Zatímco
Braillovo písmo je rozšířené po celém světě,
mezinárodní znakový jazyk neexistuje. Znakové jazyky z celého světa sice mají společné rysy, které umožňují komunikaci alespoň na základní úrovni, ale národní znakový jazyk má každá země svůj. Navíc i znakové jazyky mají své dialekty a nářečí, jinak znakují starší lidé a jinak teenageři. Podobně jako mluvený jazyk se i znaková řeč vyvíjí, objevují se nové výrazy a starší zanikají.
Znakový jazyk je starší než jazyk mluvený, protože přirozené posunky provázely již naše pravěké předky. Nejstarší zmínky o znakových jazycích či prstové abecedě pocházejí ze starých klášterů, kde se tímto způsobem dorozumívaly řádové komunity, zavázané slibem trvalého mlčení. První zmínka o použití prstové abecedy pro neslyšící se objevuje ve spisech
španělského mnicha Melchora de Yebra (1526–1586). V roce 1620 vyšla první kniha o vyučování neslyšících, v roce 1776 pak
Abbé l´Epée (1712–1789), považovaný za Otce neslyšících, vydal první knihu o znacích a prstové abecedě společně s metodou vyučování neslyšících.
Český znakový jazyk je nejbližší francouzskému. Ve
Francii totiž vznikla
první škola pro neslyšící, kde se učili vzdělavatelé z Čech a Německa. Záznam o první škole pro neslyšící u nás pochází z roku 1786, a patrně šlo o pátý ústav svého druhu na světě.
Znakový jazyk vyžaduje kromě dobré vizuální paměti i pohybové schopnosti, protože velkou roli hraje mimika, obličejové svaly a ruce.
Kurzy znakového jazyka nabízejí kromě některých jazykových škol í i místní organizace
České unie neslyšících a
Svazu neslyšících a nedoslýchavých. Podle odborníků se základy znakového jazyka dají osvojit za dva roky, pokud ale student chce s jazykem pracovat třeba jako tlumočník, vyžaduje to minimálně pět let studia. Neslyšící mají jiný svět a jinou kulturu než slyšící, takže je nutné se s jejich komunitou sžít.
Ve znakovém jazyce vysílá
Česká televize zpravodajství a některé
vánoční pohádky.