Záchytka otevřená
15. května 1951 v
Praze v
areálu poblíž kostela sv. Apolináře na
Novém Městě byla první v Československu. Už v roce 1948 na
psychiatrické klinice Lékařské fakulty Univerzity Karlovy vzniklo oddělení, které sloužilo k léčbě alkoholové závislosti. Doktor Skála coby nestor české protialkoholní léčby ale chtěl poskytnout první pomoc také těm, kteří by opilí třeba usnuli v zimě v mrazu na ulici a zmrzli, zemřeli bez pomoci na nepoznané krvácení do mozku a z dalších příčin. Už v roce 1950 začal také jako první k léčbě využívat
Antabus, lék zvyšující citlivost organismu na alkohol.
Záchytce dali odborníci do vínku zkušební provoz na tři měsíce. Otázka, zda se osvědčí nebo ne, se záhy vyřešila: podle vzpomínek doktora Skály se prvním nedobrovolným klientem už o tři dny později stal
ruský námořní inženýr. Pak už počet opilců „utěšeně“ narůstal tak, že dvanáct lůžek záhy nestačilo. Pražská ambulance se stala vzorem pro další podobná zařízení v celém Československu i ve světě. Skálovou specialitou také bylo to, že se o klienty záchytky starali pacienti z protialkoholické léčebny, aby poznali, jak je vidí jejich okolí.
Nejvíc záchytek bylo v provozu na počátku 80. let, kdy jich po celém Československu bylo 63. V letech 1951–1981, kdy ji vedl Jaroslav Skála, ošetřila záchytka u Apolináře 180 tisíc lidí, v celé republice to byl milion. Nyní je v České republice podle Ústavu zdravotnických informací a statistiky
18 záchytných stanic.
Dnes už záchytka u Apolináře nesídlí, po dvojím stěhování našla domov v
areálu nemocnice Na Bulovce. Původní místo si ale specializaci stále udrželo: sídlí tu
klinika adiktologie, kde se léčí pacienti s nejrůznějšími závislostmi.