Československo bylo po roce 1945 jedinou zemí východního bloku, kde nebyla umístěna sovětská armáda. To se změnilo po okupaci
21. srpna 1968 a datum se tak zařadilo mezi
osudové osmičkové roky našich dějin. Armády pěti států překročily československé hranice bez vědomí tehdejších státních orgánů. V první fázi šlo asi o sto tisíc vojáků, 2300 tanků a 700 letadel, postupně se ale na okupaci Československa podílelo asi 750 tisíc vojáků cizích zemí. Většina byla ze Sovětského svazu, menší část z Polska, Maďarska, Bulharska a východního Německa.
O zahraniční intervenci proti reformnímu procesu, který reprezentoval
Alexander Dubček, požádalo tehdejšího nejvyššího představitele Sovětského svazu
Leonida Brežněva konzervativní křídlo KSČ. Takzvaný „zvací dopis“ tvrdil, že Československem zmítá kontrarevoluce, vlna nacionalismu a antikomunistických nálad, a vyzýval Sovětský svaz, aby všemi prostředky pomohl k záchraně státu. Dopis podepsali
Alois Indra, Drahomír Kolder, Oldřich Švestka, Antonín Kapek a
Vasil Biľak.
Vzápětí po okupaci vypukly protesty. Podle historiků jen do konce roku 1968 zemřelo 137 lidí, celkově měl pobyt okupačních vojsk v Československu přes 400 obětí. Symbolem odporu se stalo protestní upálení
Jana Palacha 16. ledna 1969 v
Praze u Národního muzea a
Jana Zajíce.
Podobně jako po únoru 1948 i srpen 1968 vyvolal obrovskou vlnu emigrace. Do zahraničí odešli například režisér
Miloš Forman, spisovatel
Josef Škvorecký nebo písničkář
Karel Kryl. Zastavilo ji až uzavření hranic v roce 1969. Do čela KSČ se v dubnu 1969 dostal
Gustáv Husák, který v roce 1975 vystřídal jako normalizační prezident na postu liberálně smýšlejícího prezidenta
Ludvíka Svobodu.
Normalizační období mimo jiné přineslo znovuzavedení cenzury, zrušené v období Pražského jara, porušování lidských práv, potírání svobodných názorů a politické represe. Mnozí lidé byli vyřazeni z veřejného života, propuštěni ze zaměstnání nebo přeřazeni na podřadnou a nedůstojnou práci, například zpěvačka
Marta Kubišová, zpěvačka
Modlitby pro Martu, nejznámější protestní písně roku 1968.
Normalizační období ukončil až listopad 1989. Sovětská armáda u nás ale zůstala až do roku 1991, kdy dohodu o odsunu okupačních vojsk podepsali v moskevském Kremlu ministři zahraničí obou států,
Jiří Dienstbier a
Eduard Ševardnadze. U podepsání smlouvy byl i tehdejší sovětský generální tajemník
Michail Gorbačov a československý prezident
Václav Havel. Na odsun sovětských vojsk z československého území dohlížel exšéf parlamentní komise
Michael Kocáb.
Odsun začal v únoru 1990. Týkal se nejenom 73 500 sovětských vojáků a téměř 40 tisíc jejich rodinných příslušníků, ale také bojového arzenálu, Ten tvořilo 1220 tanků, 2505 bojových vozidel a obrněných transportérů, 1218 děl a minometů, 76 bojových letadel a 146 bojových vrtulníků. Poslední transport se sovětskými vojáky a technikou opustil bývalé Československo 21. června 1991. Z velké části se tak uvolnily oblasti, které měla armáda Sovětského svazu plně k dispozici, zejména vojenské výcvikové prostory
Mimoň – Ralsko a
Milovice–Mladá, české armádě dál slouží vojenské újezdy
Libavá a
Boletice.
Článek popisuje historické události invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 a následné politické represe.
Pražský jaro byl pokus liberálního křídla Komunistické strany Československa vybudovat v zemi 'socialismus s lidskou tváří' v roce 1968.
O intervenci požádalo konzervativní křídlo KSČ, které napsalo zvací dopis, tvrdící, že Československem zmítá kontrarevoluce.
Na okupaci se postupně podílelo asi 750 tisíc vojáků cizích zemí.
Do invaze byly zapojeny vojska Sovětského svazu, Polska, Maďarska, Bulharska a východního Německa.
Do konce roku 1968 zemřelo 137 lidí.
Symbolem odporu se stalo upálení Jana Palacha a Jana Zajíce v roce 1969.
Odsun sovětských vojsk byl zahájen v únoru 1990.
Důsledkem invaze bylo ukončení Pražského jara a zahájení normalizačního období s politickými represemi a porušováním lidských práv.
Otázky i odpovědi jsou strojově generované a neprošly redakční úpravou.