#světovéČesko a vodní hamr Dobřív: místo, kde se vyráběly dělové koule, hřebíky i pluhy

V Dobřívě u Rokycan můžete navštívit jednu z nejzajímavějších technických památek na Plzeňsku: starobylý vodní hamr, tedy mechanizovanou kovárnu na vodní pohon, kde se opracovávalo surové železo. Patří k nejstarším, nejzachovalejším a tím pádem i nejvýznamnějším technickým památkám v České republice, navíc strojní vybavení je původní a dodnes plně funkční. Při prohlídce se o tom přesvědčíte na vlastní oči, uši a dokonce i nos: přes 30 metrů dlouhá, 12 metrů široká a 9 metrů vysoká hala je prosycená vůní železa, uhlí a kolomazi.
 

Horní hamr Dobřív

Kovárny dřív bývaly v každé větší vesnici a nouze nebyla ani o hamry, poháněné vodou. Ty nejstarší se u nás začaly objevovat ve 14. století. Předchůdce vodního hamru v Dobřívě je mladší, vznikl zřejmě na začátku 16. století. Dodnes se mu říká Horní, protože o několik set metrů níž po proudu Klabavy existoval ještě jeden hamr, Dolní.

V nedalekých Brdech se totiž těžila železná ruda, která se v hamrech zpracovávala. Poslední vysoká pec v Dobřívě vyhasla už v roce 1809 a o pár let později byla zbořena. Místu, kde stávala, se ale dodnes říká V jamách, což odkazuje právě na dávné dolování železné rudy.

Dřevěné budovy Horního hamru postupně nahrazovaly zděné a vylepšovalo se i technické vybavení. Dnešní zděná budova vznikla na začátku 19. století, ze stejné doby pochází i bohaté technické vybavení. Původně se v hamru zkujňovalo vysokopecní surové železo, ze kterého se vykovávaly tyčové polotovary, od druhé poloviny 19. století se tu až do druhé světové války vyrábělo hlavně těžké kované nářadí, skoby a také kovářské hřebíky. Aby se kováři uživili, museli jich prý denně vyrobit až tisíc kusů.
 

Muzeum železářství a Hamernický den

Po druhé světové válce byl hamr v Dobřívě začleněn jako pomocný provoz do národního podniku Železárny Bílá Cerekev a fungoval až do roku 1956, další čtyři roky pak sloužil jako skladiště. Hrozila mu likvidace, ale v okolí se našlo několik nadšených a obětavých lidí, kteří ho zachránili před zbořením. V roce 1963 byl zařazen mezi státem chráněné technické památky, v roce 2010 byl prohlášen za národní kulturní památku.

O vodní hamr v Dobřívě pečuje Západočeské muzeum v Plzni. Při prohlídce se dozvíte spoustu zajímavosti o použitých technologiích a průvodci vám ukážou, jak přes dvě stě let staré strojní vybavení funguje. Prohlédnete si nadhazovací buchar, důmyslně konstruovanou stojanovou vrtačku, excentrické nůžky na stříhání silných plátů železa, dřevěný kazetový měch pro vyhřívací pec, vantroky i čtyři vodní kola, která stroje uvádí do pohybu. Nechybí ani doprovodná expozice k dějinám železářské výroby v Dobřívě, jednou ročně se pak koná Hamernický den s bohatým programem. Celá vesnice se na jeden den vrátí do starých časů, všude jsou slyšet kovářská kladiva a k vidění je spousta dalších staročeských řemesel.
 

Švédský most, švédské železo a katastrofa v Černobylu

• Dobřív nabízí víc zajímavostí: kromě hezkých roubenek, které si však můžete prohlížet jen zvenčí, tu najdete také dům s Pamětní síní Jindřicha Mošny (1837–1911), herce Národního divadla v Praze. Ten si nezamiloval jen Dobřív, ale i Josefínu Jedličkovou, dceru hospodského a řezníka z domu čp. 48, s níž se roku 1869 oženil.
• Jednou z památek je kamenný most ze 14. století, nazývaný Švédský: kdysi spojoval obec se starým hamrem a své jméno prý dostal podle přepravy dělostřeleckých koulí, kde se v hamru za třicetileté války odlévaly. Zdobí ho sochy sv. Jana Nepomuckého a sv. Barbory.
• Švédský most je pro #světovéČesko symbolickou pozvánkou do opravdového Švédska, a sice do vesnice Forsmark v kraji Uppland. Svou polohou v blízkosti moře, lesů a nalezišť železné rudy byl Forsmark ideálním místem k výrobě železa. Podobně jako na Rokycansku tu první malé hamry vznikly už na počátku 16. století. Železářskou minulost vesnice připomíná torzo starého mlýnského kola, symbol vodní energie.
• V novodobé historii ale Forsmark proslavila spíš místní jaderná elektrárna: v roce 1986 byla prvním místem mimo území Sovětského svazu, kde radiační detektory zaznamenaly známky havárie v ukrajinském Černobylu. Fakt, že forsmarská elektrárna zachytila záření už dva dny po explozi, sehrálo klíčovou roli v tlaku na sovětské úřady, aby o katastrofě otevřeně informovaly.