Výletní místa v díle Boženy Němcové: vydejte se po jejích stopách nejen do Babiččina údolí

Jednou z prvních žen, které se v 19. století v dobách národního obrození proslavily svým literárním dílem, je Božena Němcová (1820–1862). Její nejznámější knížkou je Babička s podtitulem Obrazy venkovského života, inspirovaná dětstvím prožitým v Ratibořickém údolí u České Skalice. Dnes se mu říká Babiččino údolí. Božena Němcová se zřejmě narodila 4. února 1820. Datum narození však zpochybňují školní matriky, podle kterých se narodila už v roce 1817 či 1818. Každopádně místem jejího narození byla Vídeň, kde přišla na svět jako Barbora Panklová rodičům Johannu Panklovi a Terezii Novotné. Někteří badatelé jsou toho názoru, že malá Barborka byla šlechtického původu, přesněji řečeno "z okolí" kněžny Kateřiny Zaháňské, u níž Panklovi pracovali. Podle některých spekulací mohla být Němcová dcerou mladší kněžniny sestry, Dorothey von Bironové (později hraběnky Talleyrandové) a hraběte Clam-Martinice.

Ještě jako novorzeně odjela malá Barunka s matkou a otcem do Ratibořic, za kněžnou Zaháňskou, neboť oba rodiče u ní byli ve službě. Otec byl panský kočí a matka pradlena. Malá Barunka měla mnoho sourozenců a také babičku Magdalénu Novotnou, která matce pomáhala s výchovou. Se svou dcerou Terezií se však Magdaléna příliš nesnesla a odstěhovala se proto brzy k mladší dceři Johance, se kterou pak odešla do Vídně. Když Božena (Barunka) Panklová dospěla do věku 17 let, provdala se za dvaatřicetiletého finančního komisaře Josefa Němce, který ji přivedl do pražské vlastenecké společnosti, kde začala její literární dráha.

V roce 1843 začala Němcová sbírat materiál pro své pohádky. Lidové motivy přetvořila do literárních textů a doplnila je o řadu podrobností z venkovského života. Poprvé vyšly v letech 1845-1847 v sedmi svazcích jako Národní báchorky a pověsti. Známé jsou i jejich filmové adaptace, například Pyšná princezna, Princezna se zlatou hvězdou na čele, Bajaja, Tři oříšky pro popelku, Princ a Večernice či S čerty nejsou žerty. I když Boženin manžel Josef Němec byl vlastenec, zároveň se jednalo o muže velmi prchlivého a pro romantické představy a liternární sklony své ženy neměl pochopení, což později přispělo k rozvratu jejich manželství.
 

Božena Němcová v Praze

Jak jsme již uvedli, do Prahy se Božena Němcová přistěhovala v roce 1842, konkrétně do ulice Na Poříčí, do domu U Zeleného stromu. Do pražské společnosti vstoupila na českém plese konaným na Žofíně v roce 1843. Už byla tehdy matkou čtyř dětí, ale vypadala prý krásně, jako devatenáctiletá. Během svého života se pak stěhovala do Ječné ulice (kde psala Babičku), poté žila ve Vyšehradské ulici 1378/45 (kde dílo dopsala). Němcová se často stěhovala do stále levnějších a menších bytů, protože velmi trpěla finanční nouzí. Zemřela v bytě Na Příkopě, v domě U Tří lip, dne 21. ledna 1862.

Rozloučení s Boženou Němcovou se konalo 4. února 1862 na vyšehradském hřbitově. Pražská společnost vlastenců pro ni nechala vytvořit speciální pískovcový náhroběk. Ten zdobí profil Boženy Němcové od sochaře Tomáše Seidana a za pozornost stojí také reliéfní plaketa zobrazující Babičku, jak ukazuje vnoučatům tolar od císaře Josefa II. Písmo na pomníku navrhl Josef Mánes.
 

Barunčina Babička

Jedna z nejhezčích knih naší literatury, plná vůně šťastného dětství a půvabného venkova, nevznikala v idylickém prostředí, naopak. Muž Boženy Němcové, opakovaně vyšetřovaný jako politicky podezřelý, v té době sloužil v Uhrách, ona s dětmi žila v Praze. Topila se v zoufalství po smrti syna Hynka a také v bídě, opustila ji řada přátel.

Východiskem ze smutku se stala práce na knize Babička aneb obrazy z venkovského života, přesněji řečeno z údolí řeky Úpy u České Skalice, které dnes známe jako Babiččino údolí.

Nejznámější dílo Boženy Němcové je však natolik realistické, že je většina čtenářů pokládá za věrný obraz života a osudů lidí a neuvědomuje si, že jde o dílo umělecké, přetvořené z reality snem a fantazií. Panklovi v dnešním, literárním Starém bělidle nikdy nebydleli. Božena Němcová v něm roku 1844 prožila jen krásné prázdniny se svými dětmi. Ve skutečnosti vévodkyně Kateřina Zaháňská Panklovým kolem roku 1830 vykázala za obydlí skoro sklepní byt, který měl dvě místnosti a tmavou kuchyni v přízemí ratibořického dvora pod ratejnou, naproti novému skleníku.

Němcová začala Babičku psát na podzim 1853, kdy s dětmi žila v Ječné ulici na Novém Městě, a dokončila ji o necelý rok později, kdy už bydlela v ulici Pod Emauzy, dnešní Vyšehradské.