Ohavná rebélie na Moravě: Proč chtěli Uhři s Turky a Tatary vypálit Hodonín?

Dne 25. října 1621 došlo v Hodoníně k neblahé události, která se zapsala černým písmem do místních kronik. Uherští vojáci povstaleckého sedmihradského krále Gábora Bethlena tehdy dobyli, vyplenili a vypálili starodávné město Hodonín, které stálo věrně na straně habsburského císaře Ferdinanda II. Uherský povstalec, původem vysoce postavený šlechtic, měl vojsko o 18 000 mužích složených z hajduků („partyzánů“ bojujících proti Osmanům, lapkům a různým existencím) a sikulů (Maďarů z východního Rumunska – Transylvánie). Bethlenovy hordy přitáhly koncem října 1621 před Hodonín, jehož velkou slabinou bylo jeho opevnění. Na rozdíl od jiných měst tehdejší doby nemělo kamennou hradbu, ale sestávalo se z udusaného valu s několika bastiony a dřevěnými palisádami ze zahrocených kůlů. Někdy obránci města zřídili jakýsi plot, před nimiž byl vyhlouben vodní příkop. Do toho přivádělo vodu rameno rybníku Nesyt. Zavodněním celého prostoru vznikla mokřina bránící snadnému přístupu útočníků. Bojovníci svíraní bahnem byli snadným terčem pro lučištníky a bojovníky s kuší. Ovšem onoho 25. října zřejmě obránci nestačili vodu z Nesytu přivést k městu, a to se stalo kořistí pro Gábora Bethlena.
 
Bethlenovi se podařilo využít české stavovské povstání ke svým zájmům. V létě 1619 se spojil s významnými protestantskými rody v Uhersku a vystoupil vojensky proti katolické vrchnosti ve Vídni. Se svými vojáky vpadl na východní Slovensko, dobyl Košice a získal další vojáky, kterých bylo už na 30 000. Podařilo se mu ovládnout Horní Uhry, obsadil mimo jiné Spiš, Liptov, již zmíněné Košice, Nové Zámky, Trnavu i Bratislavu. Tam dokonce dostal od palatina Zigmunda Forgáče královskou korunu. Jako spojence si získal vůdce českého stavovského povstání hraběte Jindřicha Matyáše Thurna. Jak to tak bývá, Bethlen hledal výhody pro sebe a svá území, takže nakonec české stavy nepodpořil, uzavřel s Habsburky příměří a ti na Bílé hoře české protestanty rozdrtili. A zatímco Habsburkové byli zaměstnáni jinde, Bethlen už spřádal nové plány.
 

Generál Buquoy a Valdštejn proti Uhrům a valašské povstání

Císařský dvůr se po Bílé hoře zaměřil na boje s uherskými povstalci. Úspěchy proti nim zaznamenal český hrabě a generál Buquoy, který bohužel zahynul zahynul v červenci 1621 u Nových Zámků. A Bethlen tak znovu získal přístup na Moravu. Generál Buquoy císařské armádě velice chyběl a nebylo prakticky nikoho, kdo by jej mohl kvalitně nahradit. Do popředí se tak začala dostávat nová vojenská hvězda, Albrecht z Valdštejna. Jenomže roku 1622 měl Valdštejn jen nepatrné síly a nemohl čelit Bethlenovi, který se tentokrát spojil se slezským vévodou Janem Jiřím Krnovským, jehož armáda se spojila u Trnavy s Bethlenovým vojskem. Společnými silami se oba velitelé pokoušeli na přelomu srpna a září dobýt Prešpurk (Bratislavu), město však odolalo, a tak spojená armáda odtáhla na Moravu, která v té chvíli nebyla chráněná.
 
Do poloviny října Bethlen a krnovský kníže obsadili Skalici, Strážnici, Veselí nad Moravou, Uherský Brod a Šumice. Pohyblivá lehká uherská jízda sužovala svými výpady samotné moravské vnitrozemí. Vpád početného evangelického vojska na Moravu vzbudil v markrabství velkou odezvu, díky čemuž se znovu probrali místní protestanti, kteří byli v uplynulých měsících zastrašeni bělohorskými vítězi. Na stranu Gábora Bethlen a Jana Jiřího Krnovského se přidali odbojní evangeličtí Valaši pod vedením Jana Adama z Vacíkova, kteří jako jediní na Moravě odmítli po Bílé hoře kapitulovat. Ba co více, nezdolní Valaši ze Vsetínska, Brumovska a Vizovicka již od počátku roku 1621 vedli partyzánské boje proti císařským. Pod velením svých fojtů Valaši přepadávali města a městečka na východní Moravě jako byl Zlín, Valašské Meziříčí nebo Vizovice. Poté, co se Valaši přidali na stranu protestantské armády Bethlena a Krnovského, obsadili průsmyky mezi Těšínskem, Moravou a dnešním Slovenskem, aby tak usnadnili kontrolu celé oblasti a přísun nových jednotek ze Slezska a Uher. Na podzim odbojní horalé vyplenili biskupské statky Hranice a Kelč. Valaši se stali pro Habsburky trvalou hrozbou a problémem, jenž je s malými přestávkami znepokojoval až do roku 1644, kdy bylo valašské povstání krutě potlačeno císařským vojskem.
 

Hodonín s Valdštejnem v čele odolal, dobyl ho až Torstensson

Vraťme se ale ještě jednou k Hodonínu, věrnému městu krutě stíhanému válečným konfliktem. Již víme, že bylo roku 1621 vypáleno a vypleněno Gáborem Bethlenem. Ten se sem vrátil za dva roky poté, na podzim roku 1623. V té době se spojil také s Turky a Tatary, a jejich spojené armády čítaly na 50 000 mužů. V té době už generál Valdštejn osobně velel obraně města. Snažil se ji vylepšit různými technickými opatřeními. Nařídil například vypustit všechny rybníky v olomouckém, hradišťském i brněnském kraji, aby se uměle navýšila hladina Moravy a tím se zvýšila obrana Hodonína. Neboť tam měl, jak již víme, město chránit obranný vodní příkop. Město bránilo na 9 000 mužů a nutno říci, že úspěšně. Armáda bahnem neprošla, a tak se snažila Hodonín vyhladovět. Vojáci byli nuceni sníst své koně (celkem padlo na 2 000 koní). Nakonec dobyvatelé zkusili dělový útok, kdy na město dopadlo téměř 200 dělových ran, avšak opět jej nezdolali. Sveřepý odpor obránců Hodonína je pochopitelný – kdyby město padlo, byla by cesta na Vídeň volná.
 
Další hrůzy způsobili městu v roce 1645 Švédové, kdy jej prý navštívil generál Torstensson. Tentokrát se ale město neubránilo a podle některých údajů byly po ukončení bojů vhodné k bydlení na náměstí jenom dva domy a ještě po čtvrt století zůstávala asi třetina Hodonína pustá. Fara byla v troskách ještě řadu poválečných let, duchovní museli bydlet a stravovat se na zámku. Teprve v šedesátých letech byla vystavena nová farní budova a zároveň byl přestavěn „po dlouhý čas pustý“ kostel.
 

Gábor si do smrti nedal pokoj

A jak to dopadlo s Gáborem Bethlenem? Císař s ním podepsal nejdříve mír v Mikulově (1622), po neúspěšném tažení na Hodonín pak podepsal mír ve Vídni (1623). Už roku 1626 ale opět kuje pikle, a to s odvěkým nepřítelem Rakouska, Francií. Západní spojenci mu poslali na pomoc vojsko generála Mansfelda, se kterým znovu vystoupil proti císaři. Císař Ferdinand II. proti němu vysílá těžký kalibr, samotného Albrechta z Valdštejna. Jeho působení na Slovensku odřízlo Bethlena od jeho západních spojenců a byl donucen v prosinci 1628 podepsat další mír v Levoči. Konec nekonečným a vleklým proti-císařským půtkám udělala až Gáborova "náhlá" smrt v roce 1629.