Cesty za uměním: Albrecht Dürer, obraz Růžencová slavnost a moucha na koleně Panny Marie

Sebevědomí Albrechtu Dürerovi rozhodně nechybělo. Vydělával spousty peněz, chválili ho a uznávali císaři a králové. Mohl si dovolit dlouhé cesty Evropou, pohodlný dům pod hradem v Norimberku i potěšení ze sbírání uměleckých děl, kuriozit, zbraní a šperků, jeho současníci obdivovali jeho nevyčerpatelnou fantazii. Přesto ale když maloval Růžencovou slavnost, sláva ho teprve čekala.
 

Obraz pro Benátky a první šediny

Růžencová slavnost vznikla v roce 1506 přímo v srdci Benátek na zakázku německých obchodníků. Oltářní obraz pro kostel sv. Bartoloměje byl pro pětatřicetiletého umělce významným mezníkem. Dürer byl uznávaný zejména jako rytec, ale o malířských schopnostech musel své okolí teprve přesvědčit. V Benátkách se synovi norimberského zlatníka zpočátku nijak skvěle nevedlo, cítil se velmi osaměle, a dokonce si ve svých zlatých loknách, na které by nesmírně pyšný, našel první šedivý vlas.

Brzy ale zjistil, že ho Italové považují za velkého umělce, a pustil se do malování. Scéna shromáždění růžencového bratrstva, tedy společenství spojeného modlitbou růžence, je známá i tím, že na ní mistr namaloval tu sám sebe. Sice „nenápadně“ stojí vpravo v pozadí pod stromem, zato ve velmi nápadném obleku. V rukou drží list se svou signaturou a datem vzniku díla.
 

Dílo, které mělo svou mouchu

Po sto letech v benátském kostele objevil Růžencovou slavnost Hans von Aachen, nákupčí uměleckých děl pro císaře Rudolfa II. Císař za nový přírůstek do svých sbírek zaplatil devět set dukátů, na tehdejší dobu horentní sumu, a obraz se na ramenou čtyř silných mužů vydal na cestu přes Alpy do Prahy. Pokud byste to snad chtěli vyzkoušet, museli byste si vyrobit desku z topolového dřeva s rozměry 162 x 192 centimetrů, zabalit ji do koberců a položit ji na tyče.

Na Pražském hradě pak Růžencová slavnost přečkala třicetiletou válku a záhadně unikla švédskému rabování rudolfinských uměleckých sbírek. Možná ale byla tak poškozená, že ji nikdo nechtěl – ostatně když později obraz císař Josef II. nabídl do dražby, chtěl za něj jedinou zlatku, což stěží stálo dřevo, na kterém byl namalovaný. Na konci 18. století se pak obraz stal majetkem premonstrátů ze Strahovského kláštera. Ti v polovině 19. století nechali Růžencovou slavnost opravit litoměřickým malířem Johannem Grussem, a můžeme se jen dohadovat, co všechno v té době z obrazu zmizelo. Gruss se totiž neprojevil zrovna jako příliš svědomitý restaurátor. Mimo jiné z obrazu odstranil Dürerův drobný žertík, a to mouchu z kolena Panny Marie. Malíř stejně jako jiní tvůrci před ním doufal, že diváky před obrazem nachytá a ti budou dotěrný hmyz chtít odehnat. Ještě v roce 1823, kdy si grafiku podle Růžencové slavnosti pořídil Václav Mánes, moucha na obraze byla, po Grussově zákroku ale z obrazu zmizela.
 

Obraz jako galerie slavných osobností

Kromě mouchy z obrazu zmizelo víc věcí, Růžencová slavnost se během staletí měnila víckrát a mnohem zásadněji: podle historiků umění byly přemalovány asi dvě třetiny díla. Měnilo se hlavně popředí, kde byli ti nejdůležitější: vlevo církevní hodnostáři vedení papežem Juliem II., vpravo císaři a králové v čele s německým císařem Fridrichem III. Toho Dürer namaloval s tváří jeho syna Maxmiliána I., u něhož se shodou okolností o pár let později uchytil jako dvorní malíř a získal doživotní rentu.

Růžencová slavnost sice možná je nejlepší Dürerův obraz na celé zeměkouli, ale moc štěstí do vínku nedostala. Dlouho se mělo za to, že obraz utrpěl zejména při náročném transportu z Benátek do Prahy, ale není to pravda. Chyba byla už ve výběru materiálu a můžeme se jen dohadovat, proč Dürer použil nekvalitní topolové dřevo a pigmenty italské výroby. Malba tak už na oltáři v kostele začala opadávat, a obrazu samozřejmě nepomohly ani neodborné zásahy v dalších letech.
 

Obraz tajemný jako Karlštejn

Veselohra Jaroslava Vrchlického Noc na Karlštejně i stejnojmenný filmový muzikál se točí kolem legendy, podle které na hrad Karlštejn nesměla vstoupit žena. Za první republiky ženy neměly přístup ani do obrazárny Strahovského kláštera, a tak aby se i české paní a dívky mohly potěšit pohledem na Dürerův slavný obraz, sběratel a ředitel předchůdkyně Národní galerie Vincenc Kramář prosadil, aby Růžencovou slavnost koupil stát. V té době hodnota obrazu vyšplhala na tři miliony korun.

Dnešní cena je nevyčíslitelná. Slavný obraz si prohlédnete ve stálé expozici Staří mistři, kterou Národní galerie umístila do Schwarzenberského paláce na Hradčanech.
 

Nový objev: Dürerův Nosorožec v Praze

Renesanční mistr Albrecht Dürer má v Praze ještě jeden důvod ke slávě. Expertiza Ústavu dějin umění Akademie věd České republiky potvrdila, že Knihovna AV ČR vlastní první vydání jeho slavného dřevořezu Nosorožec z roku 1515 – jeden z pouhých několika exemplářů na světě. Grafika se do sbírek dostala patrně v roce 1958 z antikvariátu a byla dlouho uložena v depozitáři starých tisků. O jejím mimořádném významu se vědci přesvědčili teprve nedávno, když historička umění Sylva Dobalová při podrobné prohlídce zjistila, že otisk pochází z neopotřebené desky a nese renesanční filigrán v podobě kotvy v kruhu.
 
Při pohledu na obrázek vás určitě hned napadne, že takhle zvíře ve skutečnosti nevypadá. Dürer totiž – stejně jako většina tehdejších Evropanů – žádného nosorožce naživo neviděl. Při práci se spoléhal na slovní popis a jednoduchou skicu z Lisabonu, kam byl tento vzácný tvor přivezen jako dar portugalského krále pro papeže – první živý nosorožec v Evropě od dob Římanů. Dürer ho zobrazil s druhým rohem na šíji a „brněním“ z plátů, přesto se jeho fantazijní dřevořez stal jedním z nejznámějších zvířecích portrétů všech dob. V Evropě koloval obrázek po staletí a až do 18. století sloužil jako vzor pro zobrazování nosorožců, a to dokonce i v učebnicích přírodopisu.
 

Deset zajímavosti o Albrechtu Dürerovi

1. Byl třetím z osmnácti dětí Barbary Holperové a norimberského zlatníka Albrechta Dürera. Ten přišel do Německa v roce 1455 z kraje kolem dnešního rumunského města Oradea z vesnice Ajtos, což znamená dveře.
2. Ze všech dětí se dospělosti dožily jen tři.
3. V roce 1494 se Dürer oženil s Agnes Freyovou, dcerou kovotepce Hanse Freye a Anny, rozené Rummlerové z bohaté norimberské rodiny. Jejich manželství ale zůstalo bezdětné.
4. Od roku 1509 žili v mohutném hrázděném domě u Tiergärtnertor, který Dürer koupil za 275 zlatých. Pro představu roční potřeba člověka v jeho době byla asi 50 zlatých. Jeden z mála autenticky dochovaných městských domů dokumentuje rozkvět Norimberku a svět umělců ze 16. století. V roce 1828 tu bylo otevřeno první německé umělecké muzeum.
5. Dürrer byl mistr selfie, je mu připisováno autorství více než 1100 kreseb, desítek akvarelů, mědirytů a leptů, asi 250 dřevořezů a přibližně dvou set maleb.
6. Dürer úzkostlivě dbal na svůj zevnějšek a zajímal se o dobovou módu. Přátelé si z něj kvůli pěstěnému vousu a bohatým loknám utahovali, a tak sám sobě ironicky říkal „vlasatý vousatý malíř“.
7. V roce 1527 vydal knihu o opevnění a plánovaném rozvoji města. Jeho ideální město mělo obytné čtvrtě, rovné a široké ulice křižující se v pravém úhlu, a oddělené čtvrti pro průmysl a řemesla.
8. Albrecht Dürer lehce mžoural na levé oko, ale viděl a maloval všechno: obličeje zbrázděné vráskami a rýhami, ruce Madony, peroucí plenky, i postavy nadpozemské krásy poznamenané těhotenstvím.
9. V nejstarším dochovaném krajinářském akvarelu z roku 1494 namaloval místo odpočinku norimberských celebrit Johannisfriedhof, aniž by tušil, že tu bude po 34 letech pochován po jejich boku.
10. Zemřel na vrcholu své tvorby v 56 letech na nemoc, popisovanou jako „horkou horečku s velkými mdlobami, netečností a bolestí hlavy“.