Historie Hlavního nádraží sahá do 19. století, ale není v
Praze nejstarší. Stavět se začalo roku 1869 a zakázku získali renomovaní
architekti Josef Ignác Ullmann a jeho švagr
Antonín Barvitius. Ti postavili budovu v neorenesančním stylu a nádraží neslo
jméno císaře Františka Josefa I. Tou dobou zde jezdily vlaky do
Benešova,
Tábora a Vídně. V roce 1872 byla zprovozněna
Turnovsko-kralupsko-pražská dráha a
Pražská spojovací dráha v trase Smíchov (Česká západní dráha) – Praha (dnešní hlavní nádraží) – Hrabovka (napojení na Rakouskou severozápadní dráhu). V provozu byl již také
Vinohradský tunel.
Konec 19. století však přinesl
obrovský rozmach železnice a už
nádraží kapacitně nestačilo, a na dnešní stavbu byl vypsán konkurz. Komise nakonec vybrala
návrh architekta Josefa Fanty, který byl realizován mezi lety
1901–1909. Wilsonova budova, nazvaná podle amerického prezidenta
Woodrow Wilsona, bývala krásnou ukázkou secesní architektury. Měla velkolepý, zdobný secesní vstup a halu pokladen s vlastní
nevelkou a dekorativní střešní kupolí (dnes
Fantova kavárna). V éře komunismu však bohužel vzniklo několik nevzhledných přístaveb a venkovní krása původní budovy vzala za své též kvůli
dálnici, jež prochází přímo před Wilsonovou budovou, zničila park před nádražím.
Po druhé světové válce byla
trať na Smíchov zdvojkolejněná a byl postaven druhý tunel. Roku 1926 byla dokončena jednokolejná spojka Vítkov – Libeň, která doplnila jednokolejnou spojku druhou stranou kopce, přes Hrabovku. Dne
9. května 1974 sem bylo
napojeno metro (stanice metra
C – Hlavní nádraží) a v letech 1972–1979 vznikla nová odbavovací hala, které ustoupila část dosavadních sadů.
Není bez zajímavosti, že kolejiště a Fantova odbavovací budova leží na
Vinohradech v
Praze 2, nová odbavovací budova na
Novém Městě v
Praze 1, severní záhlaví zasahuje do
Žižkova na
Praze 3.