Bitva, která se před více než 400 lety stala zlomem pro České země – tak se zapsal do historie střet vojsk českých stavů na jedné straně a spojeného vojska Katolické ligy a císařské armády na straně druhé. Bitva na Bílé hoře se odehrála 8. listopadu roku 1620 a lidé ani letos nepřijdou o její velkolepou rekonstrukci. František Palacký považoval bitvu na Bílé hoře za natolik tragický okamžik českých dějin, že by podle něj roduvěrný Čech neměl na tak pochmurné místo nikdy vstoupit.
Z programu na víkend 23. a 24. září by slavný historik určitě radost neměl, protože bělohorskou pláň v Praze již po pošestnácté zaplní nadšení účastníci rekonstrukce bitvy na Bílé hoře. Několik stovek pěšáků, jezdců, koní a děl doplní tisíce diváků a spousty stánků s tradičními řemesly, taverny, lazebny a jiné atrakce, můžete si také prohlédnout letohrádek Hvězda. Program je stejný v sobotu i v neděli, hlavní podívaná se odehraje po oba dny stejně, vždy mezi 12:00 a 17:00 hodinou.
Rekonstrukce bitvy, která se v těch místech odehrála 8. listopadu 1620 a spustila třicetiletou válku, začíná vždy v 15:00 hodin a potrvá přibližně 80 minut. Kromě toho poznáte běžný život tehdejších vojáků ve vojenských leženích a jejich zbraně, těšit se můžete i na kejklíře a dobovou hudbu. Vstupné je za 250 Kč pro dospělé a za 150 Kč pro děti.
Bílá hora 1620 aneb velitelé po hospodách a vojáci bez žoldu
Dvouhodinová bitva byla pro svůj rychlý průběh spíše jen šarvátkou, nicméně rozhodla o osudu celého stavovského povstání a rozhodujícím způsobem ovlivnila osud českého státu na dalších 300 let. I když mělo stavovské vojsko výhodnější pozici a navíc bojovalo na domácí půdě, řadou fatálních chyb se mu nepodařilo zvítězit. Zatímco stavovští byli již zformováni na návrší Bílé hory, císařské pluky překračovaly Litovický potok. Zkušený vojevůdce Thurn nabádal své spolubojovníky k výpadu, Jiří Fridrich hrabě von Hohenlohe přesvědčil ostatní, že je to moc nebezpečné. A tak se i císařští stačili v klidu uspořádat do formace. Komu by přišla výhodná pozice domácího vojska s pražskými "hradbami za zády", ten by se mýlil. Mnoho důstojníků dalo totiž přednost trávení průběhu bitvy v krčmě či nevěstinci. Další potíž byla v tom, že mnoho najatých uherských vojáků – žoldnéřů nedostalo zaplaceno, čímž se jejich chuť k boji velmi výrazně snížila.
Císařská katolická strana přišla navíc s emotivním trumfem, to když došlo na Pannu Marii – kněží chodili po bojišti s obrazem Panny Marie, která měla vypíchané oči. Tuto bezbožnost na bezbranné Matce Boží pak ukazovali vojákům jako kacířské dílo nepřítel. Vojáky to tak rozlítilo, že doslova dychtili po krvi stavovských. Ti naopak propadali demoralizaci, už jen díky tomu, že se velká část vojáků zdržovala v krčmách a také valná část velitelů se vůbec nedostavila. Na katolické straně se navíc jako těžký kalibr objevil bosý karmelitán Domingo Ruzolo, který rozhodně vpadl na válečnou poradu císařských se slovy: „Ve jménu božím a ve jménu přesvaté Panny Marie: do útoku, teď hned! Může-li pravá víra přenášet hory, může také snadno tu horu, kterou máme před očima, učinit rovinou a snížit a zpřístupnit zákopy!“ A než se dlouhým čekáním zmožení stavovští vzpamatovali, císařské vojsko zaútočilo mohutnou silou. Dodejme, že král Fridrich Falcký se na bojiště neobtěžoval, dal přednost obědu s anglickými vyslanci. Poslední nadějí stavovských byla zručná jízda mladého knížete Kristiána mladšího z Anhaltu-Bernburgu, který se vrhl se svými 700 arkebuzíry mezi císařské pěšáky.
Jedenadvacetiletému mladíkovi se dařilo dobře, ovšem i když zastavil postup nepřátelských kyrysníků, potřeboval za nějaký čas posily, protože se svými muži nemohl útočit sám věčně. Posily moravských pluků však nepřišly. Pěšáci z Moravy byli zatlačeni nazpět a uherskou jízdu rozprášil na všechny strany prapor polských kozáků útočící s "mečem v každé ruce a uzdou v zubech". Stavovské vojsko začalo hromadně prchat z bojiště, střelci Kristiána z Anhaltu byli pobiti (samotný Kristián, syn vrchního velitele stavovských, byl s prostřelenou hrudí a přeraženým ramenem zajat) a císařští nakonec obklíčili vojáky v moravském žoldu, kteří za sebou měli zeď obory Hvězda a neměli kam ustoupit. Bránili se statečně, leč bohužel marně (odtud legenda o statečných Moravanech). Stejně tak jako úplně poslední stavovské jednotky a královské gardy uvnitř obory, které rozvášnění a krví opojení katolíci doslova rozmasakrovali. Tak skončila bitva v jejímž důsledku museli všichni lidé na našem území přejít na katolickou víru anebo odejít. Mnoho lidí prchlo za hranice a 27 českých pánů skončilo na popravišti.