Cesty za uměním: Tizian, nejslavnější obraz v Česku a zámek Kroměříž

Když se v Arcibiskupském zámku v Kroměříži v roce 1848 konal ústavodárný říšský sněm habsburské monarchie, zámeckými sály se procházela intelektuální elita rakouské říše. František Palacký, Josef Kajetán Tyl, Karel Havlíček Borovský nebo František Ladislav Rieger se tehdy možná zastavili i u fascinujícího Tizianova obrazu Apollon a Marsyas. Ten se do arcibiskupských sbírek dostal už v roce 1673, ale teprve začátkem šedesátých let 20. století se podařilo odhalit zbytek umělcova podpisu, který jednoznačně potvrdil Tizianovo autorství. Pro umělecký svět to tehdy byla senzace.
 

Nejcennější obraz v Česku

Společně s korunovačními klenoty českých králů a relikviářem svatého Maura patří Tizianův obraz k nejcennějším uměleckým památkám České republiky. Zatímco ale na královské koruně nebo zlaceném relikviáři můžeme oči nechat, na obraz Apollon a Marsyas se jen těžko budeme dívat se zalíbením. Drsná a brutální scéna ilustruje vyprávění z Ovidiových Proměn. Legenda vypráví, jak satyr Marsyas našel v lese flétnu, naučil se na ni hrát a vyzval Apollona k hudební soutěži. Bůh, uražený takovou domýšlivostí a pýchou, si vymínil, že vítěz smí poraženého zaživa stáhnout z kůže. Vy už tušíte, že pro satyra to nemohlo dopadnout dobře, a skutečně pískání na rákosovou flétnu se jen těžko mohlo srovnávat s božskou hrou na lyru. Satyr prohrál a bůh ho bez váhání stáhl z kůže.

„Řvoucímu sedřena byla již kůže s celého těla, že byl samá jen rána: krev odevšad řine se proudem, svaly jsou odkryty všecky a žíly vidět je holé, jak míhavě chvějí, i útroby chvějí se nahé, že bys spočítat mohl mu ve hrudi průsvitné cévy.“ Ovidiův popis potrestání satyra Marsyase je stejně krutý jako Tizianův obraz. Satyr je přivázaný na stromě a visí hlavou dolů, bůh světla a krásy Apollon s pomocníkem vykonávají strašlivý trest. Pes u jejich nohou chlemtá krev, celou scénu zamyšleně sleduje král Midas. Ani ten nedopadl dobře, nesouhlasil s Apollonovým vítězstvím, a tak mu bůh přičaroval oslí uši. Nás ale mnohem víc zajímá to, že tvář starého krále má podobu samotného Tiziana.
 

Tizian, malíř z Dolomit

Co o slavném italském malíři víme? Narodil se někdy mezi lety 1488 až 1490 v horském městečku Pieve di Cadore v Dolomitech a pocházel z významné šlechtické rodiny Vecelliů. Jako chlapec společně s bratrem odešel do Benátek, kde se měl vyučit umění mozaikářů. Záhy se ale projevilo jeho malířské nadání, a tak ho majitel mozaikářské dílny Sebastiano Zuccato poslal jinam: do ateliéru Giovanniho Belliniho, nejvýznamnějšího benátského mistra počátku 16. století. Už roku 1517 se Tizian stal oficiálním umělcem Republiky svatého Marka.

To znamenalo pravidelný plat od benátských úřadů. výzdobu sálů Dóžecího paláce a dalších reprezentativních prostor a také portrétování patricijů, vévodů a králů. I když jeho předlouhý život je podobně jako jeho dílo plný nejasností a slepých míst, s jistotou víme, že na rozdíl od mnoha jiných umělců Tizian získal skvělé jméno, uznání i majetek už za svého života.

Zatímco datum Tizianova narození neznáme, v Benátkách byl celebritou, a tak se zachoval úmrtní list, v němž je uvedeno „mrtvý ve věku 103 let.“ Dodejme, že tolik mu nebylo, zemřel při morové epidemii 27. srpna 1576, tedy přibližně v šestaosmdesáti letech. Jeho hrob najdete v benátské bazilice Santa Maria Gloriosa dei Frari.
 

Krutá smrt kapitána Bragandina

Ani odborníci netuší, kdy obraz Apollon a Marsyas vznikl. Jedni vycházejí z toho, co o Tizianovi napsal jeho současník Vasari, a sice že zatímco jeho první práce byly provedeny s neuvěřitelnou jemností a péčí, „…práce z poslední doby jsou malovány hrubými tahy a pomocí skvrn, takže zblízka se na ně dívat nelze, ale zdálky jsou dokonalé.“ Poslední Tizianovy práce opravdu nesou podobné znaky, jako je uvolněný styl a ztlumená barevnost. Jiní ale tvrdí, že jde o plátna, která rozpracoval už mnohem dřív a měl je desítky let uložená v dílně, ba dokonce se objevují tvrzení, že právě obraz Apollon a Marsyas není dokončený.

Existuje ale zajímavá teorie, která vznik obrazu zařazuje do posledních let Tizianova života. Inspirací mu totiž mohl být krutý osud Marca Antonia Bragadina, benátského velitele kyperské pevnosti Famagusta. Když v roce 1571 pevnost dobyli Turci, zajali ho, mučili a nakonec zaživa stáhli z kůže. V Benátkách vyvolala vražda statečného velitele velké pobouření, a tak když se po několika letech benátským námořníkům podařilo kůži v Konstantinopoli ukrást, Benátčané ji s plnými poctami pohřbili v bazilice di San Giovanni e Paolo, známé pod názvem San Zanipolo. Tehdy už sice byl Tizian po smrti, ale smrt statečného muže musel vnímat stejně zdrceně jako lidé v jeho okolí.
 

Tizian a ticiánová barva

Na Tizianovo umění se nikdy nezapomnělo a vlastnit obraz od Tiziana znamenalo vlastnit poklad – to platilo kdysi stejně jako nyní. Máme štěstí, že jeho mistrovská plátna máme v České republice, a to v zámecké obrazárně v Kroměříži a v Obrazárně Pražského hradu (Toaleta mladé ženy). V soukromé sbírce pak je Tizianův obraz Alegorie lásky.

Těch obrazů mohlo být víc, nebýt třicetileté války a švédského rabování: v uměleckých sbírkách císaře Rudolfa II. se podle soupisu z roku 1621 nacházelo 949 obrazů, z toho jedenáct originálních Tizianových pláten a čtyři obrazové kopie.

Uměleckým dědictvím po Tizianovi je vedle jeho děl barva odstínu tizian, tedy barva vlasů krásek z jeho obrazů. Najdete ji na paletě podzimních barev: zlatá, plavá nebo světle hnědá, barva mědi a bronzu, s lehkým nádechem do oranžova, červena či do zrzava. Zkrátka ticiánová.