Via lucis

Dedikace výstavy stému výročí narození Stanislava Libenského určuje zaměření celé expozice na prezentaci jeho osobního příspěvku ke společné práci této dvojice. Výstavní celek je tak postaven na řadě jeho návrhů, ať už kresebných, či malířských studií. Jedná se o práce klíčového významu, jež určují ideu a téma budoucího sklářského díla… Tím, že řešila světla a stíny – světelnou dimenzi plastiky –, předurčovala i postupy dalšího vývoje trojrozměrné podoby ve skle. Tuto fázi zajišťovala Jaroslava Brychtová, buď sama, nebo s týmem dílenských mistrů v Pelechově u Železného Brodu. Libenského kresby a malby však vysoce překračují účel průpravné kresby nebo návrhu a lze je označit za autonomní umělecká díla. Některé proto také vznikly až po realizaci sklářského artefaktu. Přesto nebyl těmto malbách a kresbám po dlouhou dobu přikládán větší význam a nevystavovaly se. K prvnímu zveřejnění došlo až koncem 80. let.

Pro výstavu Via lucis získalo Uměleckoprůmyslové museum v Praze (UPM) s podporou Ministerstva kultury České republiky od dědiců autentické návrhy, ve kterých Stanislav Libenský řešil v měřítku 1:1 detailně povahu dvou oken v Kapli sv. Václava ve Svatovítské katedrále na Pražském hradě. Jejich původnost dokládá archivní černobílá fotografie, která zachycuje Libenského na lešení při jejich vzniku. Další vystavené návrhy pocházejí z rodinného majetku a Muzea města Brno. Prezentaci doplňují také sklářská díla vývojově předcházející realizovaným vitrailím, jež jsou ze sbírek Uměleckoprůmyslového musea nebo zapůjčená laskavostí firmy Lasvit.

Výstava dále přináší málo známé archivní fotografie, ale i snímky, které nově, přímo v prostředí chrámů a kaplí, pořídili fotografové z UPM Gabriel Urbánek a Ondřej Kocourek.

Název výstavy Via lucis – neboli Cesta světla – odkazuje k podstatě sklářského díla, tedy k jeho transparenci a průsvitnosti. Světlo v něm hraje hlavní roli. Zároveň je zásadní pro fungování sakrálního prostoru, a to nejen křesťanského. Světlo a jeho cesta znamená v přeneseném slova smyslu také dar víry. Expozice dokládá věčnost kulturního odkazu vrcholných období české architektury a umění, jež neznají hranice času. A stvrzuje též trvání „světlého odkazu“ velkých osobností (nejen) české kultury – Stanislava Libenského a Jaroslavy Brychtové.