Kdy přichází pravé jaro – kdy nastává jarní rovnodennost?

Proč k takovému jevu dochází? Dobu oběhu Země kolem Slunce nelze vyjádřit celým počtem dnů. Průchod mezi dvěma po sobě následujícími průchody Slunce tzv. jarním bodem trvá 365 dnů 5 h 48 min 45,7 s, tedy 365,2421956 dne.

Současný kalendář používá ke korekci tohoto problému přestupné roky – jenže ani to není úplně ideální. Zjednodušeně řečeno, tři roky máme den o 5 h 48 min kratší a každý 4. rok přidáme 24 hodin. Ve skutečnosti bychom ale měli přidat jen 23 h 15 m 2,8 s. Takže se provádějí další korekce podle pravidel, které vymysleli naši předkové. Nicméně faktem je, že si Země obíhá podle svého a v důsledku toho se různě posouvá i jarní rovnodennost.
 

Oslava jarní rovnodennosti se považovala za jeden ze čtyř hlavních svátků v roce a provázel ji několikadenní cyklus svátečních obřadů. Jednalo se významný mezník v životě, kdy končila  nadvláda zimy a bylo třeba se s ní důstojně rozloučit, aby mohl přijít nový život, obnovil se jeho koloběh, bylo místo pro vše nové a začínající. Lidé žili v sepětí s přírodou a samozřejmě velice dobře znali její zákonitosti. V době jarní rovnodennosti probíhaly různé slavnosti; slavil se návrat života na Zemi.

Jedním z hlavních obřadů bylo vynášení stařenky Zimy (Smrtky, Morany, Mareny), jejíž figurína byla společně se vším starým a nepotřebným spálena, popřípadě hozena do vody či zakopána do země. S poděkováním a vděčností za vše, co přinesla, proběhlo symbolické rozloučení, které uvolnilo místo pro tzv. přinášení nového léta do vsi. Za tímto poetickým a zřetelně výmluvným názvem se skrývá další snad již zapomenutý obřad. Hned po propuštění Zimy přinášela děvčata naopak zpět do vsi pentlemi ozdobené rašící ratolesti, často kombinované s malou panenkou představující bohyni jara Vesnu. Celý průvod procházel vesnicí za zpěvu, tance, s radostí nad znovuzrozením.

Podobně důležitým a cenným rituálem byla ochrana klíčících semen v zemi, která zajišťovala budoucí úrodu, stejně tak jako vzpomínka na zemřelé, kteří byli vnímáni jako ochránci budoucí úrody. Nechyběla ani obřadní jarní očista, při níž se lidé šlehali zelenými ratolestmi a polévali pramenitou živou vodou. Oblíbenou činností bylo také barvení vyfouknutých vajíček a jejich pomalování magickými symboly. Pak se vejce protahovala ceremoniálním ohněm a nakonec se doma zavěsila nad postele (a také ve stájích) jako talismany plodnosti.

Lidé v čase rovnodennosti a slunovratů přicházeli na zvláštní kultovní místa, aby se obraceli ke svým bohům. Některé z těchto míst můžete navštívit i dnes.
 

Tipy na výlet k místům dávných pohanských rituálů

Jedním z takových míst je Libušino jezírko u Kouřimi. V jeho okolí byly archeologicky prokázány jámy, v nichž patrně hořely obětní ohně k poctě božstva pramene. Není také vyloučeno, že se z hladiny věštilo, jak to měli ve zvyku Polabští Slované. Také spojení Libuše s jezírkem by mohlo znamenat propojení úcty ke kněžně a věštkyni, která je na několika místech Čech svázána s vyloženě vodním kultem. Jméno Libuše nebylo mezi starými Slovany ani tak vlastní jméno ženy, jako spíše označení pro funkci kněžky, věštkyně svého kmene. Dnes je jezírko často bez vody, jen při dlouhodobých deštích a jarním tání lze tuto přírodní památku vidět v celé své kráse.
 
Kounovské kamenné řady, kterým se říká nejzáhadnější místo Česka, tvoří až stovky metrů dlouhé řady balvanů na vrchu Rovina u obce Kounov (mezi Rakovníkem a Podbořany), o kterých se už sedm desetiletí vedou spory. Byly pravěkým chrámem k uctívání slunce, pohanským kalendářem, anebo se jedná o prostý, přesto unikátní systém polních mezí, který svou podobou nemá obdoby? Přes úsilí několika generací badatelů odolává záhada kounovských kamenných řad rozluštění.
 
U vesnice Klobuky nedaleko Slaného stojí na poli tři a půl metru vysoký červenohnědý pískovec, přezdívaný Kamenný pastýř, štíhlý, osamělý a v rovinaté krajině velmi nápadný. Jedná se o největší český menhir, němý svědek dávné minulosti, o níž se jen dohadujeme.
 
Zajímavým úkazem jsou Pohanské kameny ve Frýdlantské pahorkatině, v katastru obce Višňová na dnešní česko-polské hranici. Jedná se o skupinu mohutných balvanů z rumburské žuly opředenou četnými pověstmi a je velmi pravděpodobné, že v minulosti sloužily jako kultovní místo. Na nejvyšším ze zdejších kamenů se totiž nacházejí "obětní mísy", velké mísovité až kotlovité prohlubně.

Památný Králův stůl u Uherského hradiště je opředen mnohými pověstmi, zvláště navazujícími na velkomoravskou minulost středního Pomoraví. Některými badateli byl považován za megalitický dolmen, který měl sloužit jako vizír na stanovení dnů rovnodennosti a slunovratů.

V Rychlebských horách, nedaleko obce Vidnava, najdete Venušiny misky – žulové skalní prohlubně, připomínající obří mísy. Největší ze skalních mís má téměř dokonalý kruhový půdorys o průměru 1,5 m s hloubkou přes 1 m a pojme asi 65 litrů vody. Venušiny misky mají údajně kouzelnou moc – žena, která si údajně do jedné ze skalních mís sedne, se do roka vdá a otěhotní.
 

Světový den vrabců

Vrabec domácí byl dříve běžný a všudypřítomný zpěvný pták. V dnešní době je v mnoha zemích Evropy mizejícím druhem. Právě kvůli úbytku vrabců byl organizací Nature Forever Society 20. březen roku 2010 vyhlášen jako Světový den vrabců – World Sparrow Day.

Vrabec domácí je větší a žije převážně v blízkosti našich lidských obydlí. Samice tohoto vrabce je světle hnědá a samec je zbarvený výrazněji, má tmavě hnědá křídla, šedý vršek hlavy, bílou líc a černou náprsenku. Hnízdí v dutinách na budovách a někdy i ve volných hnízdech v korunách stromů. Vrabec polní žije v zemědělské krajině, tedy v sadech a zahradách. Samec i samice jsou u tohoto vrabce zbarveni stejně. Oba mají kaštanově hnědý vrch hlavy a bílou líc s černou skvrnou. Hnízdí v dutinách stromů a v ptačích budkách. Živí se hlavně hmyzem a semeny plevelů.