Světový den divoké přírody: víte, jaká zvířata obývají českou divočinu?

Podle unikátního terénního monitoringu šelem na celém území České republiky se u nás nachází více než 23 vlčích teritorií a 400 jedinců. Vlčí smečky žijí Českém Švýcarsku a ve Šluknovském výběžku na obou stranách hranic, na Kokořínsku, Lužických horách, v Krkonošském Národním parku, v Broumovském výběžku, v CHKO Beskydy, v Novohradských horách, v Národním parku Šumava (a Bavorský les) a v západní části Krušných hor.

Vlk obecný se v posledních přibližně 10 letech velmi viditelně navrátil do většiny pohraničních regionů ČR. Jde o spontánní šíření jedinců z několika středoevropských populací: nejdéle na naše území zasahuje karpatská populace, ovšem v posledních letech se silněji šíří vlci z německo-polské populace (středoevropská nížinná) a epizodicky k nám zasáhli též vlci z alpské populace.

Na Šumavě se utvořil první pár v roce 2017, od léta 2018 se i zde vlci stabilně rozmnožují. Právě tento vlčí pár je tvořen samcem z tzv. alpské populace a samicí ze středoevropské nížinné populace. K vzniku trvalých anebo dočasných teritorií dochází i v nejjižnějších oblastech ČR, tedy na Třeboňsku a v Novohradských horách. Jednotliví vlci se objevují sporadicky v Jeseníkách. Snímky z fotopastí potvrdily výskyt jednotlivých pravděpodobně migrujících zvířat také na Olomoucku a ve Žďárských vrších. Smečky či páry se kromě výše zmíněných oblastí objevily také v jižních a severních Čechách (Doupovské hory, Jizerské hory, Frýdlantsko), v Orlických horách, Českém lese a nová vlčí teritoria vznikla i v Brdech, kde došlo k úspěšném rozmnožení vlčích smeček. Voblasti Kokořínska a Máchova kraje pracovníci Agentury ochrany přírody a krajiny ČR potvrdili přítomnost vlků i během letošní zimy na základě stop v terénu a záznamů z fotopastí.
 

Rys ostrovid je jednou ze dvou našich divoce žijících kočkovitých šelem. Plachá, samotářsky žijící šelma je ze tří velkých šelem nejmenší, loví proto menší kopytníky, jako jsou srnci, méně jeleny, divoká prasata, hlodavce nebo lišky. Největší rysí populace u nás je na Šumavě a v jižních Čechách, a dále v Beskydech. Sporadicky se rysové objevují v Krkonoších, Jizerských horách, na Broumovsku nebo v Krušných horách. Výskyt rysů se monitoruje také podle fotopastí. Každý rys má unikátní zbarvení, proto lze vysledovat i teritoriální přesuny jednotlivých jedinců. Největší oblastí, kde rysí populace žije, je Česko-Rakousko-Bavorské území o rozloze 13 000 km².

Velikost rysí populace v ČR se na Šumavě pohybuje kolem 120 dospělých jedinců. V posledních letech vědci zaznamenali mírný nárůst, ale obecně by se dalo říct, že je na našem území populace stabilní. V Beskydech žije okolo deseti dospělých rysů plus mláďata a zhruba stejný počet vlků. Zajímavé jsou výsledky genetických analýz ze dvou vzorků trusu, které se podařilo odebrat v Jizerských a Krušných horách. Ukázalo se, že rys nepocházel ze Šumavy ani z karpatské populace. Genetici srovnávají data s dalšími vzorky, aby mohli přesněji určit, z kterých dalších populací se sem rysi mohou dostávat. Nejbližší oblastí trvalého výskytu mimo Karpaty je německé pohoří Harz, kde proběhla reintrodukce v 90. letech a baltská populace na východě Polska. V každém případě rys musel překonat při své cestě několik stovek kilometrů.
 

Medvěd hnědý, největší evropská šelma, byl na většině našeho území vyhuben v průběhu 17. a 18. století. Díky návaznosti na Slovensko, kde dosud žijí početné populace všech velkých šelem, se k nám medvědi začali od 70. let. 20. století vracet, a to zejména do Beskyd. Určitě si vzpomenete na štvanici beskydského mladého medvěda v letech 2018 a 2019, který měl v lepším případě skončit v zoo. Naštěstí se medvědovi podařilo z pasti uniknout a následně ochranáři zjistili, že se jednalo o nezkušenou mladou samici medvěda hnědého, která ještě neměla dostatek zkušeností s lidmi.

Dnes žije medvědice, která dostala jméno Ema, na území CHKO Beskydy převážně na slovenské straně hor, v okolí obce Dlhé Pole. Dostala sledovací obojek, který si po roce a půl sundala a k lidem se již nepřibližuje. Na základě získaných dat vědci také zjistili, že primárně využívá k životu lesní prostředí, a to asi z 93 procent. Dalším preferovaným biotopem jsou louky a pastviny nebo zemědělské oblasti s přirozenou vegetací. V letním období trávila Ema spoustu času vyhledáváním rostlinné potravy, kterou představovaly dozrávající maliny a ostružiny v zarůstajících plochách po dřívějších těžbách dřeva. V době medvědí říje ji několikrát zachytila fotopast ve společnosti samce ze Slovenska. Za dobu jejího sledování se zjistilo, že se pravidelně pohybuje ve Vsetínských Beskydech, Javorníkách i Moravskoslezských Beskydech.

Na české straně Beskyd se podle zoologů vyskytuje nejméně ještě jeden medvěd, pravděpodobně mladší samec. Medvěda zachytily fotopasti, viděli ho ale i mnozí místní, a to zejména na podzim, kdy medvědi přicházejí blíž k osídleným oblastem kvůli ovoci, kterým se vykrmují na zimu. Během května 2024 si prošel část Zlínského kraje asi 4letý medvěd. Nezdržoval se ale v blízkosti pastvin a vyhýbal se obytným zónám. Stejně tak v listopadu 2024 spatřil v lese pod Gírovou myslivec malého medvěda, který si jej také všiml a následně zmizel v lese. Na podzim roku 2025 se objevila série hlášení o pohybu medvědů i v netradičních lokalitách, jako je Karlovarsko, Pelhřimovsko či Přerovsko. 
 

Koncem 18. století začala kočka divoká rapidně mizet z naší přírody a na začátku 19. století byla považována za vzácné zvíře, jehož sporadický výskyt byl přisuzován spíše zatoulaným jedincům ze sousedního Slovenska, popřípadě Německa. Návrat kočky divoké do naší přírody začal v roce 2011, kdy se podařilo zoologům zachytit poprvé fotografický důkaz pomocí fotopasti nedaleko Rejštejna na Šumavě. Mezitím, co se fotografie zevrubně zkoumaly a konzultovaly s předními evropskými odborníky na kočky divoké, přišla další nadějná zpráva, tentokrát z Javorníků (2013) na hranici se Slovenskem a od výzkumníků z Hnutí Duha (2014).

Od té doby se začala kočka divoká objevovat i na dalších lokalitách ČR. Její výskyt byl zaznamenán v Českém lese i v Bílých Karpatech. Zajímavá pozorování přišla např. i z oblasti Brd, Rychlebských a Orlických hor nebo z Podyjí. Od roku 2022 se tato malá šelma vyskytuje i v Českém Švýcarsku. Některá další pozorování a vzorky chlupů z chlupových pastí ještě čekají na zpracování. Zdá se tedy, že kočka divoká se pomalu vrací do naší přírody.
 

O tom, že je nutné divokou přírodu chránit by mohlo hovořit přes 5 000 živočišných druhů, kteří stojí na pokraji globálního vyhubení. Abychom si tento fakt připomínali a šířili celospolečenské povědomí o nutnosti ochrany zvířat i rostlin, byl v roce 1979 ustanoven 3. březen jako Světový den divoké přírody. V tento den totiž vstoupila v platnost Úmluva o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin (CITES).

Úmluva hraje důležitou roli v zajištění toho, aby mezinárodní obchod neohrozil přežití jednotlivých druhů. Díky podpisu 180 zemí se 5 000 druhů zvířat a na 29 000 druhů rostlin dočkalo ochrany před hrozbou vyhubení. Naše republika se k mezinárodní ochraně divoké přírody připojila v roce 1992.