1. 10. 1942 byl celý komplex Preidlových textilních továren v Rabštejně, Janské a České Kamenici zkonfiskován Velkoněmeckou říší a předán firmě Waserflugzeugbau Bremen (WFG). V časovém rozmezí srpen 1944 – duben 1945 vyrubali vězňové ve skalním masivu údolí řeky Kamenice cca 17 500 m krychlových podzemních prostor. Plánovaných 80 000 m krychlových díky okolnostem už nestihli. Projekt podzemních továren si vyžádal podle záznamů 80 životů vězňů. Zahynulo jich zde však podstatně víc, přesný počet se již zjistit nedá.
Po dlouhých šedesáti letech, kdy bylo rabštejské podzemí veřejnosti nepřístupné, se znovu otevřela část podzemních systémů. V současné době zde existuje expozice dokumentující historii tajemného Rabštejna. Jste srdečně zváni k jejímu zhlédnutí. Dýchne na vás atmosféra válečných let. Návštěvu je nutné předem domluvit.
Z historie továrny: ztráty průmyslových kapacit, vzniklé Německu bombardováním, přinutily nacistické úřady hledat náhradní provozy v oblastech, kde se nepředpokládalo rozsáhlejší bombardování. Pro firmu Weser-Flugbeugbau, zabývající se stavbou letadel a zbrojní výrobou se stalo novým útočištěm údolí nedaleko České Kamenice. Vyhlédnuté místo mělo výhodné železniční a silniční spojení a k zamaskování celého projektu byly využity příkré lesnaté pískovcové svahy. K uskutečnění projektu bylo za potřebí zajistit dostatek pracovních sil. Jejich nedostatek řešil v té době oblíbený scénář, totiž vězňové koncentračního tábora.
Celkem pro firmu WFG pracovalo v Rabštejně a okolí na 6.000 totálně nasazených, válečných zajatců a vězňů koncentračního tábora Dachau a Flossenbürg z 18 zemí světa, aby zde byli „použiti“ na tu nejhorší dřinu v nelidských životních i pracovních podmínkách. Tovární budovy a zbytky koncentračního tábora stojí jako němí svědkové lidského utrpení v Rabštejnském údolí dodnes. Přesto se špatně živeným, nevhodně oblečeným a vysilující prací decimovaným "otrokům" podařilo vytvořit dílo pozoruhodného rozsahu. Nedobrovolní dělníci tak během několika měsíců dokázali vyhloubit 5,5 km chodeb a výrobních hal o celkové rozloze 17.500 m2.
Život vězňů neměl pro představitele "nadřazené rasy" téměř žádnou cenu. V chladu a vlhku podzemí se během dvanáctihodinové pracovní doby pohybovali v tenkých vězeňských šatech a jednoduchých dřevácích. Na jedné posteli se na směny střídali dva lidé, kteří dostávali denně 300 g chleba, polévku s kouskem krmné řepy a jednou týdně 300 g koňského salámu. Podle několika očitých svědků, kteří se podíleli na budování továrny, byla jednoho dne nacisty do hlubin komplexu B odvedena skupina sovětských zajatců, kteří se však již ven nikdy nevrátili. Říká se, že byli do podzemí odvedeni k nějakému tajnému úkolu a aby o tom již nikdy nemohli promluvit, museli být někde uvnitř hloubených štol zazděni.
Velkou záhadou zůstává otázka, kam zmizela všechna vytěžená hornina z podzemí. Kam Němci odvezli ohromná množství vytěženého pískovce nikdo neví. Po osvobození se koncentrační tábor změnil na internační. Soustředěni tu byli nacisté, kolaboranti i esesáci a dočkali se podobného zacházení, jakému zde byli krátce před tím vystaveni "jejich" vězni. Přestože vykonávali podstatně méně namáhavou práci, jejich úmrtnost byla dokonce dvojnásobná.