7 věcí, které nevíte… o Českém rozhlasu

První pokusy o vysílání na území Československa se objevily už krátce po první světové válce. Dne 28. října 1919, při příležitosti prvního výročí vzniku Československé republiky, byl z vojenské vysílací stanice umístěné na Petřínské rozhledně odvysílán první rozhlasový pořad složený ze slova a hudby. Tehdy šlo spíš o technickou kuriozitu než o médium pro veřejnost – ale právě tady se poprvé ozvala myšlenka, že hlas může překonat vzdálenost a spojovat lidi.
 
O několik let později už se z pokusů stala realita. A ta měla podobu, jakou by dnes čekal málokdo.
 
 

1. Rozhlas začal… ve stanu na poli (1923)

Až někdy pojedete po Mladoboleslavské ulici do Kbel, třeba na návštěvu Leteckého muzea Kbely, pozorně sledujte okolí. Po levé straně uvidíte památník ve tvaru hvězdice z červených pálených cihel. To je místo prvního rozhlasového vysílání v Československu: paprsky mají symbolizovat šíření rozhlasových vln všemi směry.
 
Pravidelné rozhlasové vysílání bylo zahájeno 18. května 1923 ve 20:15, a to v opravdu improvizovaných podmínkách. Společnost Radiojournal si půjčila stan od místních skautů a postavila ho na poli u vojenského letiště. První vysílání trvalo hodinu, jeho součástí bylo krátké ohlášení a koncert, o který se postaralo deset muzikantů z místního hudebního kroužku. Výsledek? Československo se stalo druhou evropskou zemí s pravidelným rozhlasovým vysíláním – hned po Velké Británii.
 

2. Z Kbel na Vinohrady: rozhlas našel domov

Stan ve Kbelích nebyl jen krátká epizoda – sloužil víc než rok. Jen když byla opravdu zima, účinkující se i s technikou přesunuli do dřevěného domečku, který rozhlasu půjčilo letiště. I když se pak místa vysílání měnila, živě se vysílalo až do roku 1927.
 
Teprve na přelomu let 1924 a 1925 se vysílání přesunulo na Vinohrady v Praze, a už tam zůstalo. Známá budova Českého rozhlasu ale vznikla až o pár let později, a to v letech 1929 až 1931 podle projektu architekta Bohumila Slámy, a rozhlas se do ní nastěhoval v roce 1933. Mezitím v roce 1925 společnost Radiojournal odvysílala první přímý přenos koncertu České filharmonie, první přímý přenos bohoslužby a také první přímý přenos projevu prezidenta T. G. Masaryka.
 
Ještě v roce 1923 začal Radiojournal vydávat časopis s rozhlasovým programem a už v září 1924 otevřel první mimopražské studio, a to v Brně. V dalších letech se postupně přidaly stanice v Bratislavě, Ostravě a Košicích.
 

3. Rozhlas byl první kulturní médium národa

Už v roce 1926 rozhlas vysílal časový signál, pravidelné zprávy od ČTK, první rozhlasovou hru i sportovní přenos. Ve stejném roce vznikl orchestr Radiojournalu – dnešní Symfonický orchestr Českého rozhlasu.
 
V roce 1929 se v éteru objevili Voskovec a Werich, Vlasta Burian a další hvězdy první republiky. Rozhlas byl tehdy kulturní scénou, zábavou i vzděláním v jednom.
 

4. Slovo „rozhlas“ a Rozhlasové muzeum v Plzni

V roce 1923 české slovo rozhlas ještě neexistovalo. Používaly se výrazy jako radiofonie, broadcasting nebo radiojournal, což byl zároveň název společnosti, která vysílání provozovala. Teprve o rok později vznikl název rozhlas, a to díky veřejné jazykové soutěži. Dnes působí jako samozřejmost, ale ve své době šlo o odvážný jazykový experiment. Překvapivě se ujal okamžitě a stal se pevnou součástí českého jazyka i každodenního života.
 
Rozhlas si tak postupně vytvářel nejen vlastní programy a technické zázemí, ale i svou identitu – jazykovou, kulturní a architektonickou. Právě tu dnes stylově připomíná Rozhlasové muzeum v Plzni. Sídlí v budově, která byla jako jediná ve střední Evropě od počátku budovaná přímo pro potřeby rozhlasového vysílání. Vznikla v polovině 20. století a už tehdy byla vybavena nejmodernější dostupnou technikou.
 
Dnes jsou některé prostory přístupné veřejnosti jako muzeum. Nahlédnete do historie rozhlasového vysílání, prohlédnete si dobovou techniku, magnetofony i studia a pochopíte, jak zásadní roli hrál rozhlas v šíření informací, kultury i jazyka. Je to místo, kde si člověk snadno uvědomí, že rozhlas nebyl jen technickým vynálezem, ale fenoménem, který formoval moderní společnost.
 

5. Některé přímé přenosy trvaly celé hodiny

Rozhlasové rekordy často souvisejí se smutnými událostmi. Přenos pohřbu prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka v září 1937 trval pět hodin. Má tak velký náskok i před pohřby sovětských pohlavárů, protože například Stalinův pohřeb na Rudém náměstí v Moskvě zaplnil „jen“ dvě hodiny. Velmi dlouhé byly i přenosy pohřbů Andreje Hlinky, který má přes tři hodiny, nebo Klementa Gottwalda – rozhlas byl u všeho, co hýbalo společností.
 

6. Budova Českého rozhlasu: dům, odkud se ozval hlas svobody

Funkcionalistická budova Českého rozhlasu na Vinohradské třídě v Praze není jen architektonickou dominantou Vinohrad, ale také tichým svědkem okamžiků, kdy rozhlas plnil svou nejzásadnější roli: být hlasem svobody, informací a naděje. České dějiny se tu psaly doslova v přímém přenosu. Rozhlas se do ní nastěhoval v roce 1933 – tehdy moderní stavba měla být symbolem technického pokroku, kultury a otevřenosti. Nikdo netušil, že se o pouhých dvanáct let později promění v jeden z hlavních symbolů odporu proti nacistické okupaci.
 
Ráno 5. května 1945 se právě odtud ozvala výzva, která vešla do dějin: rozhlas vyzval obyvatele Prahy k odporu a zahájil Pražské povstání. Budova se okamžitě stala strategickým cílem – v jejím okolí vznikly barikády, bojovalo se v přilehlých ulicích a rozhlas byl ostřelován. I přes těžké poškození se pracovníci snažili vysílat co nejdéle a předávat informace, které byly pro povstalce i civilisty životně důležité. Při obraně rozhlasu zahynuly desítky lidí a Vinohradská ulice se navždy zapsala mezi památná místa českých dějin.
 
Dramatickou roli sehrála budova rozhlasu také v srpnu 1968, během okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy. I tehdy se rozhlas stal terčem útoků a symbolem svobodného slova. Zaměstnanci vysílali navzdory nebezpečí, často z náhradních pracovišť, a snažili se udržet tok nezávislých informací co nejdéle. Právě tyto okamžiky dnes znovu připomínají pamětní desky, archivní záznamy, dokumenty – a také film Vlny, který vrací pozornost k odvaze rozhlasových pracovníků i síle slova vysílaného do éteru.
 

7. Rozhlas dnes: digitální médium s mezinárodní důvěrou

Dnešní Český rozhlas vznikl 1. ledna 1993 a navazuje na stoletou tradici veřejné služby. Vedle klasického vysílání na VKV a středních vlnách dnes šíří své programy digitálně, online, prostřednictvím mobilních aplikací i podcastových platforem. Provozuje celoplošné i specializované stanice – od Radiožurnálu přes Dvojku a Vltavu až po Wave či D-dur – a oslovuje posluchače všech generací.
 
Vysokou úroveň důvěryhodnosti potvrzuje i fakt, že Český rozhlas v roce 2025 získal mezinárodní certifikaci Journalism Trust Initiative (JTI). Stal se tak teprve třináctým veřejnoprávním médiem na světě, které tímto náročným procesem prošlo. Certifikace hodnotí transparentnost redakční práce, ověřování informací, odpovědnou žurnalistiku i vzdělávání redakčních týmů a uděluje se na základě nezávislého auditu.
 
Za iniciativou stojí organizace jako Evropská vysílací unie nebo Reportéři bez hranic, a Český rozhlas se tak zařadil po bok nejrespektovanějších veřejnoprávních médií světa. Certifikát platí dva roky a je jasným signálem, že rozhlas obstojí nejen doma, ale i v mezinárodním srovnání – v době, kdy je důvěra v média důležitější než kdy dřív.