!

Upozornění: Vzhledem k aktuálním vládním opatřením jsou akce a provoz turistických cílů omezeny. Doporučujeme před vlastní návštěvou ověření u organizátora.

Úvod > Česká nej > UNESCO > Tradice vorařství nejen na Vltavě – čekatel na zápis do UNESCO
UNESCO

Tradice vorařství nejen na Vltavě – čekatel na zápis do UNESCO

V roce 2021 bylo nominováno na Seznam nemateriálního kulturního dědictví UNESCO vorařství, tradiční avšak již dnes bohužel zaniklé řemeslo představující tradiční znalosti a dovednosti spojené se stavbou vorů a jejich plavením po řekách. Nadnárodní nominaci společně předkládají Česká republika, Lotyšsko, Německo, Polsko, Rakousko a Španělsko.
Nominace vorařství představuje tradiční znalosti a dovednosti spojené se stavbou vorů a jejich plavením po řekách. I když voroplavba jako komerční doprava v souvislosti se stavbou přehrad zanikla, tradice spojené s ní jsou stále živé a předávané mladším generacím. Jde nejenom o řemeslné postupy při stavbě voru, ale i o znalosti spojené s jeho navigací po řece, a v neposlední řadě i o specifickou kulturu s touto tradicí spojenou, osobité zvyky a vorařskou slovesnost otisknutou do plaveckých písní a plaveckého slangu.

První zmínky o voroplavbě na Vltavě jsou datovány do 11. století. Předpokládá se, že voraři pluli na všech tehdy splavných řekách, jimiž byly Vltava, Malše, Lužnice, Nežárka, Otava, Sázava, Berounka, Divoká Orlice, Tichá Orlice a Labe. Postupně ji vytlačil rozvoj železnice a voroplavbě na Vltavě pak definitivně zamezila výstavba Vltavské kaskády. Ačkoliv dnes již komerční voroplavba zanikla, tradice spojená s vorařským řemeslem a zejména s výrobou vodních plavidel, je stále udržována. Podíl na tom mají vltavanské spolky v Praze, Davli, Štěchovicích, Kamýku nad Vltavou a Purkarci, které na tradice vorařů navazují.
 

Vltavanské plavecké spolky

Jednotlivé vltavanské spolky byly zakládány na přelomu 19. a 20. století a působí v této oblasti nepřetržitě. Mohou se tak pyšnit více než stoletou tradicí. V současné době mají velký vliv na udržení znalostí a dovedností řemesel, spojených s vorařstvím. Předávají tak díky ukázkám stavby vorů i tradiční technologie výroby. Důležitá je rovněž mezinárodní spolupráce například s voraři v Rakousku i v ostatních spolupředkládajících zemích. Všechny vltavanské spolky jsou navíc členy Mezinárodní vorařské asociace (MVA), což dokládá historické využití voroplavby i v dalších evropských zemích.

Tradice tohoto řemesla nezahrnují jen techniky výroby a plavby, ale rovněž projevy slovesného a obřadního folkloru. Spolky se snaží například o sběr plaveckého slangu nebo písní, které jsou zpívány na spolkových slavnostech a společenských akcích.


Jak se dřevo dříve plavívalo?

Plavci si své vory sami stavěli ze stromů, které zásadně káceli v době vegetačního klidu od prosince do konce února. Poražené kmeny v lese odvětvili, zbavili kůry, částečně upravili a dovezli k řece na vaziště, holcplacy, kde je ukládali do tzv. šárů. Koncem března, hned jak to počasí dovolilo, klády navalili do vody a vázali z nich vory, z nichž pak sestavili pramen. Zkušeným plavcům to trvalo tak tři dny.

Plout se mohlo až do zimy, do šestistupňového mrazu. Plavec obvykle během sezony splavil dvacet až pětadvacet pramenů, plavbám se říkalo rázy. Za jak dlouho se vor dostal do Prahy, to záleželo na vodě. Plavci rozeznávali vodu malou, vodu břežní neboli normál, vodu rozmarní, záslapní. Nejraději měli břežní vodu; z Tejna nad Vltavou to při ní do Prahy trvalo tři dny. Při rozmarní to bylo ještě o půl dne kratší, ale plavci tuhle vodu neměli rádi, protože se hodně nadřeli. A při záslapní vodě si na voru prakticky neodpočinuli.

Každý pramen ovládali jen dva až tři pomocníci a vrátný, který vor řídil. Byl to takový plavecký kapitán, musel složit přísné zkoušky, které ho opravňovaly k plavbě na určitém úseku řeky. Svůj úsek musel vrátný znát doslova "jako své boty" – každý balvan, každou peřej a měnící se proudy. Každý pramen musel mít označení firmy, která dřevo plavila. Vrátný odpovídal za lidi i dřevo. Plavba končila obvykle v Praze na Výtoni, kde se dřevo vytínalo – od roku 1088 se zde platilo clo ze dřeva splaveného po Vltavě. Obdobná daň z plavení dřeva fungovala ale i jinde po řece, o čemž svědčí dodnes zachovalé místní názvy, jako je např. Přední Výtoň u Českého Krumlova.
 

Život na voru

Každý vor byl vpředu svázán pevně a natěsno a vzadu volněji nebo vůbec – proto se odpředu rozšiřoval. První vor se nazýval předák, předáková tabule nebo vrátenskej vor – na levé (vrátenské) straně veslo obsluhoval vrátný (kapitán plavby, jak už víme), a na pravé (pacholčí) straně další člen posádky. Druhý byl slabák, pacholčí vor. Na něm bývala kuchyně s ohništěm a protisměrné veslo „opačina“. Na slabáku bylo také firma – označení majitele a vrátného. Třetí vor byl „šrekovej“ – na něm byla jedna z brzd, 3–7 metrů dlouhá kláda zapouštěná kolmo do dna řeky. Poslední vor se jmenoval zadák a byl opatřen jedním veslem nebo kormidlem.

Když ráz skončil, plavci se domů vraceli pěšky. Až od roku 1874 mohli dojet vlakem do Veselí nad Lužnicí. Někteří plavci jezdili zpět domů na jízdních kolech, která si s sebou přivezli na vorech. Plavci si na tehdejší poměry přišli k velmi slušným výdělkům, ale k jaru jim už peníze stejně docházely, tak si přes zimu různě přivydělávali, hlavně prací v lese.
 

Odkud se dřevo plavilo

Většina dřeva splavovaného po Vltavě měla svůj původ v šumavských lesích. Na Otavě v minulosti začínala plavba vorů u Čeňkovy Pily nad Rejštejnem a na Vltavě u Chlumu nedaleko Volar. Při plavbě se za sebou spojovalo až deset pramenů. Podél vodních cest bylo množství plaveckých hospod. Voraři se v nich nejen občerstvovali, ale v některých i přespávali. Taková plavecká hospoda byla prý také v Myších Domcích u Rejštejna. Poslední vor po Otavě plul v září roku 1960.

Schwarzenberské panství splavovalo dřevo z Vyššího Brodu do Prahy. Denně odtud vyolouvaly dva prameny. V roce 1850 splavilo schwarzenberské panství zhruba 42 tisíc kubických metrů dřeva.

V letech 1856 až 1859 byl pro plynulou plavbu vorů upraven úsek nad Lipnem, v roce 1887 byl postaven Želnavský smyk, který usnadnil plavení dřeva od Lipna. Za lepších podmínek bylo dopraveno po vorech z horní Vltavy do Prahy více než milion plnometrů dřeva za rok. Ke zlepšení splavnosti některých vodních toků v Čechách byly budovány plavební kanály a jezy s propustmi.

Tradičním plaveckým bodem byly také České Budějovice. Vory pluly za solnicí a klášterem po východním rameni Vltavy od počátku města. Připlouvaly po Vltavě nebo po Malši. Vory plavené po Vltavě měly šířku 5 až 5,5 m, délku až 140 m. Vory, které po Malši dorazily k Červenému dvoru, byly užší, jen 2,5 až 3 m široké. Tam se převazovaly na širší. Průměrná rychlost voru byla podle stavu vody 3 až 6 km/hod. Z Vyššího Brodu do Českých Budějovic trvala plavba cca 25 hodin, z Českých Budějovic do Prahy cca 45 hodin. V některých případech zvláštního nákladu se jelo i za jasné noci. To musel být vor či přesněji pramen vpředu a vzadu osvětlen.
 

Zakázaná doprava zboží a osob

Voraři přepravovali na vorech také zboží – sůl, tuhu, stavební materiál i potraviny. Voraři brali na vory i "cestující" a hokynáře nebo jejich manželky, kteří často vozili na vorech do Prahy pečivo, máslo, vejce, drůbež, zeleninu, masné výrobky apod. V Praze je odebíral hostinský na Výtoni, odvezl k hostinci U Kopů a odtud rovnou na trh. V některých vorech měli pavci tzv. haltýře a v nich vozili živé ryby. 

V roce 1890 ale vyšlo zemské nařízení, které povolovalo dopravovat na vorech jen dřevo, ovšem plavci jej nedodržovali a zboží vozili dál. Je doloženo, že např. v roce 1908 se z Českých Budějovic odvezlo do Prahy 100 477 kop vajec, 345 hus, 805 kachen, 212 slepic, 465 zajíců a kůzlat, 3 090 párů kuřat, 73 q másla, 72 q brambor 17 q jablek, švestek a jahod.
 

Rekordy a kuriozity vltavských vorů

  • Největší pramen plující z Českých Budějovic měl 8 vorů, 140 m délky a skládal se ze 142 klád.
  • Přestože dnes je stezka Svatojánské proudy lemována klidnou říční hladinou, v dřívějších dobách patřily Svatojánské proudy mezi nejdivočejší vltavské úseky. Ostatně socha sv. Jana Nepomuckého shlíží na Vltavu právě v nejnebezpečnějším úseku vůbec. Tento patron lodníků a vorařů měl ochránit všechny, kteří se zde plavili, před utonutím v nespoutaných peřejích.
  • Úplně poslední vor jel po Vltavě dne 12. září 1961.
  • V roce 1971 pro fotodokumentaci z Vyššího Brodu do Českých Budějovic. Plavcům bylo tehdy 56 až 69 let.
  • O životě plavců a lidí "od vody" vypráví film režiséra Václava Wassermana z roku 1952 Plavecký mariáš s Jaroslavem Marvanem v hlavní roli.
Kamýk nad Vltavou

Kamýk nad Vltavou

Kamýk nad Vltavou leží v půvabném údolí připomínajícím dvě otevřené dlaně, v nichž se vine široký proud Vltavy. Po obou stranách se doširoka rozvírají svahy a stráně povolně i prudce klesajícím břehům. Hluboké lesy střídají louky a pole, které prostupují osaměle skupiny borovic a mohutných bludných kamenů.

Plavba z Hluboké nad Vltavou do Purkarce

Plavba z Hluboké nad Vltavou do Purkarce

Na lodích Altona, Malše nebo Vojtěch Lanna kromě pravidelných projížděk a spojů, můžete objednávat plavby z Českých Budějovic přes komoru v Českém Vrbném na Hlubokou, do Purkarce a nebo obráceně.

Želnavský smyk – odbočka Schwarzenberského kanálu

Želnavský smyk – odbočka Schwarzenberského kanálu

Želnavský, často nazývaný také jako Hefenkriegský smyk, je 3,8 km dlouhé historické vodní dílo vybudované po zřízení překladiště v Želnavě v roce 1887, které jej spojovalo s plavebním kanálem v místě dnešní křižovatky Klápa na hranici národního parku. Do jara 2021 prochází obnovou.

Praha 2

Praha 2

Vinohrady a kostel sv. Ludmily na Náměstí Míru, Nové Město s Karlovým náměstím, Vyšehrad opředený legendami z šerého dávnověku, starobylá rybářská čtvrť Podskalí i vinice Grébovka na svazích Nuselského údolí, to všechno zahrnuje území druhého pražského obvodu.

Štěchovice

Štěchovice

Dvě vltavské přehrady, naučná stezka lemující dávno zatopené Svatojánské proudy a také legenda o ukrytém nacistickém pokladu, to jsou hlavní lákadla středočeských Štěchovic. V okolí také objevíte prastaré trampské lokality, například slavnou osadu Ztracenka nebo údolí říčky Kocáby.

Davle

Davle

Davle leží jižně od Prahy na soutoku Vltavy a Sázavy. Je to místo, které byste kousek od rušného hlavního města nečekali, obklopené vodou, lesy a skalami. Atmosféru podtrhuje tajemný ostrov, kam se nedostanete jinak než na lodi, se základy historicky prvního mužského kláštera v českých zemích.

Podskalská celnice na Výtoni

Podskalská celnice na Výtoni

Budova bývalé celnice na Výtoni čp. 412, na dnešním Rašínově nábřeží, je vedle raně barokního původního farního kostelíka sv. Kosmy a Damiána posledním zachovaným zbytkem starobylé osady Podskalí.

Vorařské muzeum Purkarec – síň tradic jihočeské voroplavby

Vorařské muzeum Purkarec – síň tradic jihočeské voroplavby

Síň tradic jihočeské voroplavby, jak se muzeum správně jmenuje, byla otevřena v roce 1977 k 75. výročí založení spolku Vltavan zdejšími plavci, rybáři a jinými místními obyvateli, kteří pracovali kolem řeky. Síň voroplavby na Vltavě obsahuje sbírku dobových předmětů, nářadí a dokumentů.

Vltava – česká vodácká klasika

Vltava – česká vodácká klasika

Česká vodácká klasika, nejnavštěvovanější řeka splavná pod Lipnem po celý rok. Řeka příjemně teče krajinou a zkouší zručnost kormidelníků v četných peřejkách, které však nepřekročí obtížnost WW I. Na jezech jsou vorové propusti, které zaručují sjízdnost a oživují plavbu.

Vltavská vodní cesta – Stezka řeky Vltavy: lodí z Českých Budějovic až do Hamburku

Vltavská vodní cesta – Stezka řeky Vltavy: lodí z Českých Budějovic až do Hamburku

Vltavská vodní cesta začíná pod českobudějovickým Dlouhým mostem. Díky plavební komoře v Hněvkovicích je na Vltavě pro malá plavidla splavných více než sto kilometrů na Orlickou přehradu, odkud lze pokračovat dále na Slapy, do Prahy, k soutoku s Labem v Mělníku a pak ještě dále do Evropy.

Ubytování a restaurace

Hotel Solenice u Orlické přehrady

Hotel Solenice u Orlické přehrady

Solenice, Jižní Čechy
U Květů

U Květů

Milešov, Jižní Čechy
Kemp Popelíky na Orlíku

Kemp Popelíky na Orlíku

Milešov, Jižní Čechy