Věda a historie není nuda: vodoléčba, koupele a pitná kúra aneb lázně Karlovy Vary a doktor David Becher

Kdyby nebyly Karlovy Vary Karlovy, klidně mohly být Becherovy. Geniální lékař a balneolog David Becher totiž město výrazně ovlivnil a zanechal v jeho historii nesmazatelnou stopu. Třísté výročí jeho narození připomněla série akcí nazvaná Vary° Becherovy, která nabídla koncerty Karlovarského symfonického orchestru, výstavy, přednášky, tematické prohlídky s příběhy z rokokového období i netradiční programy propojující historii s moderními trendy. Součástí oslav byla také kampaň #PijuPrameny, zaměřená na objevování léčivé síly karlovarských minerálních vod, a speciální program věnovaný přírodnímu a kulturnímu bohatství města v souvislosti s jeho zápisem na seznam světového dědictví UNESCO.
 

Hippokrates Karlových Varů aneb „vzácný muž, jehož vynášeti lze upřímnou nelíčenou chválou“

Lékař, balneolog, učenec, mecenáš a dobroděj David Josef Becher se nesmazatelně zapsal do historie karlovarského lázeňství. Člověk na tehdejší dobu nadprůměrně vzdělaný a s rozhledem, který mu mohli závidět i největší učenci jeho doby, pokrokový a bystře podnikavý, svým balneologickým dílem podnítil moderní lázeňskou léčbu a výstavbu lázeňských budov. Velkorysý mecenáš podporoval karlovarskou kulturu i založení hlavní školy. Široko daleko byla známa jeho dobročinnost vůči chudým a postiženým, což se projevilo v jeho velkorysé závěti.

Doktor Becher zprvu tušil a pak dobře věděl, jaký poklad se skrývá pod povrchem. Minerální vody skutečně patří k českým národním pokladům, a přírodní léčivé prameny Karlových Varů zná kdekdo, od Vřídla coby nejteplejšího minerálního pramene v Česku až po slavný bylinný likér Becherovka, označovaný za třináctý léčebný pramen Karlových Varů. Připijte si Becherovkou na zdraví doktora Bechera a jeho výročí! Ostatně o jeho výrobu se zasloužili doktorovi příbuzní…
 

Návrat 300 let do historie: jak znal Karlovy Vary doktor Becher?

Jak vypadaly Karlovy Vary v době doktora Bechera? Leccos mu určitě vyprávěli jeho příbuzní, rozvětvenou dynastii Becherů v Karlových Varech tvoří desítky jmen. Jejich historie se píše od roku 1570, kdy se do města přistěhoval Georg Becher. Jeho syn Michael Becher měl řadu potomků, kteří se později rozdělili do tří rodových větví. Byli mezi nimi krejčí a švadleny, lékárníci, lékaři a také majitelé továrny na výrobu bylinného likéru. Zakladatel továrny Josef Vitus Becher (1769–1840) byl synovcem Davida Bechera, který sám děti neměl a chlapce se ujal.

Jisté je, že už v 18. století se město stalo oblíbeným lázeňským centrem české i zahraniční smetánky. Nejvýznamnějším karlovarským pacientem 18. století byl ruský car Petr Veliký (1672–1725), který lázně navštívil dvakrát v letech 1711 a 1712. Dodnes ho připomíná atraktivní vyhlídka nazvaná Výšina Petra Velikého s kamennou bustou; ta ale vznikla o více než 150 let později.

Začátkem 18. století byl postaven první veřejný lázeňský dům, Mlýnské lázně. Barokní budova s mansardovou střechou stávala od roku 1711 v místech dnešní Mlýnské kolonády, uvnitř byl pro lázeňské účely jímán Mlýnský pramen. Doktor Becher musel Mlýnské lázně dobře znát, budova byla stržena až v roce 1827 při velkých úpravách nábřeží. Znal i barokní kostel sv. Máří Magdalény, dokonce jako osmiletý kluk mohl být svědkem položení základního kamene nové stavby. K této události došlo 27. dubna 1733, chrám podle projektu architekta Kiliána Ignáce Dientzenhofera vyrostl během tří následujících let. Protože doktor vyrůstal přímo v centru města, znal i Saský sál a Český sál, tedy místa, kde se začala psát historie dnešního Grandhotelu Pupp.

Ačkoli doktor Becher strávil část života ve Vídni a v Praze, kde byl děkanem lékařské fakulty dnešní Karlovy univerzity, nakonec se vrátil do Varů a v roce 1770 mohl být svědkem první výstavy voskových figurín. Vy se na současné voskové figuríny zajděte podívat do kostela sv. Lukáše.
 

Smrtící léčba anebo blahodárná terapie?

Mokrá prostěradla, vlhké zábaly, koupele a pitné kúry: tak dodnes vypadá hydroterapie aneb léčba vodou. Věřili na ni staří Římané a léčba vodou se obnovila právě v době baroka. Někdy v polovině 18. století se dr. Richard Russell koupal v moři u malé anglické vesnice Brightelmstone. Když v roce 1754 své zkušenosti popsal v Pojednání o užití mořské vody při chorobách žláz, davy návštěvníků vesničku záhy přeměnily v módní lázeňské středisko, nyní známé jako Brighton. Podle doktora Russella si tam mohli dopřát „z bohatého výběru vod, které vševědoucí Stvořitel vesmíru zřejmě připravil jako obecně přístupnou ochranu před tělesnou zkázou a hnilobou“.

Koupele v mořské vodě asi mnoha lidem pomohly, některé pacienty ale zahubily. V roce 1796 například lékaři doporučili skotskému básníkovi Robertu Burnsovi, aby každý den stál dvě hodiny ponořen až po ramena v mrazivých vodách zálivu Solway Firth. Brzy poté Burns zemřel na revmatickou horečku; bylo mu pouhých sedmatřicet let.

Pro lepší společnost to bylo varování, a tak lázeňští hosté záhy objevili jiná povyražení, a to ve vnitrozemských lázních, kde vyvěraly sirnaté prameny. V Tunbridge Wells si léčili koliku, v Epsomu užívali epsomské soli a Bath, kdysi oblíbené místo Římanů, léčil nudu. Dnes jsou lázně Bath společně Karlovými Vary, Mariánskými Lázněmi, Františkovými Lázněmi a několika dalšími evropskými lázeňskými městy zapsány coby Slavné lázně Evropy na prestižní seznam světového dědictví UNESCO. Dodejme, že stejně jako Karlovy Vary si i Bath udržel popularitu dodnes. Ostatně i spisovatelka Jane Austenová na začátku 19. století položila čtenářům v románu Northanger Abbey sugestivní otázku: kdo by se prý mohl nabažit pobytu v Bathu?
 

Balneologie doktora Bechera

Podobně jako s koupelemi v mrazivé vodě to občas hosté lázní přeháněli s pitnými kúrami. Postup, který doporučoval doktor David Becher, má docela blízko k dnešnímu využívání pramenů. Jde o pitné kúry s maximální denní dávkou dva litry, přičemž se voda pije přímo u pramenů. Becher jako první určil teplotu Vřídla a začal prodávat návštěvníkům leštěný vřídlovec jako upomínku na jejich pobyt. Vedle hlavní dopolední pitné kúry zavedl také menší odpolední. Propagoval větší kulturu pití, což vedlo k výrobě speciálních lázeňských pohárků. Od roku 1764 vyráběl vřídelní sůl, ta byla známa ale již dříve. Pro větší pohodlí pacientů, kteří v souladu s jeho doporučeními začali pít vodu u pramenů, postupně vznikaly v jejich okolí pavilony a kolonády, a to vše za doktorovy velkorysé finanční podpory.
 

Kde najdete stopy doktora Bechera?

Karlovarského Hippokrata, lékaře Davida Bechera dlouho připomínala busta, kterou na žádost karlovarských lékařů zhotovil vídeňský sochař Anton Dominik Ritter von Fernkorn. Bustu odlil do bronzu podle modelu v nadživotní velikosti od sochaře Emanuela Maxe. Busta byla slavnostně odhalena v roce 1856 v dnes již zaniklých Vřídelních lázních, které stávaly v sousedství litinové Vřídelní kolonády, postavené podle projektu vídeňských architektů Fellnera a Helmera. Busta se několikrát stěhovala, až se ztratila, patrně při demolici kolonády v březnu 1939. Doktora Bechera tak dnes v jeho městě připomíná ulice v centru města a náhrobek na bývalém Ondřejském hřbitově s nápisem „vzácný muž, jehož vynášeti lze upřímnou nelíčenou chválou“, jeho jméno najdete i na pamětní desce na průčelí Císařských lázní.
 

Léčba vodou

Blahodárné účinky obyčejné vody doporučoval také Vinzenz Priessnitz (1799–1851). V roce 1822 zřídil v rodném domě v Jeseníku malý vodoléčebný ústav a postupně vybudoval lázně, kam dnes jezdí lidé z celého světa. Priessnitzovy léčebné lázně Jeseník nabízejí kromě bohaté škály vodoléčebných procedur také řadu pramenů či přírodní balneopark.

Dva lékaři, James Wilson (1807–1867) a James Manby Gully (1808–1883), přenesli v roce 1842 řadu Priessnitzových vodoléčebných procedur do anglických lázní Malvern. Brzy se do lázní každý rok hrnulo přes šest tisíc návštěvníků, mezi nimi i Charles Dickens s manželkou Kate či Charles Darwin (1809–1882). Ten přijel v březnu 1849 i s rodinou a stěžoval si na závratě, nevolnost, hnisavé vyrážky a bolesti hlavy. Lékaři mu naordinovali podobnou léčbu jako svým pacientům Priessnitz: po zabalení do mokrého prostěradla ho energicky masírovali, nahřívali ho lihovou lampou, dokud z Darwina netekl pot, a potom mu dřeli kůži studenými mokrými ručníky. Autor evoluční teorie také musel s výjimkou doby jídla stále nosit studený mokrý obklad na břiše a čtyřikrát denně šplhat po vysokých kopcích v okolí. Darwin si stěžoval, že se po léčbě cítil jako stroj, který jen chodí a přijímá potravu, cítil se ale lépe. K lékařům se ještě několikrát vrátil, a i doma se řídil jejich instrukcemi. V zahradě si zřídil lázeň se sprchou pod širým nebem a nechal se masírovat svým komorníkem.