Pýcha, smilstvo, hněv a lenost: od hříchu k odpuštění

Globální den odpuštění vznikl roku 1994 v kanadské Victorii původně jako National Forgiveness Day. Později získal dnešní název a každoročně se připomíná 7. července. Nejde o oficiální mezinárodní den vyhlášený OSN, ale o jednu z neformálních kalendářních připomínek, které vybízejí ke smíření, nápravě vztahů a novým začátkům. Aby to ale nebylo tak jednoduché, existuje rovněž Mezinárodní den odpuštění, který se připomíná první srpnovou neděli, a pohyblivý židovský svátek Jom kipur, den smíření nazývaný také jako den „trýznění duší“ a očisty od hříchu.


 
Na Kudy z nudy se na odpuštění podíváme z opačné strany: nezačneme u ctností, ale u hříchů. Sedm hlavních neřestí získalo svou tradiční podobu na přelomu 6. a 7. století. Jejich názvy se během staletí trochu měnily, lidské slabosti však zůstaly nápadně stejné. Pýcha, lakomství, závist nebo hněv možná znějí jako slova ze starých knih a kostelních kázání, ale ve skutečnosti je potkáváme každý den. A co by byl Globální den odpuštění bez něčeho, co je potřeba odpustit?
 

Sedm hříchů, které nevyšly z módy

Pýcha se ráda převléká za zdravé sebevědomí, lakomství za rozumné hospodaření, závist za spravedlivé rozhořčení a lenost za zasloužený odpočinek. Obžerství už dávno neznamená jen horu jídla na stole, hněv se skvěle zabydlel na sociálních sítích a smilstvo se přizpůsobilo době téměř bez námahy.
 
Sedm hlavních hříchů přitom není seznamem konkrétních zakázaných činů. Jsou to spíš kořeny lidských slabostí, z nichž mohou vyrůstat další provinění. Pýcha člověku našeptává, že je lepší než ostatní, závist mu nedovolí radovat se z jejich úspěchů, lakomství ho nutí hromadit, obžerství překračovat míru, hněv trestat, smilstvo podřizovat druhé vlastní touze a lenost nedělat ani to, o čem dobře ví, že by udělat měl. Zkrátka nic, co by moderní člověk neznal.
 

Kostely, kláštery a místa rozhřešení

Jako místa pro pokoj, klid svědomí a duchovní útěchu, kam lidé přicházeli nejen obdivovat architekturu, ale také zpomalit, přemýšlet, prosit o pomoc a hledat odpuštění, vždy sloužily kostely, kaple, kláštery a poutní místa. Dnes nabízejí příležitost podívat se na rajské dvory, kůry, krypty, věže a další místa, kam se obvykle nechodí. Ale jsou i takoví, kteří do kostelů a modliteben zamíří proto, aby se káli a zbavili svých hříchů. Protože hřešili – někteří lehce, jiní těžce. Smrtelně, a třeba i zdánlivě neodpustitelně.
 
K odpuštění, smíření a novému začátku odedávna patřily také poutě. Člověk se vydal na cestu, protože chtěl za něco poděkovat, něco odprosit, splnit slib nebo prostě najít klid. Poutní místa proto nejsou jen kostely s krásnou výzdobou, ale také krajiny návratů. Každá má jinou atmosféru, jedno ale mají společné: cesta k nim člověka zpomalí. Někde stoupáte alejí, jinde po schodišti, lesem nebo mezi poli. Než dojdete nahoru, často zjistíte, že už samotná cesta udělala kus práce za vás.
 
Podobně fungují kláštery. Ne proto, že by se v jejich zdech všechno zázračně vyřešilo, ale protože nabízejí něco, co v běžném životě často chybí: ticho, rytmus, řád a odstup. Stačí projít ambitem, posadit se v zahradě nebo se zastavit v kostele. Někdy je největším luxusem právě chvíle, kdy po vás nikdo nic nechce. A vždycky platí, že než začneme soudit hříchy druhých, stojí za to postát chvíli před těmi vlastními.
 

Hříšní hříšníci

Hřeší všichni, včetně hrdinů známého seriálu Hříšní lidé města pražského, který si připomínáme právě úryvkem písničky v podání Josefa Zímy. Znáte přece refrén „…Hříšní, hříšní, hříšní hříšníci, hříšní, hříšní, hříšní viníci, viní, viní, viní viníci, hříšní lidé…“?
 
Máte pocit, že všechny ty řeči o hříchu, porušení smlouvy s Bohem a sejití ze správné cesty jsou staré, stokrát omleté a hodí se tak leda do pohádek? Že pýcha, lakomství, závist a další hříchy už netáhnou?
 
Věřte nebo ne, i hříchy se modernizují. Britská televizní stanice CBS Reality si před lety nechala sestavit nový seznam sedmi smrtelných hříchů podle průzkumu veřejného mínění. Mezi největší provinění současnosti se dostaly rasismus, předsudky a nesnášenlivost, nadměrné pití alkoholu, domácí násilí, neplacení daní, terorismus a šikana. Ani jeden z původních hříchů se do modernizované sedmičky neprobojoval – i když pýchy, hněvu, závisti a lakomství bychom při bližším pohledu našli v jejím pozadí dost.
 
Hřích ostatně vždycky patřil k dobrým příběhům. Bez pýchy, chtivosti, žárlivosti, vzteku a zakázaných lásek by neexistovala většina antických tragédií, pohádek, detektivek ani televizních seriálů. Ctnostný člověk je jistě příjemný soused, ale jen málokdy z něj vznikne napínavá zápletka.
 

Cesta na popraviště

Buďme rádi za nové hříchy: vlastně to není tak dávno, co se za porušení těch starých popravovalo. Příběhy dávných hříšníků a provinilců připomínají stará popraviště, katovny a také Cesta hrdelního práva v Tišnově. Přibližně tříkilometrová trasa vede z centra města na úpatí zalesněného kopce Klucanina, kde kdysi stávala šibenice. Sedm kamenných zastavení připomíná hlavní hříchy a jejich protiklady: z jedné strany je na stélách vytesána neřest, z druhé odpovídající ctnost. Trasa má vedle originální historické a výtvarné stránky také pietní, filozofickou a výchovnou rovinu.
 
Jak se celý nápad zrodil? Na začátku stál archeologický objev základů někdejší tišnovské šibenice. Poté vznikla cesta, která připomíná trasu odsouzenců od šatlavy u radnice až na místo zvané Na spravedlnosti. Cestou míjeli kapli svaté Anny, kde mohli získat poslední duchovní útěchu.
 
Někdy k poslední cestě stačilo málo. Místní historie připomíná osud Roziny Čermákové, dcery lazebníka od Korábova mlýna, kterou popravili i s jejím nemanželským „parchantem“, když se její milý a otec dítěte nevrátil z ciziny. Také vám z jejího příběhu běhá mráz po zádech? Cesta hrdelního práva proto není jen výletem za hříšníky. Je také připomínkou světa, v němž se hřích, zločin, společenská pravidla a trest nebezpečně prolínaly – a kde spravedlnost často vypadala úplně jinak než dnes.
 

Smírčí kříže: kameny viny a pokání

Mírnější, ale stále velmi působivou podobu viny a trestu představují smírčí kříže. Stávaly na místech, kde došlo k násilnému činu, neštěstí nebo náhlé smrti. Někdy byly součástí starých smírčích smluv: viník měl odčinit svůj čin zaplacením náhrady, modlitbou, poutí, mší za zemřelého nebo právě postavením kamenného kříže.


 
Nešlo tedy o odpuštění v dnešním jednoduchém smyslu. Smír měl připomenout oběť, pomoci napravit narušené vztahy a vrátit řád do světa, v němž se stalo něco nevratného. Zároveň kříže dodnes připomínají příběhy, které by lidé nejraději zapomněli. Nejsou to památky na bezstarostné výlety, ale na chvíle, kdy se stalo něco nevratného – a někdo se s tím pokusil alespoň nějak vyrovnat.
 
K nejpůsobivějším patří Riedlův smírčí kříž u Růžové v Českém Švýcarsku. Kamenný kříž z roku 1792 stojí u lesní silnice z Růžové na Srbskou Kamenici a připomíná násilnou smrt obchodníka Riedla z Markvartic.
 
Ještě pestřejší zastavení nabízejí smírčí kříže v Milhostově nebo smírčí kříže v Protivci na Žluticku. Na katastru obce stojí hned tři. Jeden s vyrytým obrazem zahnuté šavle se spojuje s pověstí o smrtelném souboji, druhý byl dlouho zasazený vzhůru nohama jako sloupek oplocení a teprve později se dočkal nápravy. Třetí nese český nápis a připomíná násilnou událost z 16. století.
 

Co byste měli vědět o hříchu?

Dosud jsme o hříchu a hříšnících psali jen zlehka, rozhodně je ale bereme velmi vážně. Už samotný opak by přece byl hřích.
 
Co tedy hřích vlastně je? V křesťanském pojetí může jít o skutek, touhu, myšlenku nebo vědomé opomenutí, které odporují Božím zásadám, pravdě, svědomí a lásce k bližnímu. Hříchem tedy nemusí být jen to, co uděláme, ale někdy také to, co neuděláme, přestože dobře víme, že bychom měli.
 
Sedm hlavních hříchů přitom není totéž co smrtelný hřích. Sedmice pýchy, lakomství, závisti, hněvu, smilstva, obžerství a lenosti označuje základní neřesti a sklony, z nichž mohou vyrůstat další špatné skutky.
 
V katolickém pojetí se za smrtelný neboli těžký hřích považuje závažné provinění spáchané s plným vědomím a svobodným souhlasem. Aby byly tyto podmínky splněny, člověk musí chápat závažnost svého jednání a svobodně se pro něj rozhodnout. Neznalost, nátlak, strach nebo omezená schopnost rozhodování proto mohou osobní odpovědnost zmenšovat.
 
Cesta, jak se od hříchu osvobodit, vede přes lítost, pokání a snahu o nápravu. Univerzální návod neexistuje. Nejprve si ale musíme připustit, že jsme vůbec něco provedli, svého jednání zanechat a podle možností napravit jeho následky. A rovněž odpouštět těm, kteří zhřešili proti nám.
 

Odpuštění není zapomnění

Odpuštění není něco, co lze někomu přikázat. Neznamená zapomenout, omluvit všechno, co se stalo, zamést staré křivdy pod koberec ani se vrátit do vztahu, v němž člověk není v bezpečí.
 
Některé věci se napravit nedají a některé rány zůstávají otevřené dlouho. Někdy je důležitější poctivá paměť, přiznání odpovědnosti a ochrana oběti než rychlé smíření za každou cenu. Odpuštění může být spíš dlouhou cestou k tomu, aby se s minulostí dalo žít dál.
 
Proto se ke Globálnímu dni odpuštění hodí i místa, která nepůsobí lehce. Smírčí kříže, stará popraviště, hřbitovy, opuštěné kostely nebo křížové cesty připomínají, že život nebývá jen mozaikou výletů, radosti a krásných výhledů. Patří k němu také vina, lítost, bolest, mlčení a potřeba dát věcem nějaký smysl.
 
Vydejte se s Kudy z nudy za Ctnostmi a Neřestmi do Kuksu, na Cestu hrdelního práva v Tišnově, ke smírčím křížům, do klášterů a na poutní místa. Den odpuštění nemusí být jen položkou v kalendáři. Může připomenout, že některé věci sice nejde vzít zpět, ale dá se s nimi zacházet citlivěji – a že cesta krajinou někdy pomůže tam, kde slova nestačí.
 

Kdy se vlastně slaví Den odpuštění? V červenci, nebo v srpnu?

V kalendářích můžete narazit na obě možnosti. Globální den odpuštění připadá na 7. července, vedle něj ale existuje také Mezinárodní den odpuštění, který se připomíná první srpnovou neděli. Některé kalendáře oba dny zaměňují, případně uvádějí pevné datum 7. srpna.
 
Na Kudy z nudy necháme data stranou a den odpuštění vezmeme po svém: jako výlet za místy smíření, pokání, ticha a nových začátků a příležitost vydat se tam, kde se potkávají vina, pokání, smír a naděje na nový začátek.
 
Protože odpustit neznamená zapomenout. Někdy je to spíš první krok k tomu, aby se s minulostí dalo žít dál.