Cesty za uměním: vévodkyně Markéta, démoni, kubistické zrůdy a nejošklivější díla světa

Krása? To slovo sem nepatří! Říká se, že krása je v oku toho, kdo se dívá. Ale u některých obrazů, soch a instalací se zdá, že se svět výjimečně shodl: tohle je prostě hnus.
 
Zubatá vévodkyně s pysky jak muflon, šílené oči Goyových zrůd, pokřivené tváře Picassových žen nebo Entropa Davida Černého, která dráždila půl Evropy. A také je tu vévodkyně Markéta zvaná Pyskatá. Umělecký svět si na ni vzpomene obvykle 13. července, kdy Markéty slaví svátek. Patří mezi největší ošklivosti, jaké kdo na plátno, do kamene nebo do bronzu přenesl. Seznamte se na Kudy z nudy s Markétou Pyskatou a s galerií dalších děl, která svět považuje za nejošklivější.
 

Ošklivá vévodkyně Markéta Pyskatá

Co se ošklivosti týče, málokdo v historii dosáhl takové „slávy“ jako Ošklivá vévodkyně. Namaloval ji vlámský mistr Quentin Matsys kolem roku 1513, obraz dnes visí v londýnské Národní galerii a pravidelně se umísťuje v anketách o nejděsivější portréty všech dob.
 
Obraz zachycuje groteskní starou ženu s vyvaleným spodním rtem, bradou jako kanec a prsy namačkanými do sešněrovaného výstřihu. Stala se doslova celebritou. Dokonce posloužila jako předloha Johnu Tennielovi, ilustrátorovi Carrollovy Alenky v říši divů, pro postavu vévodkyně.
 
Kurátorka londýnské výstavy Emma Capron před časem přišla s hypotézou, že Matsys možná maloval muže převlečeného za ženu, aby zesměšnil společenská pravidla. Jenže častěji se říká, že na obraze je skutečně Markéta zvaná Pyskatá, tyrolská hraběnka Margarete Maultasch (1318–1369). Jako třináctiletou ji provdali za osmiletého Jana Jindřicha Lucemburského, mladšího bratra Karla IV. Manželství vydrželo dvanáct let, než Markéta Jana Jindřicha obvinila z impotence. Oba si pak pořídili nové partnery a děti, ale Evropou i rodem Lucemburků zacloumal skandál. Jejich příběh proslavil německý spisovatel Lion Feuchtwanger v románu Ošklivá vévodkyně Markéta Pyskatá. A právě od té doby se na přebalech knihy často skví Matsysova ohavná vévodkyně.
 
Markéta prý vypadala podle Feuchtwangera takto: „Nad otylým tělem s krátkými končetinami seděla veliká, neforemná hlava. Čelo bylo sice jasné a čisté a oči se dívaly chytře, ale pod malým nosem vyčnívala ústa vyvalená jako u opice, s obrovskými čelistmi a odulým spodním rtem…“
 
Zkrátka, nikdo, koho byste chtěli potkat.
 

Nejošklivější „umělecká díla“ světa

Jenže Quentin Matsys není sám. Svět výtvarného umění oplývá díly, která vyvolávají hrůzu, nevolnost nebo aspoň nervózní úšklebek. Tady je výběr těch nejošklivějších:
 
Francisco Goya a Saturn požírající svého syna: Španělský mistr temna. Krvavý Saturn s vyvalenýma očima, svírající zakrvácené tělo vlastního dítěte. Obraz visí v Madridu v Museu del Prado a dodnes nahání husí kůži i těm, kdo si myslí, že je už nic nerozhází.
 
Francis Bacon a Studie pro portrét papeže Inocence X.: Bacon byl tak posedlý Velázquezem a jeho portrétem papeže Inocence X., že na přelomu čtyřicátých a padesátých let 20. století vytvořil několik desítek variací tohoto obrazu. Výsledek? Papež s otevřenou tlamou, křičící kamsi do prázdna, tvář rozmazaná do fialových a šedých stínů. Ikonický obraz hrůzy a lidského údělu, za který sběratelé platí v milionech dolarů. Krásné? No, spíš děsivé.
 
Pablo Picasso a Plačící žena: Kubistická královna hysterického výrazu. Slzy, zkroucené oči, ústa a nos na nesprávném místě. Genialita nebo ošklivost? Názory se různí, ale v hitparádách „nejděsivějších obrazů“ se Picasso objevuje pravidelně.
 
Willem de Kooning a Žena III: Jedna z nejdražších abstraktních maleb historie. A taky jedna z nejodpudivějších. Rozdrásané tahy štětce, děsivý výraz, agresivní barvy. Prodaná za 137 milionů dolarů. Většina lidí ale říká: Děkuji, nechci.
 
Leonardo da Vinci a Groteskní hlavy: I génius Leonardo da Vinci si liboval ve škaredých karikaturách. Zvrásněné tváře, šišaté lebky, orlí nosy. Rozhodně by jim neuškodil selfie filtr.
 
Tizian a Apollon a Marsyas: Brutální výjev malovaný v odstínech krve, jedno z posledních děl slavného italského malíře Tiziana a zároveň obraz, o kterém se mluví jako o nejslavnějším obrazu v Česku. Je vystavený v Arcibiskupském zámku v Kroměříži a ke všem svým nej je také neskutečně odporný.
 
Edvard Munch a Výkřik: Nejslavnější dílo norského malíře Edvarda Muncha zachycuje výkřikem znetvořenou postavu s lysou lebkou na pozadí stylizované krajiny a krvavého nebe. Probouzí beznaděj, úzkost a strach.
 

Nejhnusnější díla z Česka

Abychom nebyli jen světoví – i Česko má svá díla, která vzbuzují nadšení i upřímný odpor.
 
David Černý a Entropa: Socha, která pobouřila půlku Evropy. Každý stát Evropské unie je znázorněný stereotypem – Německo protnuté dálnicemi ve tvaru hákového kříže, Bulharsko ztvárněné jako turecké záchody. Ošklivé? Ano. Vtipné? Možná. Provokující? Rozhodně.
 
Emil Filla a Čtenář Dostojevského: Expresionistický obraz Emila Filly, na kterém člověk s vyčerpaným výrazem zírá do prázdna. Pro někoho fascinující psychologická studie. Pro jiné noční můra a důvod, proč se k románům Dostojevského raději nepřibližovat. Zblízka se na obraz můžete podívat v Národní galerii.
 
Bohumil Kubišta a Autoportrét: Kubistické tvary, ostré linie, studené barvy. Tvář se bortí do geometrie. Pro laiky spíš děs než umění. Útěchou nám může být, že Kubišta se ve skutečnosti svému autoportrétu příliš nepodobal.
 
Jindřich Štyrský a Surrealistické koláže: Rozřezané fotografie, erotické motivy, podivné objekty. Jindřich Štyrský byl král českého surrealismu, ale ne každý se na jeho díla dívá rád. Pro někoho poezie, pro jiného ošklivost na druhou.
 

Krása, nebo hnus?

Umění nás fascinuje právě tím, že se nebojíme dívat na ošklivé věci. A i když Markéta Pyskatá zůstane na plátně navždy jako „nejošklivější vévodkyně,“ těžko říct, jestli by dnes neudělala kariéru třeba na Instagramu jako originální influencerka. Protože jak známo: ošklivost prodává.
 
Tak tedy všechno nejlepší, Markéto!