Úvod > Výlety > Výpravy za kuriozitami > Hříšní lidé města pražského aneb odvrácená tvář staré Prahy

Hříšní lidé města pražského aneb odvrácená tvář staré Prahy

Hříšní lidé města pražského, Pěnička a Paraplíčko nebo Vražda v hotelu Excelsior – to jsou filmy a seriály, v nichž nahlédnete do starých pražských šantánů a nevěstinců a také do slavné Jedové chýše. Podnik, který dodnes zařazují do procházek městem pražští průvodci, přitom už 80 let neexistuje. Vydejte se s námi po stopách hříšných lidí do spleti uliček Starého Města, které skýtalo útočiště pražské smetánce i pražské galerce.
Staropražská krčma Jedová chýše dnes Havelský dvůr v atriu mezi Vodičkovou a Jungmannovou ulicí na Novém Městě v Praze má se svou původní předlohou společné jen jméno. Původní Jedová chýše coby vyhlášené doupě pražských nekalých živlů stávala u kostela svatého Apolináře na rohu ulic Viničná a Apolinářská nedaleko Zemské porodnice.
 

Do Jedové chýše na dryáky

HospodaJedová chýše byla místem, kam slušní lidé nechodili a kde naopak byla doma pražská galerka a prostitutky. Hospodu obestírala řada bájí a povídaček – podle jedné z nich dal právě v Jedové chýši král Václav IV. zlikvidovat pár lidí otráveným vínem, podle jiné sem jenom občas inkognito zavítal, a podle další tu měli lžíce připevněné řetízky ke stolům, aby je hosté nekradli. Jisté je, že Jedová chýše tu stávala už od třináctého století a že tu bývalo pořádně veselo a hlučno.

Kromě lidí, kteří byli takřka pořád jednou nohou v kriminále, sem chodívali studenti z nedaleké medicíny, kteří se vyznali ve světě jedů, léků a dryáků všeho druhu. Tvrzení, že právě podle toho hospoda získala své jméno, ale také zní spíš jako legenda z dávných časů.

 

Bordely, nevěstince a veřejné domy

ProstitutkaZastrčená Jedová chýše bývala oblíbeným podnikem pražských prostitutek, ale čtvrť mezi Karlovem a Albertovem jim moc příležitostí k výdělku nenabízela. Nepřekvapí proto, že nejvíc nevěstinců bývalo v dnešní Praze 1 v uličkách kolem Staroměstského náměstí, na Františku v okolí Anežského kláštera a v takzvané Páté čtvrti – na území bývalého židovského ghetta, které z Prahy zmizelo po asanaci na přelomu 19. a 20. století.

Podle úředních statistik víme, že v roce 1866 bylo v Praze padesát veřejných domů, o dvacet let později 86 a v roce 1919 prý jen devět. O tři roky později vyšel aboliční zákon, který provozování nevěstinců zakázal, a tak se řada podniků schovala pod označení bar, vinárna či kavárna s dámskou obsluhou. Místa, kde se dařilo nejstaršímu řemeslu, snadno najdete i dnes, ale vypadají úplně jinak – podobně jako ono nároží Apolinářské a Viničné, kde po Jedové chýši nezbylo vůbec nic.

 

Nejluxusnější nevěstinec staré Prahy

Lepší prostitutkaPřehlídku doupat neřesti začneme v Kamzíkové ulici kousek od Karolina, kde si v domě U Červeného páva v roce 1866 otevřel luxusní nevěstinec vetešník Goldschmidt. V přízemí prý bával velký salon se zrcadly, pokoje v patře měly různý styl – hosté si mohli vybrat turecký harém, japonský pokoj, perskou komnatu i královské apartmá.

Klientela byla skutečně na úrovni, „lovit kamzíky“ sem chodíval například František Ferdinand d’Este, Otto František Josef Habsburský, nazývaný Krásný Otto, a také budoucí kancléř Bismarck. Do japonského pokoje prý chodíval komponovat Gustav Mahler, intendant opery v nedalekém Stavovském divadle. Slečny ho sice lákaly na nějaká povyražení, ale budoucí slavný skladatel odolával a pochvaloval si, že ho tu nikdo neruší.

 

Salon Friedmann a příběh Tonky Šibenice

Stará PrahaDalší luxusní nevěstinec provozovala madam Flecklová na rohu Kaprovy a Maiselovy; tady mimochodem pracovali kromě slečen i pohlední mládenci, kteří poskytovali služby dámám. Mezi přepychové podniky patřil také nákladně zařízený podnik bývalého detektiva c. k. policie Leopolda Friedmanna na nároží Rabínské a Josefovské ulice, kde pány obsluhovaly exotické slečny z Orientu a Afriky. V roce 1906 byl dům zbořen a nahrazen novým (dnešní Široká 96), dávnou historii připomíná portál se dvěma nahými kráskami.

Luxusní nevěstinec rovněž zřídil v Platnéřské ulici bývalý detektiv Emanuel Kaucký, který díky nejstaršímu řemeslu zbohatl, jezdil nakupovat diamanty do Antverp a zanechal po sobě velkou sbírku starožitností. V jeho podniku údajně začínala svou kariéru Antonie Havlová alias Tonka Šibenice, jejíž příběh popsal Egon Ervin Kisch. Přezdívku získala jednoduše: splnila poslední přání odsouzence na smrt a strávila s ním noc před popravou. V roce 1930 se Tonka Šibenice stala jedním z prvních českých zvukových filmů.

 

Výlet mezi spodinu

Praha a prostitutkaHudební klub Chapeau Rouge na rohu Jakubské a Malé Štupartské ulice připomíná hodinový hotel U Štupartů, podnik s pochybnou pověstí a s nočním barem Chapeau Rouge neboli Červený klobouk, který fungoval od roku 1919 až do začátku druhé světové války.

Velmi známý byl také Ungelt a dům U Černého medvěda, kde je dnes malý tichý hotýlek; dříve tu bývala noční krčma zvaná Tunel, kam kolemjdoucí muže lákaly prostovlasé dívky. Hned vedle v domě U Zlatého prstenu pak býval nejfrekventovanější hodinový hotel v Praze, kam si pány vodily holky přímo z ulice.

Mnohem víc domů lásky ale mělo úroveň, o které se nedalo mluvit, protože žádná neexistovala. Protipólem luxusních salonů na Starém Městě býval například Batalion, nevábná špeluňka naproti Kauckého salonu na dnešním Mariánském náměstí, kde se scházela pražská spodina a který byl policejně uzavřen v roce 1893. Asanace se nedožila ani Dennice, pochybný podnik vedle Staronové synagogy, a podobně mizernou pověst míval také podnik na nároží Kaprovy ulice, kterému se říkalo U kornoutu a kde se rovněž shromažďovali pasáci a jejich prostitutky z okolních ulic.

 

Mastný drdol a dvě růže malostranské

ProstitutkaOd luxusu k bídě často byl jen krok; v Josefovské třídě tak kousek od podniku Leopolda Friedmanna na rohu s Pinkasovou ulicí v domě U Erbů provozovala bývalá uzenářka Barbora Dvořáková proslulý nevěstinec zvaný U Dvořačky. Plná prodejných ženštin bývala také dnešní ulice U Starého hřbitova; její poslání vystihoval původní název Hampejská. Nevěstince nižší kategorie prý bývaly také v téměř každém domě v Kožné ulici – podle přezdívek svých majitelek se nazývaly například Kafemlejnek nebo Mastný drdol – a v Břetislavově ulici na Malé Straně; na ni vzpomíná v knížce Všecky krásy světa básník Jaroslav Seifert.

Když už tu budete, zajděte se podívat i do sousední Vlašské, kde za Rudolfa II. býval nevěstinec U Tří červených růží, veselý podnik, na který si nepřetržitě stěžovali sousedé. Jeho majitelem býval císařův komorník, který do domu nastěhoval bratra, švagrovou a její matku; navenek se vše tvářilo jako obchod s vínem, pod pláštíkem se ovšem skrýval veřejný dům.
Celý popis