách (1825) s horskou chatou a restaurací.