Gustáv Husák studoval na gymnáziu v
Bratislavě, už v šestnácti letech vstoupil do Komunistického svazu mládeže a roku 1933, ještě jako student bratislavské právnické fakulty, do KSČ. Za druhé světové války se aktivně účastnil Slovenského národního povstání. Patřil ke generaci, která bezmezně věřila v politiku Sovětského svazu, dokonce navrhoval začlenit Slovensko do svazku národů SSSR. Po válce se stal předsedou Sboru pověřenců, slovenské autonomní vlády, v roce 1950 v éře
prezidenta Gottwalda byl společně s dalšími slovenskými politiky obviněn z buržoazního nacionalismu, zatčen a odsouzen na doživotí ve vykonstruovaném soudním procesu. Podobně jako mnozí další se tehdy stal obětí systému, který sám budoval.
Z vězení ho dostala amnestie prezidenta
Novotného: roku 1960 byl propuštěn, o tři roky později rehabilitován. V roce 1968 vystupoval jako stoupenec reforem, už o rok později ale nahradil
Alexandra Dubčeka ve funkci prvního tajemníka KSČ a v květnu 1971 se stal generálním tajemníkem KSČ. V této funkci setrval až do prosince 1987, kdy jej vystřídal
Miloš Jakeš.
Vrchol jeho politické kariéry nastal v roce 1975, kdy byl funkce prezidenta zbaven dlouhodobě vážně nemocný
Ludvík Svoboda a Husák byl zvolen osmým prezidentem Československé socialistické republiky. V době Sametové revoluce po 17. listopadu 1989 přispěl ke klidnému průběhu převratu tím, že odmítal situaci řešit násilím. Prezidentského křesla se vzdal 10. prosince 1989 po nátlaku
Občanského fóra. Ve funkci jej vystřídal
Václav Havel.
Gustáv Husák trpěl řadou zdravotních neduhů: zdraví mu podlomilo téměř desetileté věznění, výslechy i mučení. Byl silný kuřák, trpěl cukrovkou i šedým zákalem, byl velmi krátkozraký, při posledních vystoupení na veřejnosti chodil o holi. Zemřel 18. listopadu 1991 v 78 letech, je pochovaný na hřbitově v bratislavské čtvrti Dúbravka.