Vraníci, bělouši, ryzáci i plaváci: poznejte slavné hřebčíny a česká plemena koní

Hřebčíny v Kladrubech a Slatiňanech

Naše putování nemůžeme zahájit jinde než na Pardubicku, v Národním hřebčíně Kladruby nad Labem. Od roku 2019 je společně s okolní krajinou zapsaný na Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Jeden z nejstarších hřebčínů na světě, zasazený v půvabné krajině pastvin, jízdáren, parků, stájí, vodních kanálů a cest lemovaných alejemi, je už více než 400 let domovem starokladrubských koní. Zajímavostí je, že v samotných Kladrubech nad Labem žijí pouze bělouši.V Národním hřebčíně si užijete komentovanou prohlídku hlavních stájí, kde se zblízka setkáte s chovanými koňmi, císařského zámku a expozice historických kočárů, saní a postrojů. Nenechte si ujít ani lesovnu se simulátorem jízdy v kočáře, dokonce můžete vystoupat na rozhlednu a podívat se na hřebčín a okolí z výšky.

V hřebčíně ve Slatiňanech zase žijí jenom vraníci. Nahlédnete zde nejen do jejich stájí, ale také do kočárovny a knížecí sedlovny Auerspergů. Nedaleko na okraji rekreačních lesů Podhůra ještě můžete navštívit Švýcárnu s interaktivním muzeem starokladrubských koní.

Starokladrubský kůň byl po celá staletí účelově šlechtěn jako kočárový kůň pro císařský dvůr, ale své místo a využití si našel i v současné době. Starokladrubští koně se skvěle hodí pro soutěže spřežení a klasickou drezuru. Pro svoji klidnou a vyrovnanou povahu jsou často využívání pro hipoterapii a jsou ideálními parťáky pro volnočasové ježdění. A věděli jste, že někteří kladrubští bělouši se rodí tmaví až černí a teprve v průběhu dospívání zbělají? Naproti tomu kladrubští vraníci nesvětlají.

Jezdectví: tipy pro milovníky koní a romantiky na jediném místě
 

Výcvik vraníků v Heřmanově Městci

Národní hřebčín v Heřmanově Městci založil v roce 1875 rod Kinských a chovali se tu koně k soutěžím a honu. Dnes stáje slouží jako výcvikové centrum starokladrubských koní. Během roku 2023 zde proběhla velká rekonstrukce a nyní je krásný areál opět milovníkům koní přístupný. Každý rok od dubna do října se zájemcůmotevírají dveře hřebčína dokořán, a to vždy od pátku do neděle. Příchozí se dozvědí nejen zajímavosti z historie chovu koní v heřmanoměsteckých stájích, ale zavítají také do historické a provozní postrojovny a galasedlovny. Nechybí samozřejmě ani zastávka u boxů starokladrubských vraníků. Nedaleko samotného hřebčína se nachází muzeum. To vám ukáže desítky ohlávek, uzd, třmenů a postrojů sloužily jezdcům z knížecího roku Kinských. Šlechtické děti se učily jezdit nejprve na ponících a když zvládly základy přesedlaly na koně. Velkou zajímavostí jsou exponáty vztahující se ke „knížecí autoškole“. Jedná se o speciální trenažer, který sloužil začínajícím vozatajům ke správnému ovládání spřežení a získání náležitých grifů. Místo živých koní ovládali začátečníci železná závaží, která suplovala jedno, dvoj, troj nebo nejobtížnější čtyřspřeží.
 

Plaví Koně Kinští na zámku Karlova Koruna

V Jízdárně na zámku Karlova Koruna se nachází nová tematická expozice Kopytem se, kopytem tam mapující zrod a věhlas zdejšího chovatelského skvostu – Koně Kinských. Rod Kinských je spojen s chovem koní velmi pevně. Kinští totiž světu dali nové plemeno. Nazývá se Kůň Kinský (Equus Kinsky) a od roku 2005 je zařazeno mezi česká národní plemena koní. Jedná se o plemeno lehkých teplokrevných sportovních koní. Koně Kinští mají nádherné plavé zabarvení, které je dáno zesvětlujícím genem. Ve slunečním světle by měli nejlepší koně Kinských „zářit jak tekuté zlato“ – a také tak září. Když v roce 1815 dorazila hraběnka Kristina Kinská na Vídeňský kongres se čtyřspřežím takových koní, mluvilo se o tom v celé evropské, aristokratické společnosti. Mezi znalci vzácných koňských plemen jsou Koně Kinští ceněni pro osobitou eleganci, povahou jsou většinou mírní a projevují štěněčí zvědavost vůči lidem a jejich úmyslům. Někteří Koně Kinští jsou ale i ryzáky nebo hnědáky. V chovu se vyskytují zhruba v poměru 1:1. Toto plemeno má ještě jednu zvláštnost – jeho rodokmen se vede po mateřské linii. V plemenné knize koní Kinských přechází primární původ po klisnách, nikoli po hřebcích, a standardy pojmenování koní to reflektují. V současné době je největší koncentrace Koní Kinských v Hradištku u Sadské v Hřebčíně Equus Kinsky. Hřebčín je také domovským sídlem Svazu chovatelů koní Kinských (SCHKK), který řídí chov tohoto plemene pro celý svět.


Dostihy, přehlídky a akce s koňmi 2024

Zemský hřebčinec Tlumačov chová plemeníky

Zemský hřebčinec Tlumačov byl založen v roce 1925 a je členem Evropské asociace hřebčínů a hřebčinců ESSA. Objekty pro chov, odchov a výcvik koní má Tlumačov, na Buňově a na Skalách. Hlavním cílem hřebčince je produkovat plemeníky pro zemský chov. Hřebčín zajišťuje kvalitní plemenné hřebce všech plemen, kteří mají v ČR vedenou plemennou knihu. Jde o plemena chladnokrevná, jako je českomoravský belgický kůň a slezský norik, i teplokrevné koně – plemeno Český teplokrevník. Prohlídku hřebčince pro vás připraví po předchozí domluvě, nutné je vytvořit skupinku alespoň 5 osob. Prohlídky lze domluvit celoročně, v době letních prázdnin můžete přijít bez objednávky v pondělí, středu a sobotu ve 14:00 hodin.

Slezský norik je chladnokrevné plemeno, které vzniklo na severu Moravy a Slezska. Považuje se za nejčistšího nástupce divokého koně západního. Barvou převládají ryzáci. Pro klidnou povahu a snadnou ovladatelnost se využívají v těžkém tahu, hippoterapii, ale i rekreačním ježdění. Českomoravský belgik je impozantní chladnokrevný kůň, u jehož zrodu stáli originální belgičtí chladnokrevníci. Dříve byl nepostradatelným pomocníkem v zemědělství a v lesnictví. Dnes jej můžeme spatřit hlavně při práci v lese. Nejčastěji se rodí ryzáci a hnědáci, výjimečně i vraníci. Český teplokrevník je nejpočetnějším plemenem chovaným u nás. Jedná se o ušlechtilé jezdecké plemeno koně, které bylo vyšlechtěné na našem území v průběhu 19. a 20. století. Vyskytovat se může ve všech barvách, nejčastější však jako hnědák nebo ryzák, poměrně časté je i plavé zbarvení, rodí se i bělouši či vraníci. Z tlumačovského hřebčína pocházel ryzák Theseus, který posloužil jako model sochaři Bohumilu Kafkovi pro jezdeckou sochu Jana Žižky z Trocnova na Vítkově v Praze. Jde o vůbec největší jezdeckou sochu v České republice.

Zemský hřebčinec v Písku

Přijďte si prohlédnout historický objekt Zemského hřebčince Písek, který byl vybudován v tudorovském slohu na přelomu 19. a 20. století a je dodnes jedním z nejvýznamnějších chovatelských zařízení v zemi.  Prohlídky jsou spojeny s populárním výkladem zaměstnanců hřebčince a nepochybně ve vás zanechají nostalgickou vzpomínku na tradice rakousko-uherské monarchie, ale i krásné dojmy ze zhlédnutí současného koňského osazenstva (okolo 60 koní). V Písku chovají plemenné hřebce plemen český teplokrevník, kůň kinský, slovenský teplokrevník, starokladrubský kůň, českomoravský belgický kůň a norik. O mnohých plemenech již byla řeč, ale představme si nyní slovenského teplokrevníka: ten má s českým teplokrevníkem mnoho společného. Jde o vysoce výkonného sportovního koně s živým temperamentem a psychickou odolností. Není vhodný pro rekreační ježdění, ani do zápřahu, a má obvykle vyšší nároky na kvalitu jezdce. Vyskytuje se ve všech barevných kombinacích. Také Josef Václav Myslbek, autor jezdeckého pomníku sv. Václava na Václavském náměstí v Praze, hledal skutečného živého koně. Modelem se nakonec stal sedmiletý černý hřebec Ardo, který dokonce nějaký čas strávil v Myslbekově ateliéru. Ardo pocházel právě z chovu Zemského hřebčince v Písku.
 

Huculové z Krkonoš

Na 170 hektarech pastvin v západní části Krkonoš, které sahají až do nadmořské výšky 1100 metrů, se pase stádo huculských koní, které se počtem i kvalitou chovných klisen a hřebců řadí mezi nejlepší chovy huculských koní v České republice. Horská Farma Hucul obklopená stády pasoucích se koní, s podmanivým výhledem na horské hřebeny Krkonoš a údolí řeky Jizerky, láká svou drsnou krásou a působivou atmosférou k návštěvě nejen milovníky jezdeckého umění. Z původně malého stáda se kvalitním chovatelským úsilím stal chov huculských koní s uznávaným renomé. V srpnu 1987 byl farmě předán statut rozmnožovacího chovu huculského koně. Dnes vlastní Farma Hucul stádo klisen, hřebců, valachů a hříbat, které sezónně čítá přes 90 koní. Hříbata se rodí zpravidla přímo na pastvině a do šesti měsíců svého života jsou ve společném stádě se svými matkami a ostatními klisnami. Huculové se vyskytují ve všech barvách s výjimkou bělouše – nejčastější je hnědá a „myší šedá“. Ve třech letech jsou klisny zapsány do plemenné knihy. Klisny a hřebci s předpokladem pro zařazení do genových rezerv se mezi třetím a pátým rokem podrobují základnímu jezdeckému výcviku a po absolvování výkonnostních zkoušek jsou zařazeni do chovu a zároveň do běžného jezdeckého provozu. Hřebci, kteří získají licenci plemeníka, zůstávají v mateřském chovu či působí jako plemeníci v dalších huculských chovech. Mezi služby, které Farma Hucul svým návštěvníkům nabízí, patří výuka jízdy na koni, vyjížďky do terénu a putování v sedlech, příměstské tábory a ubytování.

Všechny barvy koní aneb vyznáte se v koňáckém názvosloví?

• Bělouš - bílý kůň; srst má bílou barvu, případně šedou, někdy i do hněda (tzv. červený bělouš). Kůže je pigmentovaná, srst a žíně jsou v dospělosti převážně bílé. Hříbata se rodí jako ryzák, hnědák nebo vraník a po vylínání hříběcí srsti postupně vybělují od hlavy do spodků končetin a od konců žíní (typicky starokladrubský kůň, lipický kůň).
• Vraník - černý kůň; srst i hříva s ohonem černé barvy (typicky fríský kůň a starokladrubský kůň).
• Ryzák - srst je červená v různých odstínech. Ocas, hříva a spodky končetin jsou stejné barvy jako srst nebo světlejší (typicky např. plemeno hafling). Žíně nesmí být černé. Ryzáci jsou jedni z nejpočetnějších.
• Hnědák - hnědá srst, černé končetiny a žíně. Jedná se o nejčastější zbarvení většiny plemen koní.
• Plavák - srst žlutá nebo písková, hříva, ohon a spodky končetin vždy černé. Mívá úhoří pruh – černý pruh táhnoucí se od kohoutku až po kořen ocasu (typicky fjordský kůň nebo kůň Převalského).
• Žluťák (také Isabela, palomino) – srst žluté barvy ve více odstínech, mohou mít pigmentovanou i nepigmentovanou kůži. Žíně a spodky končetin jsou stejné barvy, nebo jsou světlejší či tmavší, ovšem nikdy černé. Kopyta má žlutá (typicky Kůň Kinský, Quarter Horse).
• Albín - bílý kůň; srst bílá až krémová, oči modré nebo červené, kůže je růžová (bělouši ji mají šedou). Jedná se o anomální nedostatek pigmentu. Citlivé části těla (chřípí) se musí mazat opalovacím krémem.
• Grošák - grošáci mají černou až šedou hřívu, a ocas. Na bílém podkladu má kroužky tmavých (většinou černo šedých) chlupů. Jsou to nevybělující bělouši. Grošáci můžou být i hnědí, nebo plaví s tmavými kroužky.
• Strakoš - strakatý kůň; má větší plochy bílé srsti, které se střídají s barevnou srstí (typicky American Paint Horse, Appaloosa). Pro laika může mít "kravské" nebo "dalmatýnské" vzezření.
• Šedák (také modrý plavák) - šedý kůň; většinou se jedná o barevnou mutaci bělouše. Šedá barva může kolísat od lehce stříbřitě šedé až po tmavě břidlicově šedou.
• Prokvetlá srst – různorodé skvrnky a hranice mezi bílou a základní barvou nebývá přesně rozeznatelná.
• Šiml – perlička na závěr: označení koně "šiml" pochází z němčiny (Schimmel) a označuje bílé koně. Ovšem tento poněkud pejorativní výraz vychází z původního významu slova, tedy plíseň. Šiml je pak přeneseně "kůň plesnivé barvy".