Sochy, které vás překvapí: kde v Česku potkáte Marťana, hastrmana, špiona, obra nebo kamennou bábu?

Tentokrát necháme stranou zvířecí sochy i skalní útvary připomínající zvířata, jezdecké pomníky, sochy lvů i plastiky, které lákají hlavně k sedání, lehání a prolézání. Tyhle výběry mají na Kudy z nudy vlastní prostor. Dnešní procházka míří jinam: k sochám, které jsou zvláštní nápadem, umístěním, příběhem nebo tím, že si s klasickou představou pomníku dělají, co chtějí. Někdy sedí či stojí na náměstí, jindy čekají u nádraží nebo přímo na nástupišti, ve svahu pod hotelem, u rybníka, na můstku nebo dokonce hluboko pod hladinou.
 

Socha, jakou svět neviděl: svatý Jan pod hladinou Slapské přehrady

Za tajemnými podmořskými sochami nemusíte cestovat na opačný konec světa. Jednu máme i v Česku, jen ji většina lidí nikdy neuvidí na vlastní oči. Hluboké údolí Vltavy mezi Štěchovicemi a Slapy kdysi patřilo k nejslavnějším vodáckým místům u nás. Na voraře a později vodáky zdolávající Svatojánské proudy dohlížela socha svatého Jana Nepomuckého, podle níž místo dostalo jméno.


 
Po vybudování vltavské kaskády zmizely peřeje pod hladinami Štěchovické a Slapské přehrady, ale svatý Jan se symbolicky vrátil. Od roku 2012 stojí na dně Slapské přehrady, zhruba čtyřicet metrů pod hladinou a na stejném místě, kde jeho socha stávala až do roku 1954. Sochu nazvanou Setkání sv. Jana s andělem od sochaře Petra Váni si však mohou prohlédnout jen zkušení potápěči, takže patří k nejméně viditelným, ale zároveň nejkurióznějším sochám u nás.
 

Z vesmíru pod Ještěd: Malý Marťan

Pod horským hotelem Ještěd, který sám připomíná kosmickou loď zaparkovanou na vrcholu hory, sedí mezi skalami Malý Marťan. Bronzovou sochu vytvořil Jaroslav Róna a vymyslel pro ni příběh tvora z jiné planety: dítěte, které se ztratilo v krajině pro člověka nehostinné, ale pro něj úplně přirozené. Plastika ztraceného dítěte z Marsu působí jako malý mimozemský poutník, který na Ještědu čeká na své přátele.
 

Démoni z hor: Radegast, Praděd, Krakonoš a Sago baba

Všechny hory mají své bohy, duchy, vládce i strašidla – a některé z nich potkáte i v podobě soch. V Beskydech a na Valašsku kraluje Radegast, pohanský bůh slunce, hojnosti a pohostinnosti, jehož socha patří k nejznámějším symbolům trasy mezi Pustevnami a Radhoštěm. Jeseníky mají svého Praděda, jehož sochu objevíte přímo na Pradědu, a Krkonoše zase Krakonoše. Ten se objevuje v řadě podob od vyřezávaných lidových plastik po městské sochy a pohádkové výjevy.
 
Do téhle horské společnosti zapadá i Sago baba, zvláštní bytost z Třince, beskydských pověstí a fantazie. Právě podobné sochy připomínají, že veřejný prostor nemusí patřit jen politikům, vojevůdcům a zasloužilým rodákům. Někdy mu víc sluší duch hor, čert, obr nebo pohanský bůh, který se tváří, že na kopci stojí odjakživa.
 

Betonová fantazie Michala Olšiaka

Sochy Michala Olšiaka jsou kapitola sama pro sebe: trochu pohádka, trochu lesní bestiář, trochu betonový výlet za hranici běžné reality. K jeho nejznámějším dílům patří zvířecí plastiky, ale ve výběru soch, které rozveselí a pobaví, se sluší připomenout i další podivuhodné tvory a zastavení. Třeba Hamroně, mytického strážce Hamrů nad Sázavou. Jeho jméno odkazuje na místní pověst i název obce a k oblasti zvané Koruna Vysočiny se hodí tak samozřejmě, jako by tam seděl odjakživa.


 
Další olšiakovskou bytostí je Čert v Chotěboři, který jako by právě vyskočil z pekla, aby si prohlédl, co se děje nad zemí. A kdo chce z Olšiakových soch vidět víc, může se vydat na Hamerský vycházkový okruh kolem Hamrů nad Sázavou a po okolí. Právě tam se potkáte s několika jeho díly najednou a zjistíte, že beton nemusí být nudný materiál pro sídliště a garáže, ale docela dobré tělo pro vodníky, čerty, obry, zvířata i jiné bytosti z fantazie.
 

Praha zvláštní a znepokojivá: Černý, Róna, Kafka a spol.

Také Praha je na kuriózní sochy mimořádně bohatá. Hned několik podob tu má Franz Kafka: pohyblivou hlavu od Davida Černého u Quadria i bronzový pomník od Jaroslava Róny u Španělské synagogy, plný symbolů a kafkovských jinotajů. David Černý zanechal v metropoli i další nepřehlédnutelné stopy: obráceného svatého Václava v pasáži Lucerna, visícího Freuda v Husově ulici, čurající muže u Franz Kafka Musea v Hergetově cihelně nebo obří miminka šplhající po žižkovské televizní věži. Jaroslav Róna je zase autorem tajemného Podobenství s lebkou v zahradě Anežského kláštera anebo červené žirafy na Pankráci. V Praze se zkrátka stačí dívat kolem sebe: někdy narazíte na sochu, která pobaví, jindy na dílo, z něhož jde lehce mráz po zádech.
 

Brno, město soch s vlastním názorem

Pro kuriózní sochy má zvláštní talent i Brno. Stačí krátká procházka a uvidíte velkou část z těch nejlepších. Na Moravském náměstí nepřehlédnete jezdeckou sochu markraběte Jošta, oficiálně nazvanou Odvaha, která se stala jedním z nejdiskutovanějších brněnských objektů. Kousek od ní najdete i další alegorie Platónových ctností, třeba Spravedlnost v podobě exekutora zabavujícího televizi. Na náměstí Svobody zase stojí slavný černý časostroj, na Zelném trhu nahý Mozart a ze Špilberku se můžete podívat na město skrz tvář básníka Jana Skácela.
 
A to je jen začátek. Brněnské sochy a instalace často vzbuzují vášně, úsměvy i otázku „co tím chtěl autor říct?“. Právě proto stojí za samostatnou procházku – Brno v tomhle směru rozhodně není město, které by se drželo při zdi.
 

Nádražní příběhy: Jan Perner a Nicholas Winton

Některé sochy překvapí ne humorem, ale místem a silným příběhem. K nádražím a železnici patří odjezdy, návraty, loučení i velké životní zvraty, a právě proto se sem pomníky mimořádně hodí. V Pardubicích připomíná socha Jana Pernera slavného železničního stavitele, jehož jméno je s městem i českou železnicí pevně spojené. Podobný příběh, ale úplně jinou podobu má socha Jana Pernera v České Třebové.


 
Na pražském Hlavním nádraží se zase zastavte u sochy Nicholase Wintona s dětmi, která připomíná záchranu židovských dětí před druhou světovou válkou. V tomhle případě nejde o kuriozitu v úsměvném smyslu, ale o plastiku, která dokáže v ruchu nádraží na chvíli zastavit čas.
 

U vody a v pohádce: hastrman, panna a kraj pod Vlhoštěm

Nedaleko červené značky z Holan do Stvolínek objevíte mostek přes Bobří potok, vytékající z Dolanského rybníka. Na obou jeho koncích sedí dvojice neobvyklých soch: panna a vodník. Dívka působí téměř přirozeně, zato hastrman vypadá jako podivný mutant člověka a ryby – přesně tak, jak se na bytost od vody sluší.


 
Nejde jen o výletní kuriozitu. Kraj rybníků, mokřadů, prastarých náhonů a lesklých i temných hladin pod horou Vlhošť je spojený s románem Hastrman Miloše Urbana, oceněným Magnesií Literou, i se stejnojmenným filmem Ondřeje Havelky. Právě sem, do Máchova kraje do okolí Stvolínek, Zahrádek a Holan, Urban zasadil příběh barona Johanna Salmona de Caus, šlechtice a hastrmana, který se vrací z cest, aby obnovoval rybníky na svém panství.
 
Okolní krajina jako by k podobnému příběhu sama sváděla: najdete tu Dolanský vodopád, romantický kamenný můstek, zříceniny, staré aleje, rybníky i skálu Smrtku, spojenou s lidovým zvykem vynášení smrti. A právě proto se sem vyplatí vyrazit nejen za sochami, ale i za atmosférou. Knížku si klidně přibalte do batohu — u Dolanského rybníka může mít člověk snadno pocit, že hastrman není jen literární postava, ale něco, co za chvíli vyleze z rákosí.
 

Kamenná bába u Bezděkova

V Pošumaví nad hrází rybníka východně od Bezděkova se z pahorku usmívá téměř třímetrová Kamenná bába. Počátkem 80. let ji vytesal Jiří Šulc, prý proto, aby i v odlehlém kraji, kde lišky dávají dobrou noc, vznikla pořádná památka. Inspirací mu byla starší socha, která podle tradice stávala u slovanského hradiště poblíž Strakonic a k níž se těhotné ženy chodily modlit za zdárný porod. Původní strakonická bába zanikla, ale její novodobá příbuzná u Bezděkova dostala jméno Alžběta a dodnes působí jako zvláštní směs lidové víry, humoru, pravěké bohyně a pošumavského samorostu.
 

Městský pelmel: Švejk, špion, Hrzán, Tlustá Berta a radost z deště

A pak jsou tu sochy, které se do žádné škatulky nevejdou. Tak například v Třeboni narazíte na Tlustou Bertu, tedy vílu Zlaté stoky, v Putimi na dobrého vojáka Švejka, v Táboře na sochu herce Jiřího Hrzána a v Opavě na nápadně nenápadného špiona. Šumperk zase zdobí díla kanadské sochařky českého původu Ley Vivot, včetně sousoší Radost z deště na Hlavní třídě.
 
Právě tyhle drobné městské objevy často fungují nejlépe: neplánujete je, nejdete za nimi přes půl republiky, ale když na ně narazíte, zůstanou vám v paměti. A někdy vás potěší víc než pomník se třemi odstavci vysvětlující tabulky.
 

Kam dál za sochami, které se nevejdou do rámu?

Sochy ve veřejném prostoru nemusí jen připomínat slavné osobnosti a významné události. Někdy vyprávějí místní legendu, jindy si dělají legraci z města, v němž stojí, a občas se schovají tak důkladně, že za nimi musíte pod vodu, do lesa, na kopec nebo do zapadlého vnitrobloku. A právě proto stojí za to se při výletech dívat kolem sebe: největší překvapení často nečeká v muzeu, ale na náměstí, u nádraží, na mostku přes potok nebo pod hotelem, který vypadá jako vesmírná loď.