Výstava ve
Veletržním paláci nabízí v
odvážném kurátorském výběru reflexi nedávné etapy i úvahy nad tím, jak si umění definujeme a jak se jeho vnímání mění v čase. Koncept je výjimečný v mnoha ohledech:
323 vystavených děl od 266 umělců pochází výhradně ze sbírek NGP.
Cílem je ukázat, že v umění existovalo více různých pojetí umělecké kvality paralelně vedle sebe. Základní polarity soudobého umění –
oficiální a neoficiální,
abstraktní a figurativní,
formální a sociálně angažované – vzájemně podmiňovaly svoji existenci, zároveň však téměř nikdy neexistovaly jako černá a bílá maxima. V chronologickém členění může návštěvník sledovat, jak rychle se představa umělecké kvality v tomto čase proměňovala, a to i u jednotlivých umělců.
Expozice prezentuje umění jako
svědectví doby, a ne jako fenomén vyvázaný ze společnosti, politiky a ekonomiky. V chronologickém členění může návštěvník sledovat, jak rychle se představa umělecké kvality proměňovala, a to i u jednotlivých umělců.
Zastoupeni jsou třeba
Josef Šíma, Toyen, Jan Zrzavý, Pavel Brázda, Ladislav Sutnar, Hugo Demartini, Zdeněk Sýkora, Eva Kmentová, František Skála nebo Kateřina Šedá. Konec černobílé doby dokresluje na tři sta exponátů.
Expozice sice zkoumá české umění, zahrnuje ale i díla zahraničních umělců, která se k českému kontextu vztahují. Například obraz
Oskara Kokoschky Červené vejce, jenž je metaforou porcování Československa po mnichovské dohodě, nebo
Únos Sabinek od Pabla Picassa. Tento obraz galerie dostala jako symbol podpory v roce 1968 od pařížského galeristy Daniela-Henryho Kahnweilera.