První zprávy o rodu
Auerspergů jsou staré téměř tisíc let, v Čechách se ale usadili až během 18. století. Tehdy už patřili mezi nejvýznamnější, nejzámožnější a také nejrozvětvenější šlechtické rody habsburské monarchie. Byli příbuzní s rody
Kinských, Lobkoviců, Colloredo-Mansfeldů, Valdštejnů, Clam-Gallasů a mnoha dalšími.
Panství
Žleby a
Nasavrky získali sňatkem
Jana Adama z Auerspergu (1721–1795) s hraběnkou
Marií Kateřinou Schönfeldovou, panství
Vlašim pak sňatkem
Karla Josefa Antonína z Auerspergu (1720–1800) s
Marií Josefou z Trautsonu (1724–1792). Nechali upravit
zámek Vlašim, jeho okolí pak přeměnili na romantický krajinářský
park. Ze
zámku v
Nasavrkách se postupně stalo hospodářské a administrativní centrum panství,
Slatiňany se pak staly jedním z nejoblíbenějších a nejnavštěvovanějších venkovských sídel.
Auerspergové milovali dostihy a věnovali se
chovu koní;
Vincent Karel Auersperg (1812–1867) ve
Slatiňanech vybudoval vyhlášené středisko pro výcvik překážkových koní a zároveň dal v tehdy módním rytířském romantickém slohu přestavět
zámek Žleby u
Čáslavi. V zámku vznikl rytířský sál a rytířský salon, středověký styl měla i skvělá zbrojnice a další interiéry. Modernizace
hřebčína,
zámku ve Slatiňanech i
zámeckého parku byla dílem
Františka Josefa knížete z Auerspergu (1856–1938). Jeho manželka
Vilemína z Auerspergu, rozená
hraběnka Kinská z Vchynic a Tetova (1857–1909) pak pro radost vlastních dětí i dětí z okolí nechala v lesích kousek od zámku postavit zmenšeninu hradu nazvanou
Kočičí hrádek.
Zajímavou stopu v české historii zanechala
kněžna Ernestina z Auerspergu, rozená
Festetics de Tolna (1831–1901), manželka velmi nepopulárního politika,
knížete Karla z Auerspergu (1814–1890). Byla čestnou předsedkyní a mecenáškou
Spolku paní a dívek sv. Anny, který v
Praze v roce 1871 otevřel ústav pro slabomyslné, tehdy nazývaný
Ústav idiotů. Šlo o první zařízení svého druhu v tehdejším Rakousko-Uhersku, a v roce 1898 bylo na kněžninu počest přejmenováno na
Ernestinum.
Poslední souboj v Čechách: políček, krev a smrt prince Auersperga
K
rodu Auerspergů se váže také
jeden z nejdramatičtějších příběhů české soubojové historie. V
sobotu 6. května 1876 se na
pražské Klamovce odehrál
poslední šlechtický souboj v Čechách. Proti sobě stáli
Wilhelm Vincenz princ z Auerspergu (1854–1876) a
Leopold Filip hrabě Kolowrat-Krakowský (1852–1910). Na začátku byla láska ke stejné dívce,
komtese Anně Eleonoře Waldstein-Wartenberg, dceři majitele
panství Šťáhlavy–
Nebílovy. Následovaly pomluvy, uražená čest, veřejné políčky na nádraží, a nakonec pistole.
Souboj se odehrál podle tehdejších pravidel za účasti sekundantů. Ačkoli byly duely v habsburské monarchii zakázané už od časů
Marie Terezie, v aristokratickém prostředí se
představa cti smývané krví držela neobyčejně dlouho. Na
Klamovce se mělo střílet tak dlouho, dokud jeden ze soupeřů neklesne k zemi. Po
několika nezdařených výstřelech zasáhla Kolowratova kulka Wilhelma Auersperga do boku. Zraněného prince odvezli do paláce jeho
strýce Karla Viléma z Auerspergu, kde následujícího rána zemřel.
Ani přeživšího vítěze nečekal romantický osud.
Leopold Kolowrat byl po souboji zatčen, později omilostněn, ale v
Praze ani ve Vídni zůstat nemohl. Pronásledovali ho
Vilémovi přátelé i
otcovi věřitelé, a tak odešel nejprve do
Ruska a později do
Ameriky. Tam se oženil s
baronkou Nadine Huppmannovou, dcerou bohatého tabákového magnáta, a když se po letech vrátil do
Rakousko-Uherska, byl z něj zámožný muž a politik.
Stín výstřelu z Klamovky ale z příběhu nezmizel.
Anna Eleonora Waldstein-Wartenberg se po tragédii nikdy nevdala a vstoupila do kláštera benediktinek na
Smíchově. Na místě souboje prý dlouho stával
dřevěný kříž, o který se někdo staral – a vyprávělo se, že to byla právě ona.