V té době už
Gustav Meyrink v
Praze nežil, ale ve městě strávil téměř dvacet let mezi sedmnáctým a třicátým šestým rokem. I když se do Prahy vrátil pouze dvakrát a jen nakrátko, opakovaně a stále znovu se do města vracel ve svém díle. V
anketě Proč jste opustil Prahu?, kterou v roce 1922 otiskl
deník Prager Tagblatt, Meyrink uvedl:
„Když jsem si roku 1916 udělal zajížďku přes Prahu a vystoupil na nádraží, okamžitě se mě zmocnil tentýž dávivý, nepříjemný pocit, který mě přepadal pokaždé, když jsem zas po delší době dýchal pražský vzduch. Nemohu si pomoci, pro mne je Praha městem zločinné inteligence a její ovzduší ovzduším nenávisti. Důvod, proč jsem Prahu opustil? Osud! Celé roky bylo mým nejvroucnějším přáním moci Praze navždycky ukázat záda, ale držela mne jako v žalářních zdech. Sotva se mi to podařilo, hned se můj osud zase obrátil k dobrému. Kdyby se mne někdo zeptal: ,Chtěl byste zas žít v Praze?' , odpověděl bych: Ano, ale jen ve vzpomínce; ve skutečnosti ani hodinu. V noci se mi často o Praze a jejím podivném, démonickém kouzlu zdává; pak, když procitnu, je mi, jako bych se probudil z těžkého snu."
Právě takovou tajemnou, tísnivou a magickou atmosféru města, kde se prolíná minulost s přítomností, má jeho
Golem, román z prostředí židovského ghetta. Meyrink na něm začal pracovat už v letech 1906–1907, v roce 1911 vyšla v časopise první ukázka a od září 1913 do února 1914 vycházel román na pokračování v časopise
Die weissen Bläter. Knižně vyšel v roce 1915 s ilustracemi
Hugo Steinera, česky pak o dva roky později v pražském
nakladatelství Františka Topiče.
Golem měl obrovský úspěch, během krátké doby dosáhl nákladu téměř čtvrt milionu výtisků a Meyrinkovi přinesl světovou proslulost. Román je vlastně snem vypravěče, který si při mši v
chrámu sv. Víta s někým omylem prohodí klobouk. Během spánku se přesouvá o desítky let nazpět v čase a prožívá úsek života skutečného majitele klobouku, rytce kamejí Athanasia Pernatha, který žije v
pražském židovském městě ještě před jeho asanací a postupně se zaplétá do sítě intrik. Meyrinkův román není další adaptací ságy o
Golemovi, ten je spíše dvojníkem hlavního hrdiny, odrazem jeho duše a zhmotněním myšlenky se symbolickým jménem.
Milovníkům staré
Prahy nabízí Meyrinkův román možnost poznat asanaci
Židovského města na vlastní oči tak, jak ji autor sám prožíval:
„Hromady sutin uzavíraly cestu. Šplhal jsem kolem nich, zapadal občas až po kolena. Tohle tady, to přece musí být Hampejská ulice?! Jen s námahou jsem se orientoval. Kolem nic než trosky. Nebyl tamhle to dům, ve kterém jsem bydlel? Přední stěna domu byla stržena. ... Přes hodinu jsem se brodil sutinami, balancoval po vratkých prknech a podlézal trámy, které uzavíraly ulice. Celé židovské město byla jediná kamenná poušť, jako by je zničilo zemětřesení."
Meyrink píše o centru ghetta a tajemném domě s místností bez dveří, odkud pravidelně každý třiatřicátý rok vychází Golemův přízrak na svou cestu časem, o
Pražském hradě, o
Karlově mostě i dalších místech. K
Praze se Meyrink znovu vrátil ve svých dalších románech
Valpuržina noc a
Anděl západního okna. Děj mystického románu, posledního, který Meyrink dokončil, a zároveň posledního s dějištěm v Praze, se odehrává ve dvou časových rovinách: po první světové válce kdesi v jižním Německu a v Praze, na dvoře
Rudolfa II. na konci 16. století. Praha je v románu
Anděl západního okna představena jako osudové město, které láká netušenými možnostmi u císařského dvora i u bohatých šlechticů. Kdo do ní ale jednou vstoupí, už z ní nikdy nemůže uniknout a ztratí možnost svobodné volby. Je polapen císařem a jeho náladami; buď se dočká milosti a je sice volný, ale bez možnosti svobodně odejít, anebo končí vyhnáním, vězením či dokonce smrtí.