7 věcí, které nevíte o… židovských tradicích a zvyklostech

Židovská kultura není jen historií dávno zaniklých obcí a památek, které po nich zůstaly. Je to živý svět svátků, rodinných setkání, modliteb, jídel, příběhů a obyčejů, které se liší podle země, rodinného původu i jednotlivých směrů judaismu. Na Kudy z nudy vám představíme sedm věcí, které pomohou lépe porozumět tomu, co uvidíte při návštěvě židovských památek, ať už to bude synagoga, muzeum, uličky bývalého ghetta nebo židovský hřbitov.


 
Příležitostí k objevování bývají také Evropské dny židovské kultury, které se konají v řadě evropských zemí od začátku září až do podzimu. Festival se zaměřuje na prezentaci židovské historie, tradic, umění a kultury. Společným tématem ročníku 2026 je láska – hebrejsky ahava – v rodinné, partnerské, duchovní i komunitní podobě.
 

1. Židovský den začíná večer a svátky putují kalendářem

Když nastane páteční večer, pro většinu lidí končí pracovní týden. V židovském kalendáři už ale se západem slunce začíná nový den – sobota neboli šabat. Stejně začínají také židovské svátky: nikoli ráno uvedeného data, ale už předchozího večera. Takový způsob počítání času vychází z biblického příběhu stvoření, v němž po večeru následuje ráno. Přesný začátek dne se proto mění podle ročního období a místa. V létě přichází později, v zimě dříve.
 
Židovský kalendář je lunisolární: měsíce se řídí fázemi Měsíce, ale celý rok musí zároveň zůstávat ve shodě se střídáním ročních období. Proto se v některých letech přidává třináctý měsíc. V občanském kalendáři pak židovské svátky zdánlivě „putují“ – Pesach může připadnout na březen nebo duben, Roš ha-šana na září či začátek října a Chanuka na konec listopadu nebo prosinec.
 
Nejde ale o nepřetržitý kalendář veselých oslav. Některé svátky jsou radostné, jiné připomínají tragické události, vybízejí k postu, pokání nebo rozjímání. Pro návštěvníky synagog a židovských památek je dobré znát termíny předem: o šabatu a významných svátcích mohou být některá místa uzavřena nebo mají jiný provoz.
 

2. Šabat není jen sobota bez práce

Šabat je pravidelný týdenní den odpočinku, který začíná v pátek před západem slunce a končí v sobotu večer po setmění. Patří k nejdůležitějším součástem židovského života a připomíná nejen sedmý den stvoření, ale také svobodu člověka, který nemusí být nepřetržitě zaměstnán prací a obstaráváním všedních záležitostí.
 
Začátek šabatu tradičně doprovází zapalování svící, požehnání nad vínem zvané kiduš a společná večeře. Na stole bývají dva spletené chleby zvané chala, které připomínají dvojitou dávku many seslanou Izraelitům před dnem odpočinku. Rodiny se scházejí, zpívají, vyprávějí si a věnují čas tomu, na co během pracovního týdne nezbývá prostor.
 
Podoba šabatu závisí na míře náboženské praxe. Ortodoxní Židé se vyhýbají činnostem, které náboženské právo označuje jako práci. Nejde jen o zaměstnání: omezení se může týkat cestování autem, nakupování, vaření, zapalování ohně nebo používání elektronických zařízení. Proto se do synagogy často chodí pěšky a jídlo se připravuje předem. Liberální komunity mohou pravidla vykládat volněji, základní myšlenka však zůstává stejná: na jeden den přerušit běžný provoz a věnovat čas rodině, modlitbě, odpočinku a společenství.
 
Šabat končí obřadem havdala, při němž se používá víno, vonné koření a zvláštní spletená svíce. Světlo, vůně a požehnání symbolicky oddělují sváteční čas od nového pracovního týdne.
 

3. Synagogy nevypadají ani nefungují všechny stejně

Hebrejské označení synagogy, bejt kneset, znamená dům shromáždění. Synagoga je místem modlitby, studia, setkávání i života obce, není však chrámem v původním biblickém smyslu. Jediným Chrámem byl pro judaismus jeruzalémský Chrám, jehož posledním pozůstatkem je část opěrné zdi Chrámové hory známá jako Západní zeď.
 
Nejdůležitějším místem synagogy je svatostánek, aron ha-kodeš, v němž jsou uloženy svitky Tóry. Obrací se směrem k Jeruzalému a často jej zakrývá zdobená opona. Před svatostánkem nebo nad ním svítí věčné světlo ner tamid. Uprostřed či v přední části synagogy bývá vyvýšené místo zvané bima, odkud se předčítá Tóra.
 
Podoba bohoslužeb závisí na tradici konkrétní komunity. V ortodoxních synagogách sedí muži a ženy odděleně, například na protilehlých stranách nebo na ženské galerii. V konzervativních, reformních a dalších liberálních komunitách mohou sedět společně a ženy se mohou plně zapojovat do vedení bohoslužeb, čtení z Tóry i rabínské služby.
 
Liší se také užívání hudby, varhan, pěveckého sboru nebo místního jazyka. Některé modlitby však zůstávají v hebrejštině napříč různými proudy judaismu. To, co se používá v jedné synagoze, nemusí automaticky platit ve všech ostatních.
 
K významným osobnostem, které se snažily přizpůsobit židovské bohoslužby modernímu životu, patřil Isaac Mayer Wise. Narodil se v Lomničce, části Plesné v Karlovarském kraji, působil jako rabín v Radnicích a po odchodu do Spojených států se stal jedním z hlavních tvůrců amerického reformního judaismu. Prosazoval společné sezení rodin, srozumitelnější liturgii a vzdělávání rabínů přímo v Americe.
 
Z českých dějin je mnohem známější pražský rabín Jehuda Liva ben Becalel, zvaný rabi Löw, učenec spojený s legendou o Golemovi. Působil v Praze a Mikulově a jeho náhrobek najdete na Starém židovském hřbitově v bývalém pražském židovském městě.
 
Při návštěvě funkční synagogy je vhodné respektovat místní pravidla. Muži bývají požádáni, aby si zakryli hlavu kipou, kterou synagogy často půjčují u vstupu. Fotografování může být zakázáno, zejména o šabatu, a během bohoslužby je samozřejmostí ticho a ohleduplnost.
 

4. Tóra se nečte jako obyčejná kniha

Tóra znamená učení či zákon a v užším smyslu označuje Pět knih Mojžíšových, základní a nejposvátnější část hebrejské Bible. V synagogách se její text nečte z běžné tištěné knihy, ale z ručně psaného pergamenového svitku.
 
Svitky Tóry vytváří vyškolený písař, sofer, podle přesných pravidel. Text se píše hebrejsky zvláštním inkoustem a každé písmeno musí mít správnou podobu. Chyba může způsobit, že svitek nebude možné při bohoslužbě používat, dokud jej odborník neopraví.
 
Tóra se uchovává ve svatostánku a bývá oblečena do zdobeného pláštíku, případně uložena v pevném pouzdře podle tradice konkrétní komunity. Zdobí ji štít, koruna nebo nástavce na dřevěných tyčích svitku. Když je Tóra vynesena ze svatostánku, věřící povstávají.
 
Pergamenu se při veřejném čtení nedotýká prsty. Ke sledování řádků slouží jad, ukazovátko zakončené drobnou ručičkou s nataženým ukazováčkem. Má praktický i symbolický význam: chrání citlivý pergamen a zároveň vyjadřuje úctu k textu.
 
Během roku se postupně přečte celá Tóra, rozdělená do týdenních oddílů. Studium ale v judaismu nekončí u samotného čtení. Texty se vykládají, porovnávají a diskutují; různé názory rabínských učenců mohou stát vedle sebe. Právě proto mají knihy, vzdělávání a schopnost klást otázky v židovské kultuře mimořádné postavení.
 

5. Židovské svátky mají vlastní pokrmy, předměty i příběhy

Židovský rok je plný svátků, které spojují biblické příběhy, historickou paměť, přírodu a rodinný život. K nejvýznamnějším patří Roš ha-šana, židovský nový rok. Je obdobím bilancování a začátkem deseti dnů pokání, které vrcholí Jom kipurem, Dnem smíření. Během Roš ha-šana zaznívá troubení na beraní roh zvaný šofar a jí se například jablka namáčená v medu jako přání sladkého nového roku.


 
Jom kipur je dnem půstu, modliteb, pokání a prosby o odpuštění. Nejde o veselý svátek, ale o jeden z nejslavnostnějších dnů židovského kalendáře.
 
Pesach připomíná odchod Izraelitů z egyptského otroctví. Při slavnostní večeři zvané seder se čte vyprávění hagada a jednotlivé pokrmy připomínají části příběhu: hořké byliny hořkost otroctví, slaná voda slzy a směs ovoce a ořechů zvaná charoset maltu používanou při nucené práci. Po dobu svátku se nejí kvašený chléb a nahrazuje jej nekvašený maces.
 
Sukot, Svátek stánků, připomíná putování pouští. Rodiny stavějí provizorní přístřešky zvané suka, v nichž jedí a podle možností také tráví čas. Purim připomíná záchranu Židů v Persii, provázejí jej převleky, hlučné čtení knihy Ester, dárky a sladké pečivo.
 
Nejznámějším židovským svátkem mimo samotné židovské prostředí je patrně Chanuka. Připomíná znovuzasvěcení jeruzalémského Chrámu a zázrak oleje, který podle tradice vystačil na osm dní. Po osm večerů se postupně zapalují světla na devítiramenném svícnu zvaném chanukija. Chanuka ale neznamená židovské Vánoce; její původ, význam i náboženské postavení jsou jiné.
 

6. Od narození ke svatbě: život provázejí přechodové obřady

Židovské tradice doprovázejí člověka od narození až po smrt. U chlapců se osmý den po narození tradičně koná obřízka neboli brit mila, pokud tomu nebrání zdravotní důvody. Obřad vyjadřuje smlouvu mezi Bohem a židovským lidem. Dívky bývají přivítány a pojmenovány během synagogálního nebo rodinného obřadu, jehož podoba se liší podle komunity.
 
Důležitým mezníkem je bar micva u chlapců ve třinácti letech a bat micva u dívek, zpravidla ve dvanácti nebo třinácti letech podle tradice daného směru. Doslovně jde o „syna přikázání“ a „dceru přikázání“. Mladý člověk od této chvíle přebírá odpovědnost za dodržování náboženských povinností. Součástí oslavy může být první veřejné čtení z Tóry, vedení části bohoslužby a rodinná slavnost.
 
Židovská svatba se tradičně odehrává pod baldachýnem zvaným chupa, který symbolizuje nový společný domov. Podepisuje se svatební smlouva ketuba a během obřadu zaznívá sedm požehnání. Na závěr ženich rozšlápne skleničku. Tento zvyk se nejčastěji vykládá jako připomínka zničení jeruzalémského Chrámu a vědomí, že ani v okamžiku největší radosti nelze zapomenout na bolest a ztrátu.
 
Známé zvolání „mazal tov“ neznamená doslova „hodně štěstí“ před událostí, ale spíše blahopřání k něčemu, co už se stalo. Zaznívá při svatbách, bar a bat micva, narození dítěte i dalších radostných událostech.
 

7. Košer jídlo a kamínky na hrobech mají svá pravidla

Slovo košer znamená vhodný či způsobilý. Pravidla košer stravování se označují jako kašrut a vycházejí z Tóry a rabínského výkladu. Neurčují pouze to, které potraviny jsou povolené, ale také způsob jejich přípravy a vzájemného kombinování.
 
Z pozemních zvířat jsou povoleni savci, kteří současně přežvykují a mají rozdělená kopyta. Proto je košer například hovězí či skopové maso, nikoli však vepřové. Ryby musí mít ploutve a šupiny, takže sumec, úhoř nebo mořské plody košer nejsou. U ptáků se vychází především z tradičně přijímaných druhů.


 
Maso a mléčné výrobky se nekombinují v jednom pokrmu ani jídle. V domácnostech, které kašrut důsledně dodržují, bývají oddělené nádoby, nádobí i příbory pro masité a mléčné pokrmy. Zvláštní kategorií jsou neutrální potraviny označované jako parve, například většina ovoce, zeleniny, vajec a povolených ryb.
 
Košer přitom neznamená automaticky zdravější, vegetariánské ani „požehnané rabínem“. Znamená, že potravina byla vyrobena a připravena v souladu s příslušnými pravidly. Míra jejich dodržování se mezi jednotlivými Židy a rodinami liší.
 
Jiný známý zvyk můžete pozorovat na židovských hřbitovech. Návštěvníci na náhrobky nepokládají pouze květiny, ale především malé kamínky. Přesný původ zvyku není jednoznačně doložen. Kameny jsou trvalejší než řezané květiny, mohou připomínat dávné označování hrobů v kamenité krajině a především vyjadřují prosté sdělení: někdo tu byl a na zemřelého nezapomněl.


 
Na židovských hřbitovech se návštěvníci chovají tiše a pietně, muži si zpravidla zakrývají hlavu. Z náhrobků ani z celého areálu se nic neodnáší, a to včetně kamenů, úlomků nebo rostlin. Staré hřbitovy nejsou jen turistickými památkami, ale stále posvátnými místy odpočinku.
 

Židé a židovské památky v Česku: několik čísel a zajímavostí

Přítomnost Židů v českých zemích je doložena déle než tisíc let. Komunity vznikaly v Praze i v menších královských městech, na Moravě, v západních Čechách a později také v průmyslových centrech. Jejich život opakovaně poznamenávaly zákazy, vyhánění, pogromy a nucené oddělování od ostatního obyvatelstva, ale také období rozkvětu, vzdělanosti a kulturního propojení.

• Naprostou většinu předválečných židovských komunit zničila šoa. Další židovské památky zanikly během války, poválečných desetiletí a komunistického režimu. Přesto se v české krajině zachovaly stovky synagog, hřbitovů, rabínských domů, škol a bývalých židovských čtvrtí. Ne všechny patří židovským obcím; řadu vlastní města, obce, církve nebo soukromí majitelé.
• V České republice dnes působí devět samostatných židovských obcí: v Praze, Liberci, Děčíně, Teplicích, Karlových Varech, Plzni, Brně, Olomouci a Ostravě. Federace židovských obcí uvádí přibližně 3 000 registrovaných členů obcí a dalších asi 2 000 lidí sdružených v ostatních židovských organizacích. Celkový počet lidí židovského původu či identity žijících v Česku odhaduje na 15 000 až 20 000; většina z nich není členy obcí.
• České židovské obce se hlásí k různým proudům judaismu, od ortodoxního přes konzervativní až po reformní či liberální. Federace židovských obcí zároveň koordinuje náboženskou, sociální, vzdělávací a kulturní činnost a zastupuje sdružené obce a organizace.
• Nejrozsáhlejší soubor židovských památek najdete v pražském Josefově, kde působí Židovské muzeum v Praze. Staronová synagoga patří k nejstarším dosud sloužícím synagogám v Evropě a je spojena s pražskou židovskou obcí i legendami o rabim Löwovi a Golemovi.
• Největší synagogou v Česku je Velká synagoga v Plzni, dokončená na konci 19. století. Patří také k největším synagogám v Evropě.
• Výjimečný soubor tvoří bývalá židovská čtvrť, židovský hřbitov a bazilika sv. Prokopa v Třebíči. Roku 2003 byly společně zapsány na Seznam světového dědictví UNESCO jako mimořádný doklad dlouhodobého soužití židovské a křesťanské komunity.
• Silnou připomínkou šoa je Terezín, bývalé pevnostní město, které nacisté proměnili v ghetto a tranzitní tábor. Památník Terezín dnes spravuje místa spojená s vězněním, deportacemi a pamětí obětí.
• Jedinečné židovské čtvrti, synagogy a hřbitovy se dochovaly také v Boskovicích, Mikulově, Holešově, Polné, Kolíně, Jičíně, Úštěku, Březnici, Hartmanicích a v desítkách dalších měst a obcí. Některé synagogy znovu slouží náboženskému životu, jiné fungují jako muzea, koncertní a výstavní prostory nebo památníky zaniklých komunit.
• Nejstarší náhrobky na židovských hřbitovech bývají psané převážně hebrejsky. Od 19. století se častěji objevuje němčina a později čeština, někdy společně s hebrejskými nápisy. Jazyk náhrobků tak může vyprávět o proměnách identity zdejších komunit stejně výmluvně jako data a jména.
• Symboly na náhrobcích mohou připomínat původ, jméno nebo postavení zemřelého. Žehnající ruce bývají spojovány s potomky kněžského rodu kohenů, džbán nebo konvice s levity, lev může odkazovat ke jménu Juda či Arje a jelen ke jménům Cvi nebo Hirsch. Nejde však o univerzální slovník, který by měl na každém hřbitově úplně stejný význam.

 
Až se příště vydáte do synagogy, židovské čtvrti nebo mezi staré náhrobky, zkuste se nedívat jen na architekturu a letopočty. Za kameny, svícny, hebrejskými písmeny a zdobenými svitky se skrývá živý svět rodinných příběhů, svátků, modliteb a tradic, které přežily staletí změn i dlouhá období pronásledování.