Questenberkové pocházejí z Durynska, a ačkoli nepatřili ke staré české šlechtě, přesto se výrazně zapsali do našich dějin. Na sklonku 16. století přišli do
Prahy tři bratři,
Kašpar, Gerhard a Heřman Questenberkové, a hledali uplatnění u dvora
císaře Rudolfa II. Kašpar vstoupil k premonstrátům do
Strahovského kláštera a po
bitvě na Bílé hoře se stal jedním z nejhorlivějších rekatolizátorů, jeho bratři výhodně skupovali majetky zkonfiskované evangelíkům. Zatímco
Heřman se usadil na
Podbořansku,
Gerhard v roce 1623 koupil panství
Jaroměřice nad Rokytnou a o rok později panství v
Bečově nad Teplou.
Díky přátelským vztahům s habsburskými císaři Questenberkové rychle stoupali ve dvorní hierarchii, od svobodných pánů přes rytířský stav až mezi hrabata. Posledním členem rodu byl
Jan Adam z Questenberka (1678–1752). Studoval na
pražské univerzitě a při cestách po Evropě se seznámil s pokrokovými myšlenkovými proudy. Renesanční zámeček v
Jaroměřicích nad Rokytnou přestavěl v okázalé
barokní sídlo, jehož součástí byl i divadelní, hudební a taneční sál, knihovna, galerie a čínský kabinet. K zámeckému areálu patřila také velká
barokní zahrada na obou březích
říčky Rokytné. Protože miloval italskou operu, z členů zámeckého personálu sestavil soubor i kapelu v čele s kapelníkem
Františkem Antonínem Míčou (1696–1744),
autorem první česky zpívané opery.
Hrabě Questenberk byl dvakrát ženatý. Z prvního manželství měl dceru, jeho druhá manželka byla
Marie Antonie, starší sestra
Václava Antonína knížete z Kounic-Rittbergu, majitele
Slavkova. Hrabě Questenberk zemřel bez mužských potomků, majetek v závěti odkázal
Dominiku Ondřeji Kounicovi, mladšímu synovi knížete Václava Antonína. Tomu
Marie Terezie dovolila připojit ke jménu a erbu jméno a znak vymřelých Questenberků a nadále se psát z
Kounic-Rittberg-Questenberku.