Pomník slavného rodáka stojí v
Boskovicích v malém parčíku na místě bývalé staré pošty. To byl
Kubínův rodný dům v někdejší Růžové ulici, kde
22. října 1883 přišel na svět. Jeho tatínek byl knihkupec a ze syna si přál mít učitele. Jak píše
Jaroslav Jurek v publikaci
Malíř světla O. Kubín, měl jít cestou svého děda, který měl pronikavé vychovatelské výsledky mezi vězni na
brněnském Špilberku. Jenže Otakar toužil po malování, po jiskřícím světle v kontrastech s temnými stíny, a na učitelský ústav do
Brna nechtěl. Rodiče by možná přesvědčil, ale babičku ne. Proč?
Malíř s děravými botami
Otakarova babička prý zuby nehty bránila tomu, aby se z jejího vnuka stal malíř. Proč? Kdysi v
brněnské katedrále prý viděla malíře, který maloval velký obraz. Když si vzala brýle, aby všechno dobře viděla, všimla si hlavně toho, že malíř měl děravé boty. Od té doby prý o Otakarově malování nechtěla ani slyšet.
Nakonec zasáhla náhoda: spolužák Kubínovy maminky z boskovické školy byl
Vilém Dokoupil, tehdy vážený ředitel
odborné sochařsko-kamenické školy v
Hořicích. Přesvědčil rodiče, aby syna nechali jít, kam ho srdce táhne, a tak se Otakar vydal na studia do Hořic. Protože ho ale víc než hlína a kámen lákaly barvy a světlo, nakonec po třech letech hořických studií odešel do
Prahy, na
Akademii výtvarných umění. Po návratu do
Boskovic si na zahradě svých rodičů postavil svůj první ateliér zvaný Bouda a začal malovat okolní krajinu. Také si vydělával jako příležitostný kreslič, když v
Moravském krasu doprovázel speleologické výpravy dalšího boskovického rodáka a rodinného přítele
Karla Absolona.
Později vzpomínal, jak slezl z dolního můstku po motouzových žebřících na dno
Macochy a tam namaloval osm obrazů, které coby novopečený dvaadvacetiletý kumštýř vzápětí vystavil a prodal. Dobře se prodávaly také obrázky z podzemí, Absolon uměl svým výzkumům udělat dobrou reklamu.
Jak se z Otakara Kubína stal Othon Coubine
V
Moravském krasu si Kubín vydělal na krátká studia v
Antverpách a další roky strávil na cestách; byl v Paříži, Neapoli a Římě, zaujal ho fauvismus a kubismus a možná už tehdy se objevily první plány, že by se natrvalo přestěhoval do Francie. Došlo k tomu až o pár let později, v roce 1912 po svatbě s
Blaženou Katzovou. Jejich francouzské začátky nebyly jednoduché, po vypuknutí první světové války byli manželé Kubínovi internováni v cizineckém táboře v Bordeaux, nicméně Otakar uspořádal několik úspěšných výstav a začal se pravidelně účastnit
Salonu nezávislých a od 1924 také
Salonu v Tuileriích v
Paříži.
Bohužel v roce 1919 manželům zemřel syn
Pascal a o rok později na tuberkulózu zemřela i paní Blažena. K tragédii došlo v provensálském městečku
Apt, kam se paní Kubínová přijela léčit. Je to krásné místo, ostatně okolí
Roussillonu je považováno za jedno z nejkrásnějších míst ve Francii a o zdejší krajině se říká, že se tu barvy dají nabírat plným hrstmi. Stovky odstínů okrové barvy učarovaly i malíři z
Boskovic, a tak nakonec v Provence zůstal natrvalo. Hlavním námětem jeho obrazů se stala okolní krajina s levandulí, kamennými městečky, vysokým modrým nebem a jižním sluncem. Tyto obrazy už podepisoval francouzsky jako
Othon Coubine.
Francouzský malíř na rodné Moravě
V roce 1922 se malíř oženil s Francouzkou
Berthe Chaixovou a koupil starý měšťanský dům ze 17. století v
Simiane-la-Rotonde, zvaný maison Montjallard, kde pak žil až do své smrti. Ve 20. a 30. letech Kubín prožíval období své největší slávy: vystavoval v Paříži společně s
Pablem Picassem a
Henri Matissem, byl zván na výstavy do celého světa, získal francouzské občanství a koupil středověký
hrad Caseneuve. Sídlo stojící na kopci nedaleko města Apt Kubín opravoval a trávil tu řady měsíců.
Přestože převážnou část života Otakar Kubín žil ve Francii, stále udržoval kontakty s vlastí. Stal se členem
Umělecké besedy, v roce 1937 navštívil
Moravu a další pobyt v roce 1951 si nakonec prodloužil na více než deset let. Ani tehdy neprožíval lehké časy, naopak. Z nabízeného místa profesora na
Akademii výtvarného umění v Praze nakonec nebylo nic, odmítnutí se dočkal i jeho plán vytvořit ze svého provensálského zámečku středisko pro mladé české výtvarníky, místo titulu národní umělec dostal jen zasloužilého umělce. Přesto se zdržel třináct let.
Když v roce 1964 zamířil zpět do Francie, tušil, že se už nikdy nevrátí. Rodným
Boskovicím věnoval několik desítek obrazů, které během pobytu vytvořil. Část z nich si prohlédnete v
Galerii Otakara Kubína v krásných renesančních prostorách pod
věží radnice na
náměstí Tomáše Garrigue Masaryka. Ke 120. výročí narození Kubínovi Boskovice postavily pomník na
ulici kpt. Jaroše, kde se o francouzské ladění starají levandule. Na pomníčku jsou připomenuta obě jména, české i francouzské. Pod ním je vlastně Othon Coubine dodnes ve světě známější než u nás.
Otakar Kubín zemřel 17. října 1969 v
Marseille a je pochovaný v městečku
Apt v rodinné hrobce své druhé ženy.