Karel Prager – vůdčí osobnost poválečné architektury

Karel Prager se narodil 23. srpna 1923 v Kroměříži. Vyšší průmyslovou školu absolvoval v Brně, v Praze pak vystudoval architekturu na Českém vysokém učení technickém. Po vojně v roce 1952, stejně jako většina absolventů architektury, nastoupil do Stavoprojektu, kde pracoval na přidělených zakázkách. Zde navrhl přibližně desítku projektů, mezi prvními byly ve spolupráci se zkušenějšími architekty bytové domy v Ostravě-Porubě či experimentální dům v Otrokovicích. Vysoce ceněnou stavbou z toho období, která byla v roce 2000 prohlášena za kulturní památku, je Ústav makromolekulární chemie Akademie věd z roku 1958.
 
Ústavem makromolekulární chemie Prager vybočil z řady. Železobetonová konstrukce s posunutými sloupy byla prvním krokem k flexibilitě, trendu, který se objevoval na Západě a který se u nás Prager a jeho kolegové snažili prosadit. Prager se vždy soustředil i na ty nejmenší detaily. Spolu s ředitelem ústavu, Ottou Wichterlem, promyslel pečlivě funkce celého areálu. Stavba měla lehký obvodový plášť ze závěsných stěn ze skleněných panelů. V interiéru použil přestavitelné příčky a skříňky, obsluhovatelné z kanceláře, laboratoře i z chodby, které položily základy jeho pozdějšího patentu stavebních dílců Gama.
 
Ve Stavoprojektu Prager spolupracoval s Václavem Hilským, Zdeňkem Stupkou či Janem Pilařem, položeny zde byly i počátky spolupráce s Jiřím Albrechtem a Jiřím Kadeřábkem. Členy týmu zde byli i manželé Machoninovi.
 
Uvolněnější atmosféra 60. let dovolila architektům vystoupit ze závislosti na státně řízeném plánování a vytvořit samostatné architektonické skupiny. V červenci 1966 založil Prager Sdružení projektových ateliérů, v němž prvním ateliérem byl jeho ateliér Gama. Následovaly ateliéry Alfa Vladimíra a Věry Machoninových, Beta Jana Šrámka, Delta Jiřího Klena a později Zdeňka Jakubce, Epsilon Karla Filsaka a Omicron Jiřího Kadeřábka.

V témže roce autorský kolektiv Karel Prager, Jiří Kadeřábek a Jiří Albrecht zvítězil v soutěži na rekonstrukci a dostavbu Národního (později Federálního) shromáždění. Idea dostavby stávající burzy ve stylu moderního klasicismu (1936 – 37) spočívala v přístavbě "domu nad domem" na samostatné nosné konstrukci. Dvoupodlažní nástavbu s kancelářemi, sálem a s dalšími klubovnami vynášejí nad původní budovu čtyři samostatné sloupy. Zde již byly naplno použity flexibilní typizované prvky a dílce. V objektu je také dochována řada uměleckých děl. Skleněné plastiky S. Libenského a J. Brychtové, gobelíny C. Boudy a V. Drnkové – Zářecké aj. V současnosti slouží tato památkově chráněná budova jako Nová budova Národního muzea.

Dalším projektem budov vznášejících se nad svým okolím je částečně nedokončený soubor pavilonů určených pro Sdružení projektových ateliérů v Emauzích z let 1969 – 1973. Nosníky prvního patra přesahují hmotu přízemí na všechny strany o šest metrů a tři objekty s prosklenou fasádou tak vytváří dojem, že levitují. Areál, ve kterém nyní sídlí Institut plánování a rozvoje hl. m. Prahy a Centrum architektury a městského plánování projde v roce 2024 generální rekonstrukcí.

Po srpnové okupaci v roce 1968 bylo Sdružení projektových ateliérů začleněno pod Projektový ústav hl. m. Prahy. Vedoucí ateliérů nebyli odvoláni, ale architekti byli v anonymitě a bylo jim odebráno autorské právo. Jako autor byl uváděn název projektového ústavu. Pod svým jménem nemohl až do počátku 90. let projektovat ani Karel Prager. V 70. letech vyprojektoval řadu odvážných urbanistických projektů, které zůstaly jen na papíře. Z plánované přestavby Smíchova byla zrealizována jen solitérní bankovní budova v brutalistickém stylu s prvky skulpturalismu.
 
Asi pro všechny Čechy nejznámější a nejdiskutovanější projekt přišel počátkem 80. let, kdy byl Pragerův ateliér Gama povolán k dostavbě Nové scény Národního divadla. Budova, která je od roku 2021 památkově chráněna, vyniká použitím exkluzivních materiálů a autorských interiérů. Silná skleněná fasáda izolující budovu od ruchu Národní třídy je řešena jako architektonicko-sochařské dílo a je složená ze 4 306 foukaných dutých obrazovek. Prager zde spolupracoval se sklářskými umělci Jaroslavou Brychtovou a Stanislavem Libenským. Hlavní vstup z Národní třídy umístěný v hladké transparentní části doplňuje kovový emblém od Zdeňka Kolářského a O. Patery. Celý objekt má působit jako monumentální skleněný krystal.
 
Krátce před svou smrtí, v roce 2001, obdržel Karel Prager čestnou cenu za celoživotní dílo a přínos architektuře od správní rady Obce architektů.