#světovéČesko a návrat vlků do české přírody: Poznejte příběhy vlčích smeček nejen ze Šumavy

Vlci u nás nikdy neměli na růžích ustláno. Lidé s nimi bojují od pradávna, největšího rozkvětu dosáhla vlčí populace v 17. století, ale už ze začátku 19. století máme zprávy o posledním zastřelení vlka v Krušných horách, Podbořansku, Šumavě nebo Krkonoších. V Beskydech došlo k této tragické události „až“ roku 1914.

Vlci se na území České republiky nyní postupně samovolně navracejí a počet jejich pozorování pomalu narůstá. Od roku 2014 se pravidelně rozmnožují na Dokesku v CHKO Kokořínsko – Máchův kraj.

Podle aktuálního terénního monitoringu šelem z roku 2019 se na celém území České republiky nachází osmnáct vlčích teritorií. Šestnáct z nich je v pohraničních oblastech, některé na naše území zasahují jen nepatrně. Ve třinácti případech se jedná o smečky, které v našich podmínkách čítají obvykle 4 až 6 jedinců. Oproti roku 2018 se počet teritorií zvýšil o dvě a počet smeček o tři. Nejčastěji se do Čech dostávají vlci ze severu - ze středoevropské nížinné populace, jejíž centrum je v západním Polsku a v Německu. Na Moravu a do Slezska se zatím šíří vlci ze slovenských a polských Karpat, tam se oproti předchozímu roku zvýšil počet teritorií dvojnásobně, ze dvou na čtyři.

Vlčí smečky tedy žijí Českém Švýcarsku a ve Šluknovském výběžku na obou stranách hranic, na Kokořínsku, Lužických horách, v Krkonošském Národním parku, v Boumovském výběžku, v CHKO Moravskoslezské Beskydy, v Novohradských horách i na Třeboňsku, v Národním parku Šumava (a Bavorský les), v CHKO Český les a v západní části Krušných hor.

Zajímavostí je vlčí pár na Šumavě, který je (podle analýz DNA ze vzorků trusu) tvořen samcem z tzv. alpské populace a samicí ze středoevropské nížinné populace.
 

Když vlk v přírodě chybí… aneb vlčí příběhy z Yellowstonu i Šumavy

Je to vlastně podobné – když se lidé rozhodnou hospodařit v lese tím, že vyhubí původní druh zdejších šelem, nevede to k dobrému výsledku ani u nás, ani za oceánem. Hospodáři z amerického Yellowstonského parku byli velmi překvapeni, když vyhubením vlků (1914 – 1935) došlo k přemnožení jelenů wapiti a losů, kteří začali spásat rostliny v takovém rozsahu, že například kosodřeviny neměly čas na obnovu a vrby, topoly a osiky čekala zkáza. Jeleni sice měli v parku své odvěké nepřátele – medvědy grizzly, černé medvědy, pumy a kojoty, ale ti k jejich regulaci nestačili. Aby nebylo problémů málo biologové zjistili, že přílišné okusy vrb likvidují populaci bobrů a spásání lesních plodů ohrožuje medvědí mláďata, na která se této potravy nedostává, a tak se nestihnou vykrmit na zimu. Ekosystém Yellowstonu bez vlků byl zkrátka neudržitelný, a tak byly v roce 1995 tyto šelmy opět do parku navráceny (správci parku je získali z Kanady). Vysoká zvěř byla nucena změnit své stravovací návyky a rostliny mají opět čas na svou obnovu, což prospívá zvířatům na nich závislých.

Podobný příběh se odehrává i na naší Šumavě. Zde pomáhá regulovat jelení zvěř rys a v posledních letech se daří do divočiny navrátit i kdysi původního vlka evropského. Oba parky jsou si podobné v tom, že také Šumava procházela cíleným vyhubením velkých šelem. Na půli cesty mezi Borovou Ladou a Kubovou Hutí poblíž vrcholu Světlé hory došlo dne 2. 12. 1874 k zastřelení posledního šumavského vlka. Na místě byl na paměť této události postaven památníček a zvíře bylo vycpáno a dodnes je exponátem v loveckém zámečku Ohrada u Hluboké nad Vltavou. Od té doby Šumava vlčí populaci neměla. Sice se v posledních třech desetiletích na území národního parku divocí vlci objevovali, ale skutečně trvale jsou na Šumavě od roku 2015. V roce 2017 byla poprvé v novodobých dějinách potvrzena reprodukce. Pár zde vytvořil samec z alpské populace a samice ze středoevropské nížinné populace. Dnes žije na území NP Šumava stabilní smečka vlků. Celkem by mělo být v centrální oblasti sedm zvířat, loni se podařilo vlčímu páru vychovat tři mláďata. Fotopasti zachytily vlky na Lipensku, v Srní a u Nýrské přehrady. Návrat vlků může mít do budoucna vliv na chování a početnost spárkaté zvěře, lišek i bobrů.
 

Za vlky se vydejte do Návštěvnického centra v Srní i do šumavské divočiny

Malou exkurzi do života šumavských vlků si můžete udělat návštěvou vlčího výběhu u Srní. Přímo uprostřed výběhu v Srní vede 300 m dlouhá lávka ve výšce 4–5 metrů nad zemí, opatřená řadou pozorovacích přístřešků. Na lávce ve výběhu jsou také informace o komunikaci mezi vlky. Mimo výběhu s vlky se můžete vydat po naučné stezce, na které pět informačních panelů přibližuje život šelmy, která v minulosti patřila k běžnému životu místního lesa. Mimo vlků lze prostřednictvím návštěvnických center Šumavy spatřit také jeleny nebo rysy.

Komu by nahlédnutí do vlčího výběhu nestačilo, může se zúčastnit vlčí výpravy, kterou pořádá v určitých termínech Správa národního parku Šumava. Trasa je letošní novinkou výprav do divočiny, na kterou je třeba se předem přihlásit na webových stránkách NP. Rezervace se spouští od pátku 15. května 2020.
 

Jaký je život vlků aneb víte, že…?

• Vlčí smečka je vlastně rodina. Ta vzniká tak, že nejprve samostatný dospělý jedinec hledá partnera – než někoho najde, je sám. Když potká partnerku a rozumí si spolu, žijí a loví v páru. V zimě dochází k páření a když je úspěšné, narodí se v dubnu či květnu vlčata, o která se starají oba rodiče. A tak vzniká smečka. Mláďata začnou cestovat s rodiči až na podzim a zůstávají s nimi celou zimu, aby se naučila lovit. Mladí vlci rodinu opouštějí v době, kdy rodiče pečují o nová mláďata. Později se k rodině opět připojí. Když se nesetkají, jdou vlastní cestou a vytvoří novou smečku.

• Vlci loví v případě, že mají hlad. Kořist dokáží ucítit na vzdálenost až tří kilometrů, mají výborný sluch a dokáží se skvěle orientovat ve stopách. Při hledání potravy jsou schopni urazit až několik stovek kilometrů. Kořist mohou pronásledovat i několik kilometrů a vyvinout při tom okamžitou rychlost až 60 km/h. 
• Technika lovu je velmi účinná – jeden nebo několik vlků sleduje stádo a poutá na sebe jeho pozornost, zatímco zbytek smečky stádo obklíčí. Jakmile je stádo obklíčeno vyvolají v něm paniku a slabší, staré či nemocné jedince unaví a zadáví. Vlk samotář se obvykle na velkou kořist nezmůže a obvykle útočí na menší hlodavce, jako jsou myši, hraboši, krtci, králíci a zajíci. 
• Hlavní složku potravy vlků tvoří většinou jeleni a srnci. Další skladbu jídelníčku dotvářejí divoká prasata, malí savci a hmyz. 

• Vlci si vytváří zásoby „na horší časy“. Přebytečnou potravu si zahrabají či ukryjí podobně, jako to dělají psi. Ovšem na rozdíl od nich si vlci dobře pamatují, kam si zásoby schovali. 
• Vlci si doupata zakládají jen v době rozmnožování. Vlčice i ostatní členové smečky mohou vybudovat i více doupat. Většinou jde o díry vyhloubené v zemi nebo rozšířené doupě jiných zvířat, např. lišek. Bývá často v prudkém svahu, blízko vody a s nezakrytým výhledem. 
• V létě vlci, v cestě za potravou, nachodí až 70 km denně, v zimě cca 20–30 km.
• Spící vlk se v zimě stočí do klubíčka a tlamu si přikryje ocasem – sebevětší mráz se pak k němu nedostane. V zimě se vlci sdružují do větších smeček, která může mít až 20 členů (v letních měsících má smečka max. 7 členů).
• Dojemná je péče vlčí smečky o starší jedince. Smečka na své „dědečky a babičky“ vždy počká a v případě nesnází jim mladší členové pomohou.