Chodové byli
svobodní sedláci, kteří přibližně od začátku 14. století zajišťovali ostrahu hranic českého království a od panovníků za to získávali různé výsady. V 17. století ale už jejich služeb nebylo třeba. Po nástupu
Habsburků na český trůn začalo hraniční hvozdy kolonizovat německé obyvatelstvo a zbraně vystřídaly smlouvy a listiny.
Chodská privilegia ztratila svůj význam.
V roce 1621 císař Ferdinand II. zastavil jedenáct
chodských vsí říšskému dvorskému radovi
Wolfovi Vilémovi Lamingerovi z Albenreuthu, otci pověstného Lomikara, a devět let později mu je dal do dědičného držení. Vypukl nový boj za uznání starých chodských svobod, který se táhl řadu let. Nová vrchnost po sedlácích chtěla plnění robotních povinností stejně jako od ostatních poddaných, Chodové se bránili, císař uznání starých privilegií zamítl. Když Chodové odmítli složit Lomikarovi – aneb
Volfovi Maxmiliánovi Lamingerovi – slib věrnosti, došla panstvu trpělivost. Sedláci putovali do vězení a padlo rozhodnutí, že jeden z nich bude pro výstrahu popraven. Odnesl to ten nejvýřečnější,
Jan Sladký Kozina.
A co slavná výzva
„Lomikare, Lomikare, do roka a do dne my dva sejdeme se před súdní stolicí boží. Hyn sa hukáže, kdo z nás,“ která měla padnout na popravišti v
Plzni, a kterou zaznamenal spisovatel
Alois Jirásek ve
Starých pověstech českých? Další dějství tragédie se skutečně odehrálo téměř po roce na
trhanovském zámku: 2. listopadu 1969 si tam pro Lomikara přišel Kozinův duch. Laminger tak zemřel necelý rok po Kozinovi, ovšem Chodové mu stejně smrt statečného újezdského sedláka nikdy neodpustili. Jak píše
Zdeněk Šmíd v knížce chodských pověstí
Dudáci a vlčí hlavy, trhanovský pán stal nejhorším vyvrhelem šlechtického původu v českých pověstech vůbec a stalo se z něj
nejuniverzálnější chodské strašidlo. Jana Kozinu připomíná
pomník na Hrádku u
Újezda a
pamětní síň v Kozinově statku v Újezdě.