Obě armády se střetly
8. listopadu 1620 na Bílé hoře, jen
několik kilometrů od pražských městských hradeb. Dvouhodinová bitva byla pro svůj rychlý průběh spíše jen šarvátkou, nicméně rozhodla o osudu celého stavovského povstání. Podstatně
výhodnější pozici zaujalo stavovské vojsko, jelikož bylo umístěno na návrší a část vojů byla těžko přístupná i z důvodu hlubokých obranných příkopů vykopaných v noci před bitvou. Mělo oproti císařsko-ligistickému vojsku též řadu dalších výhod, jelikož bylo
odpočaté, dobře živené, a mělo v zádech pevné pražské hradby pro případ ústupu.
Ovšem blízkost
Prahy se nakonec ukázala jako nepříliš výhodná, jelikož se prý mnozí
důstojníci nedostavili k vojsku a raději
trávili svůj čas v krčmách. To však nebyl zásadní problém. Důležitějším se ukázaly peníze, resp. n
evyplacení žoldu stavovskému vojsku. Ruku v ruce se zahálkou naverbovaných oddílů šel i nedostatek peněz v pokladnici vzbouřenců, což vedlo k
nespokojenosti vojáků a jejich nevelké ochotě k boji. Nicméně ani situace císařskoligistických vojsk nebyla ideální, jelikož jejich síly byly vyčerpány šarvátkami s nepřítelem a rychlým pochodem ku Praze. Řady vojáků od počátku tažení značně prořídly, některé části vojska byly navíc hluboko v týlu a k místu bitvy se dostávaly jen postupně.
Stavovská vojska se seřadila podle modernější nizozemské vojenské taktiky, která se již řadu let u protestantských vojsk užívala,
císařsko-ligistické vojsko použilo starší španělský vzor. Přestože se nizozemská taktika ukázala během třicetileté války jako účinnější,
nebyla pro stavovské vojsko roztažené příliš do šíře a nezvyklé na toto schéma
příliš výhodná. K samotné bitvě na Bílé hoře nemuselo dojít, jelikož oba velitelé císařsko-ligistických sil si byli vědomi skutečnosti, že čas hraje pro ně a že na jaře budou v podstatně výhodnější pozici než nyní na podzim. Ke změně strategie a
prosazení bitvy je přiměl bavorský kníže Maxmilián, stojící
v čele katolické Ligy, který chtěl rozhodné a rychlé vítězství.
Útok zahájila císařská vojska, žoldnéři stavů začali utíkat a
panika zasáhla zbylé stavovské vojsko. Pozdější legenda dramaticky líčí poslední
hrdinný odpor Moravanů, kteří se odmítli vzdát. Realita však byla odlišná. Především nejednalo se o Moravany, jelikož to byly pouze
žoldnéřské oddíly najaté moravskými stavy z celé Evropy, nejvíce snad bylo v jejich řadách Němců. Výrazný odpor této jednotky byl
zapříčiněn tím, že neměla kam uniknout, protože byla obklíčena a v zádech měla zdi letohrádku Hvězda. Český
vzdorokrál Fridrich Falcký se k bitvě ani nedostavil, protože v té době pořádal slavnostní oběd pro anglické vyslance. A v okamžiku, kdy se rozhodl bojiště navštívit, potkával se s již ustupující armádou. Po večerní poradě nechal proto naložit vozy a ráno 9. listopadu 1620 ve spěchu opouštěl Prahu.
Po jeho útěku vtrhlo do Prahy císařské vojsko Ferdinanda II. Habsburského a o osudu české královské koruny bylo rozhodnuto.
Bitva na Bílé hoře znamenala
faktický konec Českého stavovského povstání a rozhodujícím způsobem ovlivnila osud českého státu na dalších 300 let. V jejím důsledku museli
všichni lidé přejít na katolickou víru anebo odejít z Čech. Nelze se také nezmínit o
popravě 27 předáků stavovského povstání dne 21. června na
Staroměstském náměstí. Ačkoli se po bitvě pozice Habsburků v českém státě upevňovala,
spustila rebelie českých stavů mnohem vážnější konflikt, třicetiletou válku.