Emil Boček se v roce 1938 začal učit strojním zámečníkem. O rok později v necelých sedmnácti letech opustil území protektorátu a vstoupil do
československé zahraniční armády. Za
druhé světové války se v září 1940 ve
Velké Británii přihlásil k letectvu. Sloužil jako mechanik u stíhacích strojů, v říjnu 1942 byl přijat do pilotního výcviku a stal se
jedním z nejmladších československých stíhacích pilotů ve službách britského vojenského letectva Royal Air Force (RAF).
Z armády byl na vlastní žádost propuštěn v roce 1946 a otevřel si dílnu na opravu motocyklů. Po roce 1948 dobrovolně přešel do
státního podniku Mototechna. Později pracoval jako soustružník v
Ústavu přístrojové techniky Československé akademie věd, do důchodu odešel v roce 1988.
S manželkou
Evou měl Emil Boček
syna Jiřího a dceru Zuzanu. Celý život žil v
Brně, zasloužil se o vztyčení
pomníku prezidenta Edvarda Beneše před
budovou Právnické fakulty Masarykovy univerzity.
Za bojové hrdinství obdržel
Emil Boček řadu válečných vyznamenání, je také
čestným občanem města Brna. V roce 1996 se krátce setkal s
britskou královnou Alžbětou II. při její návštěvě České republiky. Prezident
Václav Klaus mu v roce 2010 propůjčil nejvyšší státní vyznamenání,
Řád Bílého lva III. třídy, v roce 2019 mu prezident
Miloš Zeman udělil řád nejvyšší třídy.
O životě generála Bočka vznikl v roce 2012 film
Nezlomní. Jeho životní příběh popisuje
historik Jiří Plachý v
knize Emil Boček – Strach jsem si nepřipouštěl, kterou v roce 2018 vydalo brněnské
nakladatelství Jota.
Podobně jako další
československé letce ve službách britského vojenského letectva Royal Air Force (RAF) i
Emila Bočka připomíná několik expozic, zejména pak
Muzeum generála Emila Bočka – RAF House v
Ivančicích a
Muzeum aviatiky a čs. letců RAF ve
Větrném Jeníkově.