Obrazy vlámského malíře
Pietera Bruegela staršího se vám vryjí do paměti. Řada milovníků umění zbožňuje
Lovce ve sněhu, jiní nedají dopustit na obraz
stavby Babylonské věže, historikové zase rádi pátrají po detailech v bohatě zalidněných výjevech, které díky tomu fungují jako velká ilustrovaná dobová encyklopedie. V překrásných výjevech s fantastickými krajinami Bruegel vypráví o světě a lidech v něm živě a vtipně jako málokdo jiný. Honosné portréty jako jeho vrstevníci nemaloval vůbec, inspirace běžným venkovským životem mu vynesla přízvisko „selský“, a díky překotnému hemžení spousty postav a postaviček jméno Bruegel také stálo u zrodu půvabného českého slova
brajgl.
Brajgl aneb dětské hry
S ryze českým výrazem brajgl si nevymýšlíme: jeho původ vysvětlil spisovatel
Ignát Herrmann poznámkou k povídce Poslední sázka v knížce Z pražských zákoutí. Podle něj výraz vznikl v sedmdesátých letech 19. století na
pražské malířské akademii jako vtip a posměšný výraz pro díla, která se podobala obrazům proslulého nizozemského malíře.
Na nich je opravdu vyobrazen nefalšovaný brajgl: hemží se tam desítky, někdy i stovky lidí, všichni něco dělají a často každý něco jiného. Zkuste se podívat třeba na
Dětské hry, obraz, kde se přibližně dvě stovky dětí baví na více než sto způsobů. Některé z vyobrazených kratochvílí známe dodnes, třeba jízdu po zábradlí, přetahování, lezení po stromech nebo slepou bábu, ale jiné už odvál čas a zapomnění.
Senoseč: poklad Lobkowiczkých sbírek
Obraz
Senoseč je jedním z nejcennějších kousků
Lobkowiczkých sbírek. Vznikl roku 1565 a původně šlo o součást kolekce šesti obrazů, z nichž každý měl reprezentovat dva měsíce v roce.
Senoseč, která představuje červen a červenec, je součástí stálé expozice
Lobkowiczkého paláce na
Pražském hradě.
Obrazy původně zdobily jídelnu antverpského kupce Niclaese Jongelinka. V roce 1594 město Antverpy celou sérii darovalo arcivévodovi
Arnoštovi Rakouskému, místodržiteli ve Španělském Nizozemí. Po jeho smrti si Bruegelovy obrazy vybral jeho starší bratr
Rudolf II. Jejich další osudy neznáme, nicméně v roce 1659 bylo ve vídeňském inventáři arcivévody
Leopolda Viléma obrazů už jen pět. Kdy a jak
Senoseč opustila císařské sbírky a kde se stovky let toulala nevíme; v
Lobkowiczké sbírce je uváděna až od roku 1870. Cyklus jako celek už nikdy neuvidíme: tři obrazy z původní série se nachází v
Kunsthistorickém muzeu ve Vídni, jeden je v
Metropolitním muzeu v New Yorku a poslední se ztratil.
Senoseč ilustruje tvrdou práci venkovanů na pozadí krásné krajiny a městečka. Nejde o vyobrazení
Prahy, jak si myslí někteří návštěvníci, ale o typickou vlámskou vesničku. Protože ale vlámská krajina je spíše rovná, překvapivý je alpský masiv v pozadí. Podobné krajiny ale najdete i na jiných Bruegelových obrazech – a my na
Kudy z nudy dobře víme, proč Alpy malíř miloval a maloval.
Bruegel, Brueghel, Breugel nebo Breughel?
Pieter Bruegel, zakladatel umělecké dynastie, se až do roku 1559 podepisoval Brueghel, pak ale vynechal ze svého příjmení „h“ a začal se podepisovat jako Bruegel. Jeho potomci si však do příjmení „h“ zase vrátili. Různá forma psaní jmen je matoucí, důležité ovšem je, že výslovnost brajgl není správná: jméno se čte jako Brechl či Bröchl.
Kdo byl Pieter Bruegel?
Pieter Bruegel se narodil mezi lety 1526 až 1530 poblíž Bredy v Nizozemsku. Podle některých zdrojů se místo, kde se narodil a prožil dětství, jmenovalo Brueghel, mohly to být ale i Antverpy anebo jiné město. Jisté je, že se v roce 1551 připojil k cechu antverpských malířů. Právě podle průměrného věku jeho členů, jimž obvykle bylo přibližně dvacet až pětadvacet let, se také odhaduje letopočet Bruegelova narození.
Podle kreseb víme, že se vydal na cestu do Itálie; na kresbách zachytil Řím, Neapol, Messinu či Palermo. Jeho první životopisec
Karl van Mander v roce 1604 napsal, že na umělce nesmírně zapůsobil přechod Alp, a uvedl:
„V Alpách do sebe Bruegel pohltil všechny ty hory a skály, a když se vrátil domů, vyvrhl je na svá plátna.“
Něco málo víme i o Bruegelově milostném životě: žil se svou služebnou v Antverpách. Údajně mu však „lhala“ (ať už to znamená cokoliv), takže se v roce 1563 oženil s
Mayken, dcerou svého učitele
Pietera Coecke van Aelsta. Malování se věnovala celá rodina: jeho tchyně
Mayken Verhulst (1518–1599) se proslavila především malbou miniatur a patřila k nejuznávanějším malířům v Nizozemsku.
Pieter Bruegel a
Mayken Coecke přidali do malířské dynastie další stupínek: malíři se stali i jejich dva synové
Pieter Brueghel zvaný mladší či Pekelný (1564–1638) a
Jan Brueghel zvaný starší či Sametový (1568–1625).
Když Pieter Bruegel na podzim roku 1569 zemřel, o Jana, Pietera a jejich sestru Marii se starala už jen maminka. Po její smrti péči o děti převzala jejich ovdovělá babička Mayken Verhulst. Ta je také učila malovat. Oba synové, Pieter i Jan, často malovali vylepšené a mírně pozměněné kopie obrazů svého slavnějšího otce, které se i po desítkách let skvěle prodávaly.
Bruegelové a Brueghelové v Národní galerii
Kopií podle dochovaného obrazu svého otce je i
obraz Pietera Brueghela mladšího Klanění tří králů, které můžete vidět ve
sbírkách Národní galerie ve
Šternberském paláci na
Hradčanech. Podle
Národní galerie je ve světových sbírkách uloženo přes třicet maleb, které vycházejí ze stejného vzoru. Pražská verze má jednu zvláštnost: podobně jako na originálním díle Pietera Bruegela staršího na ní jsou namalovány sněhové vločky, které u ostatních exemplářů s jedinou výjimkou chybí.
Od
Pietera Brueghela mladšího vlastní
Národní galerie i další díla, namátkou
Vlámskou náves nebo další oblíbené téma podle otcovy předlohy, obraz
Zimní krajina s pastí na ptáky. Stejné téma má obraz
Jana Brueghela, rovněž ve sbírkách Národní galerie.
Od Bosche přes Dalího do Vídně
Po celém světě se dochovalo kolem čtyř desítek Bruegelových deskových obrazů. Některé z nich prozrazují, že se Bruegel inspiroval u krajana
Hieronyma Bosche. Naopak Bruegelova díla se odrazila po stovkách let v obrazech
Salvadora Dalího a dalších mistrů surrealismu.
Máme štěstí:
největší a nejvýznamnější světovou sbírku Pietera Bruegela staršího, tedy dvanáct deskových obrazů, vlastní
Kunsthistorické muzeum ve Vídni. Z Čech to tam máme jen kousek, a Selskou svatbu, Dětské hry, Lovce ve sněhu nebo Babylonskou věž můžeme vidět celý rok v takzvaném Bruegelově pokoji v muzejní obrazárně.