7 věcí, které nevíte o… Turínském plátně

Příběh plátna začíná u Josefa z Arimatie, který po Ježíšově ukřižování požádal Piláta o jeho tělo. Zatímco Josef koupil plátno, Nikodém sehnal aloe a myrhu, a to v množství odpovídajícím balzamování králů. Mrtvého spustili z kříže, tělo zabalili do obvazů spolu s vonnými oleji, obalili plátnem a uložili do hrobky ve skále. A pak se začaly dít věci.



Jak se ale látka dostala z Jeruzaléma do italského Turína? Jde o autentický předmět nebo podvrh? Z řady kopií, které vznikly a kolují po světě, skončilo jedno z Turínských pláten i u nás: uvidíte je při prohlídce Broumovského kláštera. Vzácný předmět nyní prochází restaurováním a není vystaven (k vidění jsou jeho fotografie v refektáři). V péči restaurátorů bude minimálně do konce roku 2025.
 

1. Historie turínského plátna

Turínské plátno prý bylo brzy po Ježíšově smrti převezeno z Jeruzaléma do Edessy a poté do Konstantinopole, kde během čtvrté křížové výpravy v letech 1203–1204 jeho stopa mizí. Pravděpodobně je ale křižáci dokázali převézt do Francie, protože v roce 1353 se objevilo v městečku Lirey. V roce 1532 při rozsáhlém požáru v Chambéry bylo málem zničeno; dodnes na něm jsou patrné ohořelé části a řada tmavých míst, při opravě na něj také bylo umístěno několik záplat.

Označení Turínské plátno, italsky Sindone di Torino se pro relikvii začalo používat až po roce 1578, kdy je italský šlechtický rod Savojských převezl do severní Itálie. V roce 1983 ho bývalý král Umberto II. odkázal papeži Janu Pavlovi II. Dnes je relikvie umístěna v turínské katedrále sv. Jana Křtitele na Piazza San Giovanni, v poslední kapli vlevo pod královskou tribunou. Plátno není vystaveno veřejně, je ukryté v ochranném pouzdře a vyjímá se jen při zvláštních příležitostech. Strach o jeho osud je na místě: v roce 1997 jen náhodou uniklo zničení a z hořící katedrály je zachránili hasiči.
 

2. Padělek, podvrh a falzifikát?

Během stovek let od jeho zázračného znovuobjevení v roce 1353 Turínské plátno řada biskupů a dalších prelátů odmítla a označila za padělek, podvrh či falzifikát, další ovšem jeho původu bezmezně věřili. Dnes sice církev netvrdí, že Turínské plátno je pravé, ale považuje jej za působivou připomínku Kristova utrpení. Turínský kardinál Severino Poletto v dubnu 2010 řekl, že rozhodnutí o původu plátna není na církvi, ale na vědě.
 

3. Moderní výzkum

Málokterá relikvie byla tak podrobně vědecky zkoumána jako Turínské plátno. Průzkum, do něhož se zapojily stovky nezávislých laboratoří z celého světa, přinesl překvapivé i očekávané výsledky. Nejpravděpodobnější je, že lněná textilie s nepatrným podílem bavlny, 436 centimetrů dlouhá, 110 centimetrů široká a vážící 1420 gramů, byla vyrobena někdy mezi lety 1260 a 1390. Jenže tu je řada drobností, které by středověký padělatel nedokázal napodobit ani vzdáleně: například technologie tkaní použitá na zmíněném pruhu látky se používala jen v poměrně krátkém období na začátku našeho letopočtu.



Rozbor pylových částic zase v látce odhalil stopy 48 rostlin, z nichž většina roste pouze v Palestině a jejich kombinace je obvyklá pro období března a dubna. Na tváři se nacházejí stopy octa (římský voják dal umírajícímu Ježíši napít z houby nasáklé kyselou tekutinou), mince v očních důlcích pocházejí z příslušného období a před několika lety dokonce italští vědci objevili na Turínském plátně zbytky látek, které se obvykle objevují v tělech umučených lidí nebo těch, kteří za sebou mají hluboký nervový šok. Místo odpovědí se tak objevují další a další otázky.
 

4. První fotografie

Otisk postavy na tkanině sépiové barvy přesně odpovídá anatomii muže s plnovousem a trnovou korunou, s rukama složenýma v klíně a s krvavými skvrnami na zápěstích, chodidlech a boku (kde podle Bible Ježíše na kříži kopím probodl římský voják Longinus). Otisk postavy vyvolává další otázky: postava ve skutečnosti není na plátně otištěna, jde spíš o projekci, která připomíná negativ.

Zasahuje jen tenkou vrstvu plátna o tloušťce v řádu desetin milimetru a mnohem zřetelněji než při pouhém pohledu vystoupí při vyfotografování na černobílém negativu. To se ukázalo už v roce 1898, kdy při vystavení plátna v turínské katedrále Ital Secondo Pia pořídil jeho první fotografii. Tehdy také začala dlouhá cesta objevování tajemství Turínského plátna s využitím vědy a techniky.
 

5. Dvaapadesát Turínských pláten

Pravost Turínského plátna dosud nebyla definitivně vyvrácena anebo naopak uspokojivě potvrzena. Ať už ale je plátno originálem nebo precizně vyrobeným středověkým padělkem, pokud je někde spatříte pečlivě vypnuté v rámu a vystavené zrakům veřejnosti, téměř se stoprocentní jistotou jde o jednu z kopií. Je jich víc, než byste zřejmě čekali: po celém světě je rozmístěno přinejmenším 52 různých exemplářů. Přibližně polovina je doplněna datem, kdy kopie vznikla, další provází autentizační listiny nebo jiné písemnosti.
 

6. Dary pro kláštery a krále

Právě četné kopie Turínského plátna vyvolávají tolik otazníků nad originálem, uloženým v Turíně: je jich zkrátka příliš mnoho. Repliky Turínského plátna vznikaly v italských dílnách zejména během 16. a 17. století. Savojští je obvykle dávali jako dary různým klášterům, církevním hodnostářům a svým příbuzným – a ti duplikáty považovali za skutečné relikvie kvůli blízkému původu s originálem.

Na dokumentech, které je provázejí a potvrzují jejich původ, lze číst prohlášení jako „kopie dokonale identická s originálem“ či „kopie získaná zázračně“. Tyto předměty si nezaslouží označení padělek či podvrh: svědčí pouze o dobré vůli zhotovitelů a dárců.
 

7. Turínské plátno v Broumově

Abyste viděli slavné plátno, nemusíte čekat na jednu z mála výstav, pořádaných v Turíně. Stačí se vypravit do Broumova, kde při prohlídce Broumovského kláštera uvidíte jednu z kopií Turínského plátna, jedinou ve střední Evropě. Byla objevena v roce 1999 v klášterním kostele sv. Vojtěcha nad kaplí sv. Kříže za zlaceným štukovým věncem s nápisem Sancta Sindon v dřevěné schránce. Po rozvinutí pruhu plátna, které se rozměry prakticky shoduje s originálem, se objevila latinsky psaná autentika, průvodní listina. Z ní vyplývá, že plátno v roce 1651 daroval turínský arcibiskup Julius Caesar Bergiria opatovi u sv. Mikuláše na Starém Městě pražském, pozdějšímu pražskému arcibiskupovi Matoušovi Ferdinandovi Sobkovi z Bílenberka. Ten ji ještě za svého života daroval broumovskému klášteru. V dokumentu je rovněž uvedeno, že kopie byla při slavnostním obřadu dotýkána s originálem, vyjmenovává slavné účastníky ceremonie a zaznamenává jména osob, které plátno z Itálie do Čech doručily. Broumovská kopie je obraz na lněném plátně s klasickou vazbou a obraz těla je namalován čtyřmi odstíny hnědavé barvy. Uprostřed pak je nápis EXTRACTVM AB ORIGINALI, vyňato z originálu.