Perla Vysočiny, Bílá Telč nebo Jezerní růže: to je jen výběr z mnoha přezdívek pro
pohádkové město Telč. V 16. století se telčského panství ujal
Zachariáš z Hradce (1527–1589), vzdělaný humanista a díky sňatku s Kateřinou z Valdštejna i velmi bohatý velmož. Dopisy prozrazují, že je spojoval láskyplný vztah: Zachariáš v nich manželku nazývá „svú milú Kačenku“. V
Přibyslavi pro svou choť nechal postavit zámek, inspirovaný italskou renesanční architekturou, ještě víc se ale rozmáchl v
Telči.
Památka UNESCO
Hlavní
náměstí Zachariáše z Hradce v
Telči dnes lemují skvostné měšťanské domy. V roce 1530 zničil celou jižní stranu náměstí s
radnicí požár, a tak když Zachariáš pozval k přestavbě gotického hradu na
renesanční zámek stavitele a řemeslníky až z daleké Itálie, dost práce se pro ně našlo i ve městě. Telč tehdy prožívala svůj zlatý věk: vznikl městský vodovod a nový špitál, cechy i nové rybníky. Hlavně ale náměstí obkroužily
překrásné domy s podloubími a bohatě zdobenými štíty.
Díky tomu, že pro krásu města měly pochopení i další generace, centrum se zachovalo v původní podobě jen s malými přestavbami. Telč se tak stala nejen městskou památkovou rezervací, ale
roku 1992 byla zapsána také na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Renesanční město inspirovalo básníky i hudební skladatele, okouzlilo malíře i filmaře. Telč díky tomu znáte třeba z
knížky Františka Kožíka Město šťastných lásek, což je vtipný a napínavý příběh z dob Zachariáše z Hradce,
zámek si zahrál sídlo krále Miroslava v
pohádce Pyšná princezna a na náměstí se natáčely oba díly
pohádky Z pekla štěstí.
Procházka po náměstí
Nejkrásnější pohled na město je z výšky: třeba z
pozdně románské věže Svatodušního kostela budete mít Telč a její nejbližší okolí jako na dlani. Uvidíte třeba
radnici, největší dům na náměstí, kde renesanční fasáda spojila dva domy do jediného. Radnice má cimbuří, tedy zubaté zakončení atiky, podobně jako
růžové domy č. 54 a 55 na protější straně náměstí. Všimněte si zvláštních okének na okrajích atiky: i když stavitelé přivezli renesanci ze slunné Itálie, počítali s místními tuhými zimami a vybudovali otvory, jimiž se shrnoval sníh ze střech.
Když se po severní straně náměstí vydáte směrem k zámku, minete několik domů s krásným barokním průčelím. Mezi nimi vyniká zejména
růžový dům č. 59 s dynamicky zvlněnou fasádou a sousední
dům č. 61 s krásným renesančním štítem. Vlastnil ho bohatý pekařský mistr a konšel Michal a jakmile dům v roce 1553 koupil, nechal ho přestavět a hlavně vyzdobit. Předpokládá se, že autorem sgrafit a obloučkového štítu, inspirovaného benátskou renesancí, byl některý z umělců, kteří ve stejné době pracovali na sgrafitech či malbách zámeckých interiérů v okruhu stavitele Esterreichera.
Falešná okna a dům pro děti
Nejvyšší štít má
dům č. 47: atika, která dům opticky zvyšuje, dokonce má dvě falešná okna. Jádro domu je gotické a kdysi v něm býval měšťanský pivovar. V domě č. 39 na východní straně náměstí sídlila přes sto let jezuitská apatyka, pamětní deska připomíná, že v době telčských studií právě tady bydlel
básník Otokar Březina.
V domech, kde jsou restaurace, cukrárny, kavárny, galerie a penziony, si můžete prohlédnout i interiéry. Podobnou možnost máte také v
Telčském domě, zdobeném sgrafitovými psaníčky. Jde o oblíbené místo pro rodiny s dětmi, uvnitř si prohlédnete starobylé sklepení, interiéry s překrásnými trámovými stropy a modely vláčků a železnic, pro nejmenší je k dispozici velká herna s řadou domečků, různými hrami a hlavolamy.
Poslední zastavení patří
domu č. 15 na jižní straně náměstí s válcovým arkýřem, který umožňoval výhled jak na náměstí, tak do boční ulice. Fasádu zdobí krásná sgrafita: víte, že až do poloviny 20. století byla schovaná pod omítkou a objevili je jen náhodou?
Další renesanční zastavení
- S Telčí se seznámíte také při procházkách po několika vycházkových okruzích.
- V archivu města se dochovalo několik žádostí majitelů domů na náměstí o zazdění loubí. Naštěstí jim to nikdo nikdy neumožnil, a tak se Telč dodnes chlubit vedle Malého loubí i Velkým loubím, které patří mezi nejdelší v Česku.
Bezmála sto metrů vysoká zvonice svatého Marka v italských Benátkách je jedním ze symbolů města. Je vysoká bezmála sto metrů, ale navzdory starobylému vzhledu je vlastně velmi mladá: v létě roku 1902 se na její severní stěně začaly objevovat trhliny a během dalších dnů se stále zvětšovaly. 14. července se pak celá věž zřítila. Ještě téhož večera bylo rozhodnuto o stavbě přesné kopie zřícené věže, tentokrát však s vnitřní výztuží a s výtahem. Nová zvonice byla otevřena 25. srpna 1912 na den svatého Marka, přesně tisíc let poté, co byly údajně položeny základy původní stavby.