Socha nemusí stát na soklu a čekat, až ji obejdete v uctivé vzdálenosti. Některé vás samy pozvou blíž: k
posezení, poležení, focení, hraní nebo prolézání. Právě takovým dílům patří tenhle výběr.
Zvířecí sochy,
kuriózní plastiky,
jezdecké pomníky, sochy lvů i
skalní útvary připomínající zvířata mají na
Kudy z nudy vlastní prostor; teď se zaměříme na
lavičky, pohovky, křesla, prolézačky a další plastiky, které se dají prožít doslova na vlastní kůži.
Freudovo kanape, betonová křesla a další sochy, na které se dá sednout i lehnout
Jedním z nejlepších tipů na sochu, kterou si užijete opravdu zblízka, je
měděná pohovka Sigmunda Freuda v
Příboře. Před
rodným domem Sigmunda Freuda stojí kanape, na které si můžete sednout nebo lehnout. Pohodlí sice nečekejte, měděná pohovka je přece jen spíš umělecké dílo než gauč do obýváku, ale jako zážitek funguje skvěle. A co si budeme povídat:
fotka z Freudova kanape má k psychoanalýze blíž než kdejaký status na sociálních sítích.
Podobně neobvyklým cílem je
Betonové křeslo u Mořinky. U menhiru nad středočeskou obcí objevíte
sedmisetkilovou betonovou sochu ve tvaru ušáku, kterou vytvořil
sochař Zdeněk Ruffer. Křeslo sem bylo umístěno v roce 2003 a v teplých dnech bývá příjemně vyhřáté, takže se z něj stává
socha, vyhlídka i odpočívadlo v jednom. Jen pár metrů od něj stojí
třímetrový vápencový menhir, který sem v roce 1999 umístili nadšenci. Po návštěvě křesla a menhiru můžete pokračovat třeba na nedalekou
Velkou Ameriku nebo ke
Karlštejnu.
Na posezení zvou i
betonová křesla v brněnském Bronxu. Ukazují, že i obyčejný kus nábytku může ve veřejném prostoru fungovat jako
socha, orientační bod, výtvarný nápad i pozvánka k odpočinku. A když už jsme u
křesel, hezky sem zapadá také
Čtenář v křesle v
Rakovníku: socha od
Jaroslava Róny, která spojuje pohodlí, knížky a klidné městské zastavení. Jestli máte rádi místa, kde se dá zpomalit, přisednout si a na chvíli nebýt jen turistou v pohybu, podobné sochy jsou přesně pro vás.
Další neobvyklá místa k posezení i zamyšlení najdete v našem výběru
magických, pohádkových i pamětních stolů a židlí v krajině, kde se obyčejný nábytek mění ve
výletní cíl, vyhlídku i drobný příběh pod širým nebem.
Lavičky, kde nikdy nesedíte sami

Velkou a vděčnou skupinou jsou
sochy na lavičkách. Nejdelší a nejpohádkovější z nich je bezpochyby
Rumcajsova lavička v
Jičíně. Měří tři metry a padesát osm centimetrů, je vyřezaná z
třísetletého dubového kmene a připomíná nejen
loupežníka Rumcajse, Manku a Cipíska, ale také
spisovatele Václava Čtvrtka a
ilustrátora Radka Pilaře. Jičín si tímhle dílem připomíná svůj
pohádkový charakter i
festival Jičín – město pohádky. Na lavičce najdete nejen loupežnickou rodinku, ale také
pamětihodnosti z okolí, takže děti začnou šplhat a dospělí vytahovat mobil rychleji, než Rumcajs stihne nabít bambitku.
Na lavičky si můžete přisednout také ke
Spejblovi a Hurvínkovi. Sedět s nimi můžete na
Hurvínkově lavičce v
Chebu, na několika místech v
Plzni i v
Praze před
Divadlem Spejbla a Hurvínka. V
Plzni se s oblíbenou loutkovou dvojicí potkáte například u
sousoší v Šafaříkových sadech, na
lavičce od
sochařky Ley Vivot na
náměstí Republiky před
Muzeem loutek, a také na
zážitkovém okruhu Spejbla a Hurvínka u
Boleveckých rybníků.
Lavička před pražským divadlem je dlouhá tak akorát na hejno dětí i pár dospělých, kteří se tváří, že se přišli vyfotit jen kvůli potomkům.

K příjemným městským zastavením patří i
lavička Josefa Škvoreckého v
Náchodě. Autor
Tankového praporu a dalších knih tu sedí s brýlemi, nohou přes nohu a kloboukem položeným vedle sebe. Místo je vybrané tak, aby se do společné fotky vešel nejen slavný náchodský rodák, ale také město, které mnohokrát zachytil ve svých knihách.
Lavičky mají rády i sochy
Ley Vivot, světově uznávané kanadské sochařky českého původu. V
Šumperku na
náměstí Míru stojí
Matka s dítětem aneb Lavička vzkazů, doplněná poselstvími a podpisy lidí, kteří mají rádi své město. Na
Hlavní třídě ve stejném městě se můžete zastavit u sousoší
Radost z deště se dvěma dětmi a deštníkem. A v
Praze-Podolí v areálu porodnice objevíte její
Nekonečnou lavičku, která se k místu nových začátků symbolicky hodí víc než dokonale.
Prolézačky a sochy, které si o pohyb přímo říkají

Jestli má být v článku jedna
jasná hvězda pro děti, hravé dospělé a všechny, kdo mají rádi sochy na vlastní kůži, pak je to
Hrachovina na Mendlově náměstí v
Brně. Tohle není objekt, který byste jen obešli, zamyšleně pokývali hlavou a pokračovali dál. Hrachovina je určená k prolézání, objevování a hraní – a právě proto do tohohle výběru patří víc než většina jiných brněnských plastik. Brno obecně sochami nešetří, ale
Hrachovina má mezi nimi zvláštní postavení. Funguje jako
veřejné umění, herní prvek i městská atrakce, která nevyžaduje vysvětlovací tabulku. Děti většinou pochopí její smysl okamžitě: dovnitř, ven, nahoru, dolů, ještě jednou a pak možná domů. Dospělí se mezitím mohou tvářit, že jen dohlížejí, a přitom si v duchu říkat, že tohle by je bavilo taky.

Do podobné hravé kategorie patří i některé
sochy Michala Olšiaka, které počítají s tím, že si je lidé nebudou prohlížet jen z uctivé vzdálenosti. Některé – třeba
Chodský pes u
Domažlic – mají dokonce dvířka a schůdky, aby se na ně nebo do nich lezlo pohodlněji. V tom je kouzlo moderního veřejného prostoru: někde stačí zákaz „nedotýkat se“, jinde socha sama říká „pojďte blíž“.
Pohádkové a dětské fotopointy

Některé sochy lákají hlavně k tomu, abyste se vedle nich vyfotili a na chvíli vstoupili do světa pohádek, knížek nebo dětských vzpomínek. K těm nejvděčnějším patří už zmínění
Spejbl a Hurvínek, ale pohádkových a hravých zastavení najdete po Česku víc.
Do téhle skupiny se hodí například
Mauglí v Brně, bronzová socha inspirovaná
hrdinou Kiplingovy Knihy džunglí. Dětem je blízká už svým námětem a dospělým připomene, že sochy ve městech nemusí být jen o slavných mužích v kabátech a s vážným výrazem. Někdy je mnohem lepší potkat kluka z džungle, který do městského prostoru vnese trochu dobrodružství.
Fotogenické jsou také
sochy víl a pohádkových bytostí, například
Lipenská víla, kterou uvidíte z
Jezerní cyklostezky mezi
Frymburkem a
Lipnem nad Vltavou nebo
víla od pramene říčky Pilávky. Taková místa nejsou nutně velkými turistickými taháky sama o sobě, ale dokážou krásně zpestřit procházku, výlet s dětmi nebo zastávku cestou kolem vody.
Sochy jako pozvánka k pózování
Některé plastiky sice nenabízejí lavičku, křeslo ani prolézačku, ale okamžitě svádějí k tomu, abyste si vedle nich stoupli, něco naznačili, zamávali, podali ruku nebo vymysleli vlastní scénku. Do téhle kategorie patří třeba
sochy Olbrama Zoubka v
Klášterních zahradách v
Litomyšli. Už samotný motiv je výzvou k tomu, aby se kolemjdoucí zapojili – a přesně takové sochy fungují ve veřejném prostoru nejlépe.
Podobně živě působí
Utíkající dívka Kurta Gebauera v
Opavě. Není to socha, která by pózovala strnule pro učebnici dějin umění. Naopak: působí, jako by se právě dala do pohybu a za chvíli měla zmizet za rohem. Právě proto se s ní dobře fotí – člověk má chuť do výjevu vstoupit a rozběhnout se taky, i kdyby jen na pár kroků.
Zajímavým tipem je také
kovová socha funkčního klavíru v
klášterním areálu v Ostrově. Tady se k focení může přidat i zvuk a zážitek, protože nejde jen o objekt na pohled, ale o
věc, která se dá opravdu vyzkoušet. Veřejné umění pak přestává být kulisou a stává se součástí výletu.
Kde se můžete vyfotit s osobnostmi?

Klasické pomníky bývají často postavené tak, aby se na ně hledělo zdola a s respektem. Jenže některé novější sochy slavné osobnosti z pomyslného piedestalu sundávají a dávají jim lidštější podobu. Kromě
Josefa Škvoreckého na lavičce sem patří
socha skladatele Leoše Janáčka v
Ostravě, který drbe na břiše
lišku Bystroušku, anebo
socha Zdeňka Galušky v
Uherském Ostrohu. Autor
knížek Slovácko sa súdí a Slovácko sa nesúdí nepůsobí jako odtažitá celebrita, ale jako člověk, u kterého se můžete zastavit, vyfotit se a připomenout si svět jeho příběhů.

Podobně funguje také
bronzový pomník J. W. Goetha v
Mariánských Lázních.
Goethe se do západočeských lázní vracel opakovaně a jeho socha připomíná nejen slavného básníka, ale také
atmosféru lázeňských procházek, setkávání a rozhovorů. Když se u podobných soch zastavíte, zjistíte, že pomník nemusí být studený a odtažitý. Stačí dobré místo, lidské měřítko a ochota na chvíli zpomalit.
Do stejné skupiny můžeme přidat i
sochu císaře Josefa II. v Markoušovicích nebo další regionální osobnosti, které nejsou jen „jmény z učebnice“, ale součástí místních příběhů. Pro výletníky mají jednu velkou výhodu: často stojí na místech, kam byste se možná vůbec nevydali.
Když socha zve k zastavení

Ne všechny
nejlepší interaktivní sochy musí být
velké, slavné nebo okázalé. Někdy stačí dobrý nápad, vhodné místo a možnost zapojit se:
sednout si, opřít se, zahrát si, vyfotit se nebo si jen na chvíli představit, že
nejste diváci, ale součást scény. Právě proto mají
lavičky, kanape, křesla, prolézačky a hravé plastiky takový úspěch.
Sochy nemusí stát v uctivé vzdálenosti za mříží nebo nízkým plotem a čekat, až si je prohlédnete se založenýma rukama. Ty nejlepší vás naopak vtáhnou do děje: nabídnou
místo k odpočinku, hru pro děti, nečekanou fotku nebo důvod zastavit se tam, kde byste jinak jen prošli. Vydejte se s
Kudy z nudy za sochami, které se dají prožít doslova na vlastní kůži –
vsedě, vleže, v pohybu, s dětmi, s kamarády i s pořádnou dávkou radosti.