Naděje na bílé Vánoce
K dokonalým Vánocům patří sníh a námraza na okenních sklech, zkrátka jako na obrázcích od Josefa Lady. Ačkoli bílé Vánoce toužebně vyhlížíme každý rok, většinou čekáme marně.
Letos to však vypadá
víc než nadějně. V
Praze by se to dalo počítat k novodobým zázrakům – naposledy byly bílé Vánoce v roce 2010! Pohádková písnička sice tvrdí, že statistiky jsou nudné, ale skutečně se v nich dají najít cenné údaje. Dozvíme se například, že
jen asi dvacet procent českých Vánoc bývá zasněžených (a myslíme zasněžených skutečně od
Smrčin až po
Bukovec, tedy od
nejzápadnějšího po nejvýchodnější bod a od nejsevernějšího po nejjižnější). Šance na bílé Vánoce je podle statistik v Praze za posledních 20 let kolem 10 %. Vyšší je potom samozřejmě v horských polohách nebo například v
Liberci, tam je to až 40 %. Vyšší pravděpodobnost je logicky také na severu Čech a Moravy, a také na
Vysočině, která je výše položená.
A proč bývají
Vánoce většinou
na blátě? Na vině je takzvaná
předvánoční obleva, tedy teplé oceánské proudění z jihozápadu, pro střední Evropu typické obvykle od 23. prosince do 1. ledna. Rozhodně neplatí, že dřív bylo sněhu víc a že bílé Vánoce byly pravidlem. Pranostika "
Na Adama a Evu čekejte oblevu" vznikla už v
17. století a potvrzuje, že i pro naše předky býval vánoční sníh vzácností. Podle statistiky ČHMÚ byl nejteplejší Štědrý den byl s průměrnou teplotou vzduchu
6,4 °C v roce
1980. Nejchladněji pak bylo v letech
1961 a 1962, kdy průměrná teplota klesla na
−14,9 a −12,5 °C.
Ladovská zima, děti a sáně...
Kdo si naopak užíval
krásné zimy se spoustami sněhu byl
Josef Lada. Narodil se v prosinci 1887 a jak potvrzují historická data z
pražského Klementina, kde pravidelná meteorologická měření probíhají od poloviny 18. století,
od roku 1887 do roku 1905 prožívaly české země zimy s dostatkem sněhu i mrazivých dnů. Osm zim za sebou dokonce ležel sníh déle než šedesát dnů; právě takové zimy prožíval malý Josef Lada a vzpomínkou na ně jsou i jeho pozdější obrázky, provázející české Vánoce. Kdo ví, třeba se sněhové nadílky v nížinách dočkáme letos také i my. Měla by nám jí přinést
studená fronta ze Skandinávie. Nutno také říci, že v současnosti je celá Evropa prochlazenější než v dřívějších letech.
Sníh, led a Sibiř
Připadá vám šance na bílé Vánoce malá? Vydejte se za sněhem někam do hor anebo do míst, která sníh slibují alespoň svým názvem. Třeba do
Ledové jámy na jihozápadním úbočí
Blatenského vrchu nad
Horní Blatnou. Až dvacet metrů hluboká puklina je velmi úzká, což omezuje proudění vzduchu. Na jejím dně tak vzniklo zvláštní
mikroklima, díky němuž se tu
hromadí sníh a led. Často neroztával ani během léta, a tak například v roce 1813 posloužil led od
Horní Blatné při léčbě vojáků raněných v bitvě u Lipska. Do pukliny se dá pohodlně nahlédnout, úzké a strmé kamenné schodiště na dno jámy vybudoval Krušnohorský spolek z
Horní Blatné už na začátku 20. století.
Podobný zážitek nabízí
soutěska Sibiř v
Teplických skalách: jakmile tu napadne sníh, zůstává obvykle ležet a běžně se drží až do léta. I když okolní teploty dosahují třeba ke třicítce, v Sibiři
málokdy vystoupají nad pět až deset stupňů Celsia. Na rozdíl od
Vlčích jam je soutěska přístupná, dokonce tudy vede značená stezka. Důvody pro vznik zvláštního mikroklimatu jsou ale stejné: poloha, masa skal,
minimální proudění vzduchu a také
místa, kam se sluneční paprsky nikdy nedostanou, takže se kámen ani země neprohřejí. Nejkrásnější a nejfotogeničtější jsou skály při oblevě, kdy se v okolí chladných kamenů kondenzuje vlhkost, tvoří se jinovatka a ledové útvary. Zima vane i ze jmen okolních skalních útvarů: je tu například
Polární trůn, Zimní věž, Lední medvěd, Krakonošova lednice, Tuleň či
Ruka se zmrzlinou.
Ledové hotely, sněhové sochy a další studené rekordy
Spoléhat se nedá ani na svatého Martina: meteorologové spočítali, že za posledních deset let se mu podařilo 11. listopadu „přijet na bílém koni“ pětkrát, ale svatomartinský sníh obvykle dlouho nevydrží.- Málo platné, čím vzácnější sněhová nadílka je, tím víc po ní lidé touží. Někdy je ale sněhu příliš: třeba v březnu 1911 ho na Lysé hoře naměřili 491 centimetrů, což byla vůbec nejvyšší sněhová pokrývka u nás.
Žádným překvapením není naše nejvyšší hora Sněžka a její rekord: nejvyšší průměr dnů se sněhovou pokrývkou za rok dosahuje hodnoty 186. Nedaleko na jižním svahu Studniční hory se navíc drží sněhové pole, kde sníh zůstává ležet vůbec nejdéle v Krkonoších. Podle zvláštního tvaru se mu říká Mapa republiky: připomíná totiž prvorepublikovou mapu Československa i s Podkarpatskou Rusí.- A jak bývá zasněženo ve světě? V rekordech se předhání hlavně několik míst v Americe a uvádí taková čísla, že je nelze brát vážně. Například v Paradise Mt. Rainier ve státě Washington na severozápadě USA prý od roku 1971 do roku 1972 mělo napadnout celkem 31,1 metrů sněhu.
Největší sněhuláky staví nadšenci v Maine: ten z roku 1999 se jmenoval Angus, měřil zhruba 35 metrů a na jeho výstavbu bylo potřeba asi šest tun sněhu. Ještě o dva metry vyšší prý paní sněhuláková, postavená ve stejném státě v roce 2008.- Proslulou skandinávskou atrakcí je sněhový hrad ve finském městě Kemi. Jeho zdi zdobí sněhové reliéfy zvířat, pohádek a vánočních motivů, hosté tu najdou kapli (hrad je totiž oblíbeným místem svateb), restauraci, bar i sněhový hotel. Vůbec poprvé hrad vyrostl v roce 1996 a každý rok vypadá trochu jinak; nejvyšší věže bývají přes 20 metrů vysoké, mívá až tři poschodí a zdi měří až jeden kilometr.
Město Jilemnici každou zimu střeží obří sněhová socha Krakonoše. Stává na hlavním náměstí a každý rok je trochu jiná: obvykle měří od šesti do osmi metrů, ale když je méně sněhu, bývá menší anebo dokonce žádná. Sněhovou sochu vládce hor můžete obdivovat také ve Špindlerově Mlýně.- Pastvou pro oči bývají festivaly sněhu a ledu; konají se například v japonském Sapporu nebo v čínském Charbinu. Sochy a obří stavby ze sněhu a ledu, inspirované pohádkami i nejznámějšími světovými památkami, můžete vidět i u nás, například na festivalu sněhových a ledových soch na Pustevnách.