Kdy přichází podzimní rovnodennost? Aneb podzim se již hlásí o slovo!

Podzimní rovnodennost je okamžik, kdy Slunce při svém zdánlivém pohybu přechází přes nebeský rovník ze severní na jižní polokouli. Na severní polokouli označuje astronomický začátek podzimu. Den a noc jsou v tomto období přibližně stejně dlouhé. Po rovnodennosti se dny postupně zkracují a noci prodlužují, a to až do zimního slunovratu.
 

Podzim začíná podzimní rovnodenností 

Kdy přichází magický čas, kdy den je roven noci? Čas, kdy Slunce překračuje nebeský rovník? Dny rovnodennosti jsou zvláštní především tím, že Slunce zapadá přesně naproti místu jeho východu.

Přírodní jevy, jako jsou slunovraty a rovnodennosti se pro naše předky staly jakousi základní osou měření času a dělení roku na čtyři základní díly. Lidé v tyto dny přicházeli na významná kultovní místa v přírodě, kde se obraceli ke svým bohům prostřednictvím obřadů – slovem, tancem, zpěvem i hrami. V tento čas se soutěžilo se nejen ve sportu, předváděla se znalost mýtů, písní a vzpomínalo se na slavné předky. Navíc plnily tyto rituály velmi významnou roli v duchovním životě.

Staří Slované v průběhu svátku a rituálů obětovali chléb, případně kaši z obilí anebo oplatky. Zakončení hospodářského roku charakterizuje bujará oslava a velká hostina. Jelikož je rovnodennost též rovnováha sil, bylo v tu dobu nejvhodnější naklánět osud příznivým směrem. Mezi oblíbené rituály patřila komunikace se sudičkami, lidé se také loučili s Mokoší (slovanskou bohyní plodnosti) a vítali Moranu, která sice bere, ale i dává sílu (poskytuje čas pro odpočinek přes zimu). Pozůstatky tohoto svátku se uchovaly do dnešních dnů v podobě podzimních hodů a posvícení. Historické zprávy udávají, že Mokošiným obětním zvířetem byla slepice nebo kohout, což má svůj odraz v českém lidovém prostředí v podobě rituálu stínání nebo honění kohouta.
 

Tipy na výlet k místům dávných pohanských rituálů

Jak již bylo řečeno, lidé v čase rovnodennosti a slunovratů přicházeli na zvláštní kultovní místa, aby se obraceli ke svým bohům. Některé z těchto míst můžete navštívit i dnes.
 
Jedním z takových míst je Libušino jezírko u Kouřimi. V jeho okolí byly archeologicky prokázány jámy, v nichž patrně hořely obětní ohně k poctě božstva pramene. Není také vyloučeno, že se z hladiny věštilo, jak to měli ve zvyku Polabští Slované. Také spojení Libuše s jezírkem by mohlo znamenat propojení úcty ke kněžně a věštkyni, která je na několika místech Čech svázána s vyloženě vodním kultem. Jméno Libuše nebylo mezi starými Slovany ani tak vlastní jméno ženy, jako spíše označení pro funkci kněžky, věštkyně svého kmene. Dnes je jezírko často bez vody, jen při dlouhodobých deštích a jarním tání lze tuto přírodní památku vidět v celé své kráse.
 
Kounovské kamenné řady, kterým se říká nejzáhadnější místo Česka, tvoří až stovky metrů dlouhé řady balvanů na vrchu Rovina u obce Kounov (mezi Rakovníkem a Podbořany), o kterých se už sedm desetiletí vedou spory. Byly pravěkým chrámem k uctívání slunce, pohanským kalendářem, anebo se jedná o prostý, přesto unikátní systém polních mezí, který svou podobou nemá obdoby? Přes úsilí několika generací badatelů odolává záhada kounovských kamenných řad rozluštění.
 
U vesnice Klobuky nedaleko Slaného stojí na poli tři a půl metru vysoký červenohnědý pískovec, přezdívaný Kamenný pastýř, štíhlý, osamělý a v rovinaté krajině velmi nápadný. Jedná se o největší český menhir, němý svědek dávné minulosti, o níž se jen dohadujeme.
 
Zajímavým úkazem jsou Pohanské kameny ve Frýdlantské pahorkatině, v katastru obce Višňová na dnešní česko-polské hranici. Jedná se o skupinu mohutných balvanů z rumburské žuly opředenou četnými pověstmi a je velmi pravděpodobné, že v minulosti sloužily jako kultovní místo. Na nejvyšším ze zdejších kamenů se totiž nacházejí "obětní mísy", velké mísovité až kotlovité prohlubně.

Památný Králův stůl u Uherského hradiště je opředen mnohými pověstmi, zvláště navazujícími na velkomoravskou minulost středního Pomoraví. Některými badateli byl považován za megalitický dolmen, který měl sloužit jako vizír na stanovení dnů rovnodennosti a slunovratů.

V Rychlebských horách, nedaleko obce Vidnava, najdete Venušiny misky – žulové skalní prohlubně, připomínající obří mísy. Největší ze skalních mís má téměř dokonalý kruhový půdorys o průměru 1,5 m s hloubkou přes 1 m a pojme asi 65 litrů vody. Venušiny misky mají údajně kouzelnou moc – žena, která si údajně do jedné ze skalních mís sedne, se do roka vdá a otěhotní.