Báseň z roku 1806 rozehrává známé téma, kterak u Peruce český kníže Oldřich potkal půvabnou Boženu, oženil se s ní a neurozená dívka z vesnice se tak stala českou kněžnou. Pohádka? Kdepak.
Oldřichův dub – mimochodem mohutný a důstojný dub letní s obvodem kmenu 775 cm – a
Boženinu studánku tu můžete vidět dodnes, zachovala sa samozřejmě i Jungmannova romance, kde se praví:
Víš ty, kde selskou děvčici / vzal kníže za ženu? / Proč Peruc ves a studnici / tam zovou Boženu? / Své vlasti neznaje běh, / a jsi-li ty Čech?
Vlastenec
Ruku na srdce: na příběh Oldřicha a Boženy si ještě vzpomeneme, ale co víme o
Josefu Jungmannovi (1773–1847)? Kdo dával ve škole pozor, vzpomene si, že básník, vědec a překladatel byl jednou z největších osobností českého obrození, že napsal první českou čítanku a že vydával první česky psaný vědecký časopis Krok. V Praze jej připomíná
pomník na Jungmannově náměstí a blízká
Jungmannova ulice, jeho jméno nese
litoměřické gymnázium. Ale co dál?
Význam Jungmannovy práce hledejme zejména v době, kdy žil: česky se tehdy hovořilo téměř už jen na venkově, v úřadech, školách a kostelech zněla němčina. Ta se stávala i jazykem vzdělanců; všeobecně se totiž mělo za to, že „chudým“ českým jazykem se nedají psát vědecká a odborná díla. Právě v takové době si Jungmann vybral těžký úkol: vzkřísit, očistit a zachránit češtinu, ubohou, odstrkovanou a odsouzenou téměř k zapomnění.
Podle jazykovědců hrál rozhodující úlohu jeho původ; Jungmann se narodil jako šestý z deseti dětí chudého ševce v
Hudlicích u Berouna; v rodném domku si můžete prohlédnout malou expozici. Ač si prý začal své češství a lásku k rodnému jazyku uvědomovat až v dobách pražských studií filozofie a práv, do rodné vsi se vždycky vracel „jako k studánce vody živé“. Právě lidové kořeny dávaly Jungmannovi víru, že národ a jeho jazyk nezahynou, dokud budou mít na českém venkově pevné zázemí.
Učitelem z nouze a na celý život
V šestadvaceti letech Jungmann nastoupil jako učitel češtiny na litoměřické gymnázium. Učitelství zprvu považoval za prozatímní řešení životní situace, ale nakonec v
Litoměřicích zůstal 16 let a dobu strávenou v tomto městě považoval za šťastnou. Tady se oženil a tady také vznikla velká část jeho překladů, jimiž položil základy českého básnického jazyka – Miltonův Ztracený ráj, Chateaubriandova povídka Atala, Goethovy a Schillerovy básně. Psal i vlastní práce, například již zmíněnou romanci o Oldřichovi a Boženě, a pobyt v národnostně smíšeném městě využil ke sběru podkladů pro své nejznámější dílo:
česko-německý slovník. Pracoval na něm přes třicet let a shromáždil více než 120 tisíc slov.
Slovník jako důkaz i ozdoba rakve
Slovník dokončil již v
Praze coby profesor a později ředitel akademického gymnázia. Dílo vyšlo v pěti dílech v letech 1834—1839 a stalo se pádným argumentem, že čeština je živý bohatý jazyk, rovnocenný jiným. Právě díky mravenčí práci na slovníku se Jungmann jako jeden z mála českých vlastenců dožil slávy a poct již za svého života. Stal se
členem Královské české učené společnosti, byl zvolen
rektorem pražské univerzity, císař Leopold mu daroval
zlatý prsten a povýšil jej do
rytířského stavu. Ironií osudu v roce 1838, kdy byl zvolen děkanem filozofické fakulty, mu úřad předal bratr Antonín Jungmann, doktor medicíny, a slavnostní mši sloužil třetí bratr Jan, kněz a člen křížovnického řádu. A mimochodem, tři bratři Jungmannové posloužili obrozeneckým rodičům jako zářný příklad pro lelkující potomky: že i děti z prosté venkovské chalupy mohou vlastní pílí dosáhnout cílů nejvyšších.
Bez slavného díla se neobešel ani
Jungmannův pohřeb o několik let později: rakev s patriarchou českého jazyka, nesená na olšanský hřbitov, zdobil místo věnců a stuh otevřený první díl slovníku a prostá vavřínová snítka.